Svátek má: Jeroným

Komentáře

Žďárská kauza a naši novináři

Tragédie, která se minulý týden odehrála ve Žďáru nad Sázavou, vyvolala obrovský zájem médií.


Printy i televize se předbíhaly, kdo přinese podrobnější líčení toho příběhu, kdo se dostane blíž ke svědkům zločinu, kdo – s prominutím – vymáčkne větší slzu. Je to pochopitelné: novinář v naší kotlině je zpravidla veden ne snahou uspořádat obraz skutečnosti tak, aby byl co nejvěrnější a co možná nejméně zkreslený jeho názorem či úhlem pohledu. Náš novinář, a je jedno, zda v bulváru, či v tzv. seriózních médiích, je v různé míře, ale skoro vždy veden touhou upozornit na sebe, vytáhnout se tím, že přinese co nejefektnější líčení, přitáhne sledovanost. Pomineme-li veřejnoprávní média, pak je to zájem vcelku pochopitelný – privátní média žijí z prodeje – ať už svých výtisků, či reklamního prostoru, a ten se prodává zase jen na základě odbytu. Potíž ovšem je, že tento ryze komerční pohled na věc zastírá fakta, v tomto daném případě navíc velice tragická.

Většina našich novinářů se přímo pase na smutné žďárské kauze. S trochou nadsázky lze říci, že ji popisují skoro jako by šlo o libovolný případ z černé kroniky. Osoba ženského pohlaví přijela do školy na Vysočině, kde napadla studentku, její spolužák ji bránil a svou statečnost odnesl životem. Rozložení viny a trestu je nabíledni. Do šejkru se tedy přidá několik uplakaných spolužaček, obrázky svíček na zemi u školních vrat a otřesená výpověď nějakého učitele.  A následuje rutinní mediální masáž: až do omrzení opakované detaily zločinu, násobené zprávami o tom, jak se škola – a možná nejen tato – chystá opevňovat, rozvěšovat kamerové systémy, neboť se žáci začali bát. 

A do toho, což snad novináři považují za svou povinnost – neustálé volání po hlavách těch, kdo to takzvaně způsobili – lékařů a soudců… Vždyť přece tito nezodpovědní činitelé vypustili vražedkyni mezi normální lidi, a měli by tedy nést za její čin odpovědnost.

Jenomže všechno je jako obvykle mnohem složitější. Ta vražedkyně, jakkoli je její čin hrůzný, je také sama oběť. Je to těžce a nevyléčitelně nemocná bytost. Není jí jiné pomoci, než sedace a občasná izolace. Posuzovat její čin standardní metodikou viny a trestu je pomýlené. Stejně jako srovnávat její čin s vraždami spáchanými v nedávné minulosti např. na amerických středních školách. Tam byli pachateli sociálně neadaptovaní, možná trochu vyšinutí, ale v zásadě zdraví lidé. Toto je něco jiného. Nicméně pro českého novináře je to prostě vražda ve škole. Nezamyslí se nad souvislostmi.

K tomu připočtěme vyjádření politických elit – vláda příkladně prohlásí, že selhal systém. To je hezké, ale absurdní a alibistické tvrzení, které jen zviditelňuje daného mluvčího. Ani lékaři ani soudci se v daném případě nemohli chovat jinak, dělali vše, co měli, udrželi naopak systém ve stavu neselhání. Jediný, kdo to takto přesně vyjádřil v médiích, byl bývalá ministr zdravotnictví Ivan David.

Žďárská kauza opět obnažila limity naší žurnalistiky – její senzacechtivost, povrchnost a nechuť vidět realitu jinak než černobíle. Bohužel, toto hodnocení se dá velice často užít i v případech ještě fatálnějších, třeba při hodnocení ukrajinské krize.

Petr Žantovský