Svátek má: Květoslava

Komentáře

Berlínský dekret – ještě jedno staleté výročí

Trestání Ruska (dnes Ruské federace) některou z chřadnoucích evropských měn (dnes eurem a snad i dolarem) nejsou žádnou novinkou.


Alespoň ne od let vyhlášení Kontinentální blokády císařem Napoleonem a od po něm následujícího  století evropského koloniálního imperialismu, který byl  jednou z příčin dnes tak vášnivě vzpomínané první světové  války.  Stejně jako v minulosti se nelze dohodnout, zda podobné akce jako byla kontinentální blokáda mají význam, ať již je sledujeme z Východu nebo ze Západu.

Když váháme, jak se dobrat historického poučení,  obracíme se k příkladům nebo domnělým analogiím. Ale přesto dnes bezpečně víme, že sankce vůči KLDR sice přinesly spoustu utrpení občanům této země, ale povahu politického režimu nezměnily ani po více než šedesáti letech. Také u nás vysmívaný a zdánlivě izolovaný totalitní režim Fidela Castra se měnil  spíše díky jakési historické setrvačnosti, než efektivitě sankcí, které jej měly zničit, a to přesto, že je podporovaly spanilé jízdy panů Schwarzenberga, Pilipa nebo Bubeníka.

Navíc byla a jsou tato finančně a ekonomicky nepřátelská rozhodnutí obcházena, jak o tom svědčí  také téměř současné příklady z Íránu, Iráku nebo dalších  některých islámských států.

Kdybychom si ale chtěli vzpomenout na příklad podobné historické situace, která zavlekla hned několik  evropských států do první světové války (na rozdíl od vnucovaného nám viníka Gavrila Principa), mohli bychom také oslavovat více než dvousetleté výročí   Berlínského dekretu (1806),  kterým císař Napoleon, původně obránce idejí rovnosti, volnosti a bratrství a spravedlivé společnosti svobodných občanů,  zavedl kontinentální blokádu či kontinentální systém.  Chtěl jím  trestat a  zničit národ kramářů prostřednictvím zákazu obchodování a korespondence s britskými ostrovy.

Opakovaně  ohlašoval a veřejně i tajně prováděl protekcionistickou politiku,  postupně zakazoval nejrůznější formy obchodního styku a narušoval po staletí vytvářené ekonomické struktury. V té době se francouzské císařství a jeho vliv posouvaly od Pyrenejí k Rýnu, na velké části území států dnešní Evropské unie. Ale zasahoval i země nerovných spojenců, když kromě Portugalska, Ruska, Turecka a Švédska si žádný evropský stát, kromě Ruska a Pruska,  nedovolil Napoleonovu rozhodnutí vzdorovat. Ti, kterým se to skrytě dařilo (Sardinie, Sicílie, Malta, Kréta...),   začali na svých nekalých obchodních praktikách vydělávat a díky tomu vznikali bohatci a  bohatství obvykle tam, kam  moc francouzského císaře nedosáhla.

Kontinentální blokádu nebo systém tedy zavedl Napoleon nejen ve Francii, ale donutil jej přijmout i zeměmi svých spojenců. To si pojistil  smlouvami s každou z nich  a pak  důrazně, i za cenu použití vojenské síly,  trval na jejich dodržování.  Už v roce 1807 se dostalo Prusku a Rusku poučení v bitvách u Jílového a Frýdlantu, kde byli Rusové a torzo pruské armády poraženi a rádi museli přijmout Napoleonovy požadavky a připojit se ke kontinentální blokádě, která významně poškozovala zejména ruský zahraniční obchod..

Už o rok později, a pak zejména v letech 1811-1812,  zasáhla díky tomu Velkou Británii krize jejího zahraničního obchodu a docházelo ke stovkám bankrotů zavedených obchodních firem. Británie tomu čelila korunou chráněným podloudnictvím a korupcí správců přístavů, a tak  Helgoland v ústí Labe,  ostrov Malta a řecká Soluň začaly profitovat tak trochu podobným způsobem jako dnešní daňové ráje. Druhým efektem kontinentální blokády byl rozvoj obchodu s různými oblastmi Asie, Afriky, Blízkého východu, Latinské Ameriky a pozdější zakládání osad/kolonií pod přímou nebo nepřímou správou metropole

Druhým Napoleonem nepředpokládaným efektem byla intenzivní industrializace a rozvoj těžkého i lehkého průmyslu, který byl podpořen mj.  státními zakázkami pro  zbrojní průmysl. Zvyšovaly se ale také ceny potravin a rostly daně. Toto vykolejení z relativně zavedených ekonomických vztahů  se ve Velké Británii projevilo finanční krizí, ale škodám se neubránila ani samotná Francie. Problémem Francie však bylo, jak poznamenává jeden z českých historiků, že válka se musela živit válkou.
 
Kontinentální blokáda měla nepředvídaný pozitivní dopad také na rakouský pomalu se rozvíjející průmysl, který jím byl  ochráněn před britskou konkurencí. Rusko nedokázalo nahradit dovoz britského zboží, a tak se rozhodlo kontinentální blokádu ignorovat.  Postupně odmítaly francouzský diktát i další země, což vedlo k válkám Francie na Pyrenejském poloostrově, až konečně v. roce 1810 se ruský car  rozhodl neobchodovat s Brity. Ty nahradil tzv. neutrály, novými  prostředníky britsko-ruského obchodu. To byl významný  útok proti podstatě kontinentálního systému a Napoleonovou odpovědí bylo v roce 1812   tažení na Moskvu, které způsobilo nejen konec vážnosti kontinentálního systému, ale i začátek konce Napoleonova císařství.

Tento vývoje vedl k evropské ekonomické krizi, která začala  velkou panikou ve Velké Británii, ale postupně se přenesla do Francie a dalších evropských zemí. Rozvíjející se evropský průmysl strádal nedostatkem surovin a politické režimy řešily (po roce 1815) jejich nedostatek zvýšením obchodu s neevropskými zeměmi.Jeho garantem byly vojenská moc té které země, a to vedlo ke vzniku koloniálních říší, z nichž na přelomu 19./20.století jen  britské kolonie představovaly 1/6  všech kontinentů  a téměř absolutní nadvládu na světových  na mořích.

Napoleonova blokáda ale vyvolala nejen hospodářskou krizi. Tím, že byla Velká Británie, do té doby hlavní agent evropské industrializace,  vyloučena z evropského obchodu a ekonomiky, urychlil se  hospodářský rozvoj kontinentální Evropy. Evropské obchodní centra, dříve odkázaná na import, byla v době blokády odkázána na svou vlastní iniciativu a intuici. Jejich mobilizace byla motivována hledáním  náhrad za zmařené možnosti. Rozvoj českého  cukrovarnictví je často uváděným, byť trochu nepřesným příkladem, ale je pravda pravdoucí, že muselo čekat na svou likvidaci dalších sto padesát let, než jej pohřbila tentokrát britská neviditelná ruka trhu.

Evropský trh byl na dlouhá léta rozdělen na kontinentální a   trh commonwealthu a dodnes se s  reflexemi tohoto stavu setkáváme v diskusích o míře integrity EU, kterou podrobují své kritice britští politici a národohospodáři zprava nebo zleva. 

Také po pádu kontinentální blokády  následovala hospodářská krize (1816-1817), která vedla k proměnám  politických režimů, lokálním válkám a evropským revolucím.

Historie může být dobrou stejně jako špatnou učitelkou života. Ale někdy stačí, ve stavu beznaděje, připomenout si, že leccos z toho, co se nám zdá nové a neobvyklé naši předkové znali.Nám budiž důkazem, že nic nového pod sluncem, že nejsme první, kdo podobnou situací prožívají, a že asi nebudeme ani poslední. Zvolání Madelein Albrigth, že Rusko je příliš bohatá země, aby ji mohl vlastnit/ovládat jeden stát, je nám podobným důkazem, že ani po dvou stoletích se nápady vládců ale i ovládaných příliš nemění.

Zdeněk Zbořil