Svátek má: Gabriel

Komentáře

Anthropoid a Beneš

Ve čtvrtek 29.12. 2016 uplynulo 75 let od okamžiku, kdy v noci 29.12. 1941 seskočili do Němci okupovaného Československa Jozef Gabčík a Jan Kubiš, členové výsadku Anthropoid.

Před třemi měsíci,  v pátek  30. 9., jsme vzpomněli již sedmdesátého osmého výročí podepsání Mnichovské dohody. Tři dny před tím (premiéra 27. 9. 2016) byl uveden  do našich kin  koprodukční film Anthropoid  o atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. A i když se náhledy historiků  na „detaily“ provedení atentátu dodnes rozcházejí, z hlediska faktu se asi  nedozvíme nic nového. Již většina školáků u nás zná příběh Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, odvážných vojáků z paradesantního výsadku Anthropoid, kteří spolu s dalšími parašutisty provedli atentát na zastupujícího říšského protektora, poté se ukryli v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje a po prozrazení a hrdinném, ale marném boji s přesilou se v  kryptě kostela zastřelili (Jan Kubiš zemřel při převozu, nebo až v lazaretu SS v Podolí).

O  filmu si po návštěvě biografu může udělat úsudek každý sám.

Ale v těchto dnech, kdy již odezněly  emoce z událostí  28. 10. 2016, bude možná zajímavé připomenout si osud  člověka a politika, který je se všemi těmito třemi událostmi, tedy vznikem samostatného státu, Mnichovskou dohodou i atentátem na Heydricha,  spjat.

Pravděpodobně  jen málokterý vrcholný  představitel evropského státu byl ve dvacátém století „postaven“ před tolik zásadních až osudových rozhodnutí, jako Dr. Edvard Beneš, prezident Československé republiky.

Mnichovské dohodě předcházela poměrně dlouhá  a komplikovaná cesta  „lemovaná“ řadou mezinárodních jednání a smluv, faktem ale je, že její kořeny sahají až k Versailleské mírové smlouvě z roku 1919, která mj. stanovila hranice Československa vůči Německu, Saint-germainská mírová smlouva z téhož roku  pak hranice  k Rakousku. Tyto smlouvy  nebraly ohled na právo na sebeurčení německy mluvícího obyvatelstva. 4. března 1919, tedy ještě před podepsáním obou mírových smluv, došlo na několika místech našeho pohraničí ke střetům demonstrujících Němců s československým vojskem s tragickými následky. A i když jsou tyto události v historických pramenech líčeny velmi rozporuplně, pravdou je, že mezi desítkami mrtvých Němců byly i ženy a děti. Zabiti byli i dva vojáci. Tyto události vedly k rozjitření již tak napjatých vztahů v pohraničí mladé republiky.

Spolu s dalšími „protagonisty“ října 1918 má  zásluhu na vzniku nového státu – Československa, především T. G. Masaryk. Zároveň ale také nese, spolu s Edvardem Benešem, vinu za politiku ignorování a neřešení zájmů početných národnostních menšin v mladém státě,  čímž otevřeli spěchajícím dějinám cestu k „Mnichovu“. Ten pak byl  tragickým, ale logickým vyústěním toho, co bylo zaseto již při vyhlášení samostatné Republiky Československé, respektive „narýsováním“ jejích hranic.


Československo sice mělo od roku 1924 spojeneckou smlouvu s Francií, ale za situace, kdy se početná německá menšina u nás chtěla i s  územím  připojit k Ríši a  při ještě  živé vzpomínce na více než jeden a půl milionů mrtvých je pochopitelné, že se Francii do plnění smluvních závazků, i když různě zpochybňovaných, nechtělo. Ale jak se mělo brzy ukázat, Francie, ve spolupráci s Velkou Británií, zradila především samu sebe. A ani sovětsko-československá spojenecká smlouva z roku 1935, vázaná navíc na „účast“ Francie a při neexistenci společných hranic s Československem, nebyla ničím jiným, než kusem papíru.

Kdyby se v této chvíli rozhodoval prezident Beneš jen sám za sebe, mohl říct „budu se bránit“. Ale jako prezident republiky měl v rukou osudy milionů lidí. A přestože mělo Československo na tu dobu dobře vyzbrojenou armádu, nelze pochybovat o tom, jakým masakrem by útok  německé přesily pro osamocenou republiku skončil.  Za této situaci bylo jeho rozhodnutí, když nevyslyšel výzvy armádního velení a části obyvatelstva k obraně republiky  a abdikoval, racionální. Věděl, že by to byl boj sebevražedný.

Exilové působení Dr. Beneše bylo již popsáno  mnoha autory, především historiky, i zde  ale panuje  řada  nejasností. A jednou  z nich je zákulisí  operace Anthropoid. V některých  historických publikacích se dočteme, že  britská  i sovětská váda Benešovi vyčítala, že  v Protektorátu  „jede“ naplno zbrojní výroba pro Říši, zatímco jejich vojáci umírají na frontě a že žádaly zvýšení počtu sabotážních akcí.  Zřejmě, v té době již spojenci,   jaksi pozapomněli, že to byla i politika jejich vlád, která přivedla Evropu a prakticky celý svět do nejstrašnější války v dějinách. A tak plukovník (později brigádní generál) František Moravec, šéf exilového zpravodajství, začal prosazovat zvýšení odbojové činnosti na obsazeném území. K tomu chtěl využít parašutistů vysazovaných nad územím Protektorátu. Právě on je považován za „duchovního otce“ plánu  atentátu na Heydricha.

Ale  často uváděný argument, že se Beneš chtěl  spojencům tímto  činem zavděčit a dosáhnout tak co nejdříve uznání Československé exilové vlády, při pohledu na časovou osu nezní příliš přesvědčivě. Vlády Velké Británie a Sovětského svazu uznaly definitivně čs. vládu v Londýně již 18. července 1941. Atentát  provedli čs. parašutisté 27. května 1942 a to i přes varování vedení domácího odboje, že takovýto čin způsobí dalekosáhlé represe okupantů proti civilnímu obyvatelstva. Nenáviděný tyran byl tedy mrtev (zemřel 4. června 1942). O čtrnáct dní později (18. června) zahynuli i hrdinní výsadkáři. Ti však byli při odletu srozuměni s tím, že s jejich  návratem se nepočítá.  Vztek a běsnění Němců se tak obrátily proti civilnímu obyvatelstvu. Heydrichiáda, jak se jedno z nejtemnějších období naší novodobé historie nazývá, měla katastrofální následky. Bylo vyhlášeno stanné právo, popraveny tisíce lidí (příbuzní parašutistů v Mauthasenu, několik set, byť jen podezřelých včetně generála Aloise Eliáše v pražských Kobylisích, byly vyhlazeny Lidice a Ležáky. Domácí odboj byl na dlouhou dobu prakticky zdecimován.

Po válce se v již obnoveném Československu k této akci z pochopitelných důvodů nikdo příliš nehlásil a tak otázky, kdo dal k atentátu popud, kdo odsouhlasil jeho provedení a zda byla tato izolovaná akce skutečně potřebná, zůstaly nezodpovězeny nejen pozůstalým popravených. A není příliš pravděpodobné, že by se historikům podařilo na tyto otázky najít nové odpovědi.


Ale ať už bylo pozadí atentátu jakékoliv, zejména to, co po něm následovalo, významně  zasáhlo do života tehdy již nemocného státního prezidenta Dr. Emila Háchy. Ten, v podstatě pod značným tlakem řady pomnichovských   politiků přijal kandidaturu a 30. listopadu 1938 byl zvolen prezidentem Česko – Slovenské republiky. Konec Druhé republiky se kvapem blížil, až přišel 14. března  1939, kdy na Hrad došla zpráva, že  Hitler v Berlíně    přijme  prezidenta Háchu. Ten po bezohledném vyhrožování bombardováním  Prahy německou Luftwafe zkolaboval, později hrubému nátlaku ustoupil a souhlasil se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Do Prahy se vrátil vlakem až 16. března, to  ho na Hradě, už jako státního prezidenta,  „přivítal“ sám Adolf Hitler.

Jako státní prezident se Hácha snažil v rámci svých omezených možností pomáhat kde se dalo, mj. dosáhl propuštění zatčených studentů. Nic však nebylo zadarmo. A tak se z něho  stal, jak trefně vyjádřil Václav Junek ve své velmi zdařilé publikaci „Emil Hácha“, muž, který obětoval vlastní čest.

Háchovo zdraví, zejména to duševní, se v důsledku toho, co po atentátu na Heydricha v Protektorátu následovalo, prudce zhoršovalo. Stal se loutkou v rukách okupačních vůdců a jeho život spěl k tragickému konci. 13. května 1945 byl v Lánech zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. A zatímco si navrátivší se prezident Beneš užíval radostného vítání lidí v osvobozené vlasti, Emil Hácha umíral ve vězeňské nemocnici v nedůstojných podmínkách, bez odpovídající lékařské péče, ale naštěstí pravděpodobně i bez toho, aby věděl, co se s ním děje. A na Pankráci 27. června 1945 také zemřel, což bylo vysvobození nejen pro něho samého, ale pravděpodobně i pro prezidenta Beneše, který se mohl obávat výpovědi Emila Háchy před soudem.


Takovou smrt bývalého prezidenta ale Beneš  neměl připustit a to ani pod „tlakem ulice“ v poválečné „euforii“.

Vítězství spojenců nad  nacistickým Německem dávalo tušit, že čas pobytu Sudetských Němců, a nejen těch, na území osvobozeného Československa končí. V souladu s výsledky poslední konference Velké trojky (Stalin, Truman, Churchill) v Postupimi v červenci až srpnu 1945 vydal Beneš kromě jiných i dekret o odsunu Němců z Československa. A ať už byl odsun   spravedlivý nebo naopak  neakceptovatelný akt kolektivní viny, měl proběhnout „civilizovaným“ způsobem, tedy bez násilností a zvěrstev, jichž se za války dopouštěli právě Němci. Ale v žádných historických pramenech jsem nenašel ani zmínku o tom, že by se Beneš, opět už ve funkci prezidenta republiky (ve funkci potvrzen 28. října 1945) , o „zkrocení divokého odsunu“ byť jen pokusil.

A tak se po Emilu Háchovi začal naplňovat i osud Edvarda Beneše. V prosinci 1943 v Moskvě uzavřel novou spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem, tam také jednal s komunisty o poválečném uspořádání Československa. V dubnu 1945 v Košicích ještě jmenoval novou vládu a 16. května 1945 dorazil za bouřlivých ovací do Prahy.  Ale již vážně  nemocný prezident, navíc pod vlivem „zrady“  Francie a tragédie „Mnichova“ se po válce prakticky již zcela „nevzpamatoval“. To se pochopitelně hodilo komunistům, kteří postupně, zejména po vítězných volbách v roce 1946 obsadili silová ministerstva, „přivlastnili“ si Sbor národní bezpečnosti a do demokratických stran infiltrovali své lidi. A Beneš ve funkci prezidenta republiky  představoval alespoň zdánlivou demokratičnost dalšího vývoje. Vládní krize v únoru 1948 již byla nad jeho síly. Ministři demokratických stran podali demisi, snad v přesvědčení, že  se za ně prezident postaví, že ji nepřijme a že budou vypsány předčasné volby, když v mezidobí  bude jmenována vláda úřednická .

Protestující studenti vysokých škol se již k izolovanému prezidentovi díky zásahu SNB nedostali a Beneš pod tlakem komunistů demisi přijal. Sice si uvědomil, že opět prohrál, že omezená  poválečná demokracie končí, ale vzhledem k pokročilé nemoci a možná i ze strachu z možného rozpoutání občanské války komunisty se tlaku podvolil. 25. února 1948 demisi přijal a sestavením nové vlády pověřil Klementa Gottwalda. Posledním jeho vzdorem bylo odmítnutí podepsat komunistickou ústavu v květnu 1948. 7. června abdikoval, jeho nástupcem ve funkci prezidenta republiky se stal Gottwald.  Cesta komunistů k moci byla zcela volná. 3. září 1948  v Sezimově  Ústí Edvard Beneš zemřel.

V dubnu 2004 byl schválen zákon tvořený jedinou větou. „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“

To pochopitelně rozpoutalo další diskuse o jeho rozhodnutích ve funkci prezidenta republiky.  Ale ať už to byl „Mnichov“, složitá jednání o uznání exilové vlády v Londýně, atentát na Heydricha, spojenecké smlouvy se Sovětským svazem, jednání s komunisty, Košický vládní program, nedůstojná smrt Emila Háchy, odsun Němců, znárodňovací dekrety, krize v únoru 1948, ale i to, že „nepomohl“ poválečnou vládní garniturou  nespravedlivě souzeným a vězněným bývalým svým politickým oponentům z První republiky, dělal prezident, podle svého přesvědčení, podle toho, co bylo v jeho silách.

Historici budou asi ještě dlouho bádat v archivech, hledat dokumenty a hodnotit Benešovy činy a rozhodnutí, doufejme že maximálně objektivně a v kontextu tehdejší doby.  Je to jejich práce. Ale s přibývajícími roky jim v tom už ani pamětníci   moc nepomohou.

Zdeněk Lanz