Svátek má: Igor

Komentáře

Iluminátské oko nad Prahou

Velká tajemství se zpravidla chrání sama. Co máme denně před očima, nám nepřipadá nijak zvláštní a bereme to jako samozřejmost. Mocní s tím počítají a proto se často rádi předvedou - dobře totiž vědí, že si jejich provokace jen málokdo všimne a ještě méně lidí jí porozumí.


I proto na Američany několikrát za den zamrká boží oko na vrcholu pyramidy, aniž by tento iluminátsko-zednářský symbol na dolarových bankovkách vzbuzoval nějaké velké vášně.

I na Pražany mohlo shlížet vševidoucí boží oko a málokomu by to došlo. Nakonec neshlíží, což je dobře.

Krycí název: Chobotnice

Kaplického projekt Národní knihovny na Letné byl médii ihned překřtěn všemi myslitelnými i nemyslitelnými termíny. Mluvilo se tu o chobotnici, tu o cirkusovém stanu. Jednou to byl blob, jindy zase chrchel.

Původní projekt dostal ale od svého autora název "Oko nad Prahou". Nebýt agitačního dokumentu Olgy Špátové (dcery pravdoláskařky Olgy Sommerové) a vdovy po Kaplickém Elišky Fuchsové, který název převzal, málokdo by si dnes na to vzpomněl. V promo materiálech pro mezinárodní soutěž ale Kaplický svůj podivný organický patvar právě těmito slovy prezentoval. Knihovna byla v jeho pojetí od první chvíle koncipována jako tajemné oko, bdící nad Prahou.

Vidět mělo být přitom z mnoha klíčových míst Prahy. Jak sám Kaplický připustil, mrkalo by na nás, kdybychom stáli na Karlově mostě či kterémkoli jiném z pražských mostů. Viděli bychom ho z pražských nábřeží, z Vyšehradu. Neunikli bychom mu na Petříně, neschovali bychom se před ním ani u Kongresového centra.

Před pyramidou s okem na vrcholu, což je starý symbol tajné společnosti iluminátů, založené roku 1776 v Bavorsku učencem Adamem Weishauptem, by zkrátka nebylo úniku.

Kaplického stavba má totiž přesný tvar pyramidy, aby to ale nebylo tolik nápadné, přetáhlo se přes ní cosi rozplizlého, umělohmotného, co někomu připadá jako chrchel a druhému jako cirkusové šapitó či zmíněný mořský živočich. Zvláště krásné pohledy by se nabízely v noci - tma by dala vyniknout obrysu stavby, na jejímž vrcholku by do dálky jasně zářilo starostlivé oko a osvěcovalo (´illuminati´ znamená ´ti osvícení´) českou metropoli.  

Přijde vám to příliš konspirativní? Nevím. Autora už nevyzpovídáme, ale možná by stálo za to zjistit, o co vlastně při zamýšlené stavbě Národní knihovny mělo jít.

Pokusím se zde učinit pár poznámek, které nám možná v celém případu unikly, které ale přesto dávají dohromady úplně jiný příběh, než jak ho známe z médií nebo ze srdceryvného dokumentu Špátové a Fuchsové, po kterém by ani Hórovo oko nezůstalo suché.

Natěšení zednáři

S nápadem na novostavbu knihovny se přišlo už v roce 2004. Právě tehdy se začala pomalu připravovat půda pro projekt, který měl světlo světa spatřit o dva roky později.

Na počátku roku 2005 v médiích tehdejší ministr kultury Pavel Dostál oznámil, že ještě než odejde z funkce, chtěl by připravit projekt výstavby nové Národní knihovny. Pro konspirátory připomínám, že o Dostálovi se často hovořilo jako o svobodném zednáři. To jsou samozřejmě spekulace, spekulací ale není jeho až chorobně negativní vztah k církvi, se kterým se netajil a který je přitom svobodným zednářům vlastní.

Ve vedení Národní knihovny usedl v září 2004 (jsa jmenován výše zmíněným Dostálem) Vlastimil Ježek, patřící ke klice pravdoláskařů. Nové vedení začalo od konce roku 2004 postupně získávat podporu ze strany státní reprezentace i představitelů hlavního města pro projekt nové budovy.

Na tomto místě se sluší připomenout, že následná mezinárodní soutěž byla svého druhu první v novodobé historii České republiky. Šlo tudíž o první velkou státní stavbu v porevoluční historii, kterou se měl nový český stát reprezentovat. Budova tedy chtě nechtě měla být symbolem nové éry, svatostánkem moderní České republiky. Měla-li první republika své ohromné budovy symbolizující její sílu, nadšení a elán, Česká republika neměla nic - jen spousty novostaveb, které podle exprezidenta Havla jsou banální a obyčejné. Chtělo to něco světového.

Knihovní fond Národní knihovny do té doby navíc odpočíval v Klementinu, bývalém jezuitském areálu. Krom toho, že jsem přesvědčen, že některým lidem šlo o to, vymístit knihovnu z tohoto rozsáhlého místa v centru Prahy (které je rozlohou druhé největší po areálu Pražského hradu) a tento využít k developerským účelům, mohla tu sehrát roli i symbolika. Určité pravdoláskařsko-zednářské kruhy by byly rády, kdyby knihy, představující vzdělanost, už nespočívaly v konzervativním prostředí příliš historicky spojeném s církví, ale v nové, hypermoderní budově, nejlépe zednářského tvarosloví.

Ale pojďme dál. Zednářům vše šlapalo jako na drátku - záměr schválil ministr kultury, investiční odbor ministra kultury, odbor památkové péče hl. města Prahy, poslanecká sněmovna, stejně jako nový ministr kultury Vítězslav Jandák. Ten sice pravdolásku nemusí a zednáře prý nemá rád, ale věřte to člověku, co to o sobě tak vehementně prohlašuje.

Posléze bylo rozhodnuto o mezinárodní soutěži, Praha schválila převod pozemků na Letné, záměr podpořila i Paroubkova vláda. V květnu 2006 vyhlásila knihovna mezinárodní otevřenou anonymní architektonickou soutěž na novou budovu.

Pro připomenutí dodávám, že o pár měsíců později se začala rodit Topolánkova vláda, po úřednické vládě Tošovského druhá nejsilnější pravdoláskařská vláda v české historii. Pravdoláska tehdy infiltrovala ODS (Topolánek, Vondra), v KDU-ČSL měla své prsty už dlouho (Svoboda, Pithart), o Straně zelených, spřátelenými firmami skrze fingované průzkumy do Sněmovny vyzvednuté, ani nemluvě.

Topolánek šel tehdy pravdolásce na ruku téměř ve všem, takže knihovna si stěží mohla přát větší podporu. Pro konspirátory připomínám, že ministrem kultury v první Topolánkově vládě se stal člověk, který se příslušností ke svobodným zednářům ani netajil. Herec Martin Štěpánek, který později prožene svou hlavu kulkou a na jehož pohřbu budou zednáři doslova exhibovat.

Dokonce i Praha pod vedením Pavla Béma, který byl později pravdoláskařům trnem v oku, když začal ohrožovat pozici Mirka Topolánka, neměla s knihovnou problém. Možná je to proto, že Pavel Bém má pro některé věci pochopení - jako člověk, který obdivuje Dalajlámu a vyžívá se v různých orientálních filosofiích by totiž klidně mohl vystupovat na Havlově Foru 2000, kdyby zároveň nebyl (spíše pragmaticky než z ideových pohnutek) klausovcem. Proto i pražská ODS zahrnula novostavbu knihovny do svého volebního programu.

V říjnu 2006 přijal zednář Štěpánek na svém ministerstvu členy poroty mezinárodní architektonické soutěže a zařadil se k politikům, kteří knihovnu veřejně podpořili.

Určitým problémem mohl být z pohledu pravdoláskařů bigotně katolický ministr kultury v druhé Topolánkově vládě, lidovecký senátor Václav Jehlička. Ze svých novinářských zkušeností ale vím, že neměl na růžích ustláno a že v okruhu Mirka Topolánka existoval plán (jistých neokonzervativně orientovaných poradců), jak Jehličku z ministerstva vystrnadit. Tak jako tak byl ale projekt knihovny už natolik rozjetý, že ani Jehlička, i kdyby o nějakých skrytých motivech nakrásně věděl, by stavbě nemohl zabránit.

A vítězem se stává...

Pak přišlo vyhlášení výsledků mezinárodní soutěže. Všichni si vzpomínáme na ten jásot, když porota jednomyslně podpořila projekt Jana Kaplického. Architekt, kterého do té doby znala jen odborná veřejnost, se rázem stal celonárodním hrdinou.

Stejně nezapomenutelná ale zůstane i jeho pýcha a arogance, se kterou svou stavbu přirovnával ke Karlovu mostu a dalším architektonickým skvostům Prahy.

Existuje ale nezanedbatelná část architektonické obce, která tvrdí, že soutěž byla zmanipulovaná a šitá Kaplickému na míru. To jsem neřekl já, to řekli architekti. Spor se dokonce řešil na mezinárodní úrovni.

Pravda je, že členkou poroty byla v Londýně žijící Eva Jiřičná, pravdoláskařka, která podporuje vše, co Havel (Havlovi ostatně předělávala starý kostel sv. Anny na jakýsi svatostánek jeho novodobého pohanství), především ale Kaplického dlouholetá partnerka.

Další architekta britského občanství a iráckého původu Zaha Hadid měla ke Kaplickému také blízko a jeho dílo vždy obdivovala.

John Eisler, český architekt žijící v New Yorku, který vyšel ze známé projekční kanceláře SIAL, také zřejmě nemusel být zcela nezávislým porotcem - není totiž bez zajímavosti, že jeho kolega ze SIALu Miroslav Masák je pravdoláskař - na začátku 90. let působící jako odborný poradce prezidenta Václava Havla a podílející se na rozvoji Pražského hradu.

Koho jsme měli v porotě dále? Pravdoláskaře Ježka, který vše vymyslel. Ježkovu podřízenou Bohdanu Stoklasovou. Béma a jemu podřízené úředníky z magistrátu. Dále zástupce nadnárodní a rockefellerovské organizace UNESCO, spadající pod OSN (Irene Wiese von Ofen). A environmentálního experta (sic!) Tony McLaughlina.

Proto není divu, že mnoho architektů do soutěže ani nešlo, když viděli, jak je porota sestavená a co to bude znamenat.

Zajímavé jsou i některé detaily v Kaplického projektu. Například v promo brožuře, se kterou se ucházel o vítězství, otisknul Kaplický hned na třetí stránce Havlův rukopis, vzkaz, který exprezident v roce 2006 napsal do pamětní knihy Národní knihovny. Nechybělo ani pověstné srdíčko. Poznávací znamení, kdyby někdo náhodou zapomněl, jak má hlasovat? Jak se tomu říká? Lézt někomu do zadku? Jen žertuji.

Mnohem vážnější je, že Kaplický zároveň zcela zásadně porušil podmínky soutěže, když nerespektoval jednu z nich a knihovní fond umístil pod zem, zatímco si všichni ostatní architekti lámali hlavu s tím, jak udělat budovu krásnou a přitom všechny knihy vtěsnat do jejích pater. Kaplický suverénně nerespektoval zadání, knihy umístil do plastových přenosek v podzemí a proto měl spoustu místa na vzdušnou pyramidu nad zemí s pár regály, kavárnami, bary a výhledem na Prahu skrze hórovské oko.

Řečeno ještě jinak, Kaplický se podmínek nedržel, porušil je, a přesto postoupil do finále a zvítězil. Jak se tomu říká? Ignorace? Samolibost? Nebo jenom věděl, že vyhraje, a bylo mu to jedno?

Budování Chrámu se zaseklo

V dubnu se s Kaplickým sešel Topolánek a za stavbu se veřejně postavil. Pravdoláska měla politickou scénu obšlápnutou a nepředpokládala problémy. Noviny masírovaly veřejnost. Kdo nefandil knihovně, byl zastydlý Čecháček.

Až do chvíle, kdy se do sporu postavil prezident Václav Klaus a vyslovil svůj občanský názor na to, co mělo vyrůst o pár set metrů od historické dominanty Prahy. Média v rukou pravdoláskařů mu hned vzkázala, že není odborník na architekturu a měl by proto mlčet a nevyslovovat se k něčemu, čemu prý nerozumí. Havel ale o architektuře mluvit může? Klausův předchůdce se - ač původním povoláním dramatik - vyslovuje k architektuře a urbanismu stále, jeho ale nikdo nenapomíná.

O povyku, který se pak zvednul, se snad nemusím rozepisovat. Pravdoláska se chovala, jako smyslů zbavená. Zednáři šíleli, jako kdyby jim někdo právě rozkopal pracně stavěný Chrám a z ruky vyrazil dlátka, zednické lžíce a kružítka. A pokud do té doby ještě nikdo příliš nevnímal, že je pyramida s okem projektem veskrze pravdoláskařským, protože knihovna byla vydávána téměř za celonárodní Dobro, po tomto politickém střetu vyhřezlo vše na povrch a objevil se starý známý spor - kosmopolitníci versus národovci, pokrokáři versus konzervativci, pravdoláskaři versus klausovci. Karty se odkryly.

Stačí se jen podívat, kdo tehdy stál na jaké straně a hned má člověk jasno: knihovnu podporovali lidé jako Bérová, Bobek, Forman, Havel a Havlová, Herz, Holubová, Hřebejk, Hvížďala, Chýlková, Illnerová, Just, Kantůrková, Kasl, Kocáb, Kraus, Merta, Rudiš, Svěrák, Třeštíková a mnozí další.

Popisovat běsnění pravdoláskařských kruhů by zabralo spoustu místa a není ani cílem tohoto textu. Petice, vydírání, mediální manipulace, nátlakové akce, happeningy, organizované bouře v ulicích - pravdoláska zkrátka využila všechny své staré a obehrané triky, naštěstí bez úspěchu.

Výsledkem Klausova vstupu započala diskuze, která do té doby ve společnosti na toto téma neexistovala. Začala se také drolit politická podpora, když se například primátor Bém postupně přidal na prezidentovu stranu. Posléze jsme už mohli sledovat jen hysterické reakce podporovatelů knihovny, kteří byli vývojem situace zaskočeni - s odporem totiž nikdo nepočítal a do té doby bezproblémový vývoj situace stavitele Chrámu příliš ukolébal na to, aby dovedli včas zareagovat, když se jim plány začaly bortit.

Jak vše dopadlo, víme. Pravdoláskaři a zednáři se se svou prohrou dosud nesmířili. Už už se viděli, jak jen kousek dál od místa, kde na Pražany vzhlížel téměř otcovsky velký Stalin, bude bdít symbol jejich tajného bratrstva. Dosud je tedy každá kritická a posměšná zmínka (jako například v dnes už slavném Bátorově textu - o "Kaplického a Ježkově blobismu") irituje a drásá jejich rány.

Zednáři se ale nevzdávají. Neradno je podceňovat. Věří, že za jiné politické situace by knihovna vyrostla. Kdyby byla bývala magistrát ovládla TOP 09, zcela jistě by byla bývala Kaplického projekt oprášila. I proto Havel (také v jisté bohorovnosti) už před časem napsal do budoucna dopis dvanáctileté (dnes dvouleté) Kaplického dceři, ve kterém o stavbě knihovny mluví jako už o hotové budově.

Tak uvidíme. Zednáří míní, Pán Bůh mění.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš