Svátek má: Svatoslav

Komentáře

Michal Kraus

ekonom a politik

Chyby a omyly českých vlád při financování českého sportu

Je veřejným tajemstvím, že český stát se k financování českého sportu staví asi tak jako macecha k Popelce.


Čím byl a je způsoben tento anomální a snad až patologický stav? Chybnými úsudky a opatřeními většiny minulých vlád. V devadesátých letech razil velký příznivec sportu Václav Klaus tezi, že sport je koníčkem, který je záležitostí každého jednotlivce, a to včetně financování. V roce 1993 převedla vláda do majetku sportovního hnutí Sazku s tím, že ta výdaje sportu zaplatí.   

Skutečnost však ukázala, že Sazka ani v té době ze svých výnosů nemůže ufinancovat současně se snižující výdaje do sportu ze státního rozpočtu a zvyšující se náklady na provozování sportu. Výsledkem byl pokles výdajů státu na sport pod hranici 0,3% celkových výdajů státního rozpočtu (cca 3 mld. Kč v dnešních cenách).

Období let 1998 – 2006 by se dalo nazvat obdobím postupného nahrazování ztrát ve financování sportu. Obě vlády ČSSD v tomto období pochopily, že cílevědomé budování aktivní a zdravé společnosti je úkolem především státu. Národní program rozvoje sportu pro všechny z roku 2000 je dosud platný, ale jeho realizace, bohužel, zůstala z velké části jen na papíře.

 I tak se v roce 2006 výdaje na sport úrovně 0,6%  celkových výdajů SR (cca 7 mld. Kč), čemuž  napomohla jednak novela loterijního zákona v roce  1999, která umožnila sportovnímu prostředí získávat  zdroje z výnosů celého hazardu a byly zřízeny  investiční programy na obnovu a rozvoj regionální infrastruktury. Výdajový výhled do roku 2020 předpokládal dosáhnout (podobně jako výdaje na  školství) zhruba ¾  růměru výdajů EU, což by znamenalo výdaje ve výši cca 12 mld. Kč.      Bohužel po roce 2006 se vztah vlád ODS ke  sportu vrátil do starých kolejí. Nejprve sebral  sportu výnosy z hazardu další novelou loterijního zákona, s tím, že část těchto výnosů přenechal obcím,  které však do sportu z nových zdrojů až na výjimky nepustily nic. Poté postupně zlikvidovaly investiční  programy, což v roce 2013 znamenalo opět propad  na 0,3% celkových výdajů SR, tedy cca 3 mld. Kč.
                                                                                                     
Ukázalo se, že přesun odpovědnosti za financování sportu ze státu na obce byl ze strany vlády úskok a omyl zároveň. Kromě toho, že obce dávají do sportu téměř 4x více než stát, ze sportu naopak inkasují šestkrát méně než stát. A tak zatímco stát dává do sportu ročně necelých 10 % všech příjmů ze sportu, obce naopak do sportu dávají dvojnásobek toho, co od sportu inkasují.

A zatímco všude okolo nás výdaje do sportu rostly, v Česku se propadaly, a to na rozdíl od výdajů do školství či do kultury.  A propadly by se ještě více, kdyby díky poslanecké iniciativě v roce 2012 nebyly výdaje do sportu pozměňovacím návrhem zvýšeny o 800 milionů Kč.

Bohužel tehdejší MŠMT se rozhodlo pozměnit metodiku přerozdělování prostředků, která v zásadě neumožnila základním článkům sportu na těchto zdrojích participovat. Nicméně bylo alespoň zajištěno financování sportovních svazů.

Jenže, jak Nečasova, tak Rusnokova, tak i Sobotkova vláda se rozhodla s těmito 800 miliony Kč hrát tak trochu sarkastický ping-pong. Návrhy rozpočtů na další roky navýšení výdajů na sport prosazené v roce 2012 Poslaneckou sněmovnou o tuto částku v první fázi nikdy nebyly, takže šéfové sportovních organizací vždy v průběhu příprav finální podoby o státní rozpočet vedli s vládou nekonečné souboje o to, aby vláda těchto 800 mil. Kč do rozpočtu vrátila, což se nakonec i povedlo, ovšem s komentářem, že se vláda rozhodla navýšit rozpočet výdajů na sport o 800 mil. Kč. Vlk se nažral, koza zůstala celá.

Bohužel stejná slova si vyslechli i účastníci v úvodu zmíněné veřejné rozpravy z úst ministra Marcela Chládka. Tři roky po sobě se sportovní hnutí dozvídá, že každoročně je rozpočet výdajů na sport zvýšen o 800 milionů Kč, ale celková částka výdajů je stále na historickém minimu výdajů na sport, tedy kolem 3 miliard Kč.

Sportu v základních článcích nijak nepomohl ani další poněkud zvláštní krok Poslanecké sněmovny v roce 2013, když schválil další dílčí novelu loterijního zákona, která umožní Českému olympijskému výboru inkasovat až 350 mil. Kč. Na této částce, navzdory původním příslibům participuje dílem ČOV, dílem chudé sportovní svazy, do základních článků sportu, kde je deficit prostředků nejcitelnější, však nedoputuje prakticky ani koruna.

Stojíme před schvalováním státního rozpočtu na rok 2015 a český sport stále živí naději, že už někdo konečně pochopí, že tak hluboké podfinancování základních článků sportu je prostě nenormální a úchylné. A to v jakémkoli srovnání s čímkoli v rámci ČR či EU.

Deficit finančních prostředků oproti objektivním potřebám za 25 porevolučních let, který vznikl zcela chybnou politikou a trestuhodnými chybami předchozích vlád, už dosáhl takové hloubky, že na postupnou nápravu, byť v horizontu několika let nestačí roční navyšování o stamiliony, ale o miliardy.

Sportovní hnutí zatím pokojně a trpělivě čekalo, až se najde nějaká osvícená hlava, které to ve vládě dojde. Tato vláda ve svém koaličním prohlášení a koaliční smlouvě naznačila, že má zájem lety pokřivený systém řešit, problém je v tom, že hlavním prostředkem nápravy je především zajištění radikálního zvýšení přímého financování základních článků českého sportu.

Realita ukázala, že TJ a SK nepomůže posílat peníze prostřednictvím obcí, prostřednictvím sportovních svazů ani prostřednictvím ČOV. Ono pomyslné koryto je totiž tak vyschlé, že se zdroje po cestě vsáknou a do cíle nedoputují.

Chce –li ovšem tato vláda své sliby beze zbytku splnit, bude muset doručit přímo do rozpočtů TJ a SK ročně alespoň o 6-7 miliard Kč ročně víc než dosud. Tedy nejpozději do roku 2017, kdy jí končí volební období, by měl rozpočet výdajů na sport dosáhnout alespoň úrovně 10 mld. Kč ročně.

I tak by český sport stále zaostával za výdaji na sport v EU či na Slovensku v poměru k celkovým výdajům státního rozpočtu či za výdaji na školství a kulturu v Česku při srovnání poměrů těchto výdajů navzájem v poměru k výdajům v EU nebo na Slovensku. Dokonce i za výdajovou prognózou z roku 2006, která předpokládala v roce 2020 roční výdaje na sport ve výši 12 mld. Kč ročně.

Může se stát, že vláda naléhavost výzvy veřejné rozpravy Sport a regiony nepochopí a zařadí se tak do řady těch, které své sliby nechaly pouze na papíře. Jenom nevím, jestli si to sportovní hnutí tentokrát nechá líbit, protože už nemá kam couvnout. Rušit tělovýchovné jednoty a sportovní kluby jim nedá sportovní srdce, ale jejich údržbu a provoz mohou zajistit jen s podporou státu.

A nespokojenost, naštvanost a zoufalost začíná vyvolávat pnutí, které nemusí pro tuto vládu skončit nijak dobře. Ještě je čas…..

Michal Kraus