Svátek má: Jakub

Komentáře

Michal Kraus

ekonom a politik

Český sport nepotřebuje přidat stamiliony, ale miliardy

Když chtěli staří Řekové někoho urazit nebo pomluvit, říkali o něm – neumí číst ani plavat. V Čechách už třetí staletí zní heslo: V zdravém těle, zdravý duch.


Myslím, že téměř každý účastník nedávné veřejné rozpravy na téma Sport a regiony zcela nevěřícně zíral na čísla, která vypovídají o hlubokém podfinancování českého sportu a která byla takto komplexně veřejnosti představena.

Chápu, že ne každého občana ČR znepokojí informace, že mladí Češi jsou v Evropě nejtlustší, že každý třetí kluk a každá šestá holka už v patnácti tráví u počítače šest a více hodin denně, což se odpovídajícím způsobem projevuje od mládí na jejich zdravotních problémech s bolestmi hlavy, bolestmi zad a páteře, že se dost radikálním způsobem zvyšují náklady na léčbu tzv. metabolického syndromu a dalších civilizačních chorobatd. atd.

A současně se snižuje počet Čechů, kteří pravidelně sportují, zvyšují se nároky na financování sportování dětí a mládeže, což zase zvyšuje procento dětí, které nesportují, protože si to jeho rodiče nemohou dovolit. Stárnou, chátrají a mnohde i zanikají sportoviště.

Je ale na místě si položit otázku – proč se v okolních zemích, sousední Slovensko nevyjímaje, ve většině vyspělých států Evropy i světa výdaje na sport neustále zvyšují a vlády těchto zemí věnují hodně úsilí nejen podpoře, ale i propagaci sportu?

Samozřejmě současný sport v kombinaci s moderními informačními technologiemi je velmi výnosný komerční produkt, který láká všechny marketingové manažery nejrůznějších firem, protože je zdrojem velkých finančních zisků. Pro firmy, ale i pro stát.

Většina vlád v okolních zemích si ale velmi jasně uvědomuje, že zásadní změny v charakteru většiny profesí, které vedou k dramatickému úbytku fyzicky náročné a namáhavé pracovní činnosti a které tlačí lidskou populaci k sedavému způsobu zaměstnání, jsou pro aktivní a zdravou populaci velkým rizikem. A pro budoucí výdaje na zdravotnictví jakbysmet.

Tak jako patřila k vzdělanému lidstvu od nepaměti gramotnost a v posledních desetiletích též IT gramotnost, tak se zcela nezbytnou součástí kvality života dneška stává  pohyb, vyznávání zdravého životního stylu a aktivní využívání volného času. A osvícené vlády vědí, že výdaje  na podporu a rozvoj těchto aktivit jsou v podstatě investice  do budoucích úspor.

Bohužel ani náhodou takto neuvažovali a neuvažují vlády v ČR. Na rozdíl například od Slovenska, kde oproti roku 1989 zvýšili výdaje na sport v poměru k celkovým výdajům státního rozpočtu, či, chcete – li v poměru k HDP  na více než dvojnásobek, v Česku za uplynulých 25 let klesly výdaje na sport téměř 2 a půl krát. Výsledkem je, že  současné výdaje na sport na Slovensku jsou 5x vyšší než u  nás. Pokud by měl český sport stejné podmínky jako na  Slovensku, měl by dnes místo 3 mld. Kč ze státního  rozpočtu miliard 15!!!!!V roce 1989 byly výdaje na sport v Česku i na Slovensku stejné. Dnes mají slovenští  sportovci 5x více než čeští.

Pokud by byl vývoj českého zaostávání za průměrem EU či za Slovenskem, které ještě před 25 lety mělo stejnou výdajovou základnu, obdobný i v dalších oblastech terciárních výdajů, například ve školství či kultuře, mohl by si člověk říct, že jsme zkrátka chudý stát, který nemá ne investice do své budoucnosti.

Problémem ale je, že při srovnání poměru výdajů na školství, kulturu a sport v Česku a v EU či na Slovensku, čísla jasně značí, že sport vychází z těchto srovnání jako chudý příbuzný a financování sportu v ČR je výsledkem dosti nepochopitelné úchylky směrem k nule.

Ve srovnání s průměrem EU dosahují výdaje na české školství zhruba ¾  (to by v případě sportu znamenalo výdaje ve výši cca 12 mld. Kč), ve srovnání se Slovenskem je na tom české školství dokonce o 1/6 lépe (ve sportu by to znamenalo 19 mld. Kč).
 
V případě kultury je financování české kultury zhruba na 2/3 průměru EU (ve sportu by to znamenalo cca 11 mld. Kč), ve srovnání se Slovenskem zhruba 4/5 výdajů (ve sportu by to znamenalo asi 13,5 mld. Kč).

Pokud by tedy výdaje na sport v České republice odpovídaly stejným poměrům výdajů na školství nebo kultury v porovnání s průměrem EU či s výdaji na Slovensku, musely by se pohybovat mezi 11 a 19 mld. Kč. Skutečnost je však zcela jiná. V letošním roce, 25 let po listopadu, je financování sportu v ČR téměř na historickém minimu a činí něco kolem tří miliard Kč.

Zdá se, že český stát preferuje téměř třikrát více zdravého ducha před zdravým tělem, což je zcela jistě stav poněkud nenormální.

Michal Kraus