Svátek má: Jakub

Komentáře

Věra Tydlitátová

publicistka, politička, judaistka

Duševní porucha jako mediální senzace?

K tomu, že si Česká televize, tedy veřejnoprávní médium, pozvala do svého pořadu Události a komentáře bývalého vysokého úředníka proslulého svými paranoickým i bludy, již bylo napsáno více textů, proto je nechci reprodukovat.


Nechci se jako mnozí mí kolegové zabývat tím, proč povinně platíme pořady, které nepřinášejí žádné relevantní informace ani estetické uspokojení, otázku si však kladu jinou: Je etické přivést do televizního interview duševně nemocného člověka se zřejmým záměrem, aby se jeho vystoupením bavily tisíce lidí a aby sloužil jako zdroj parodií a vtipů na sociálních sítích a v blogosféře? Jak tato záležitost zraňuje příbuzné a blízké postiženého člověka? Jaké zbytečné pokoření asi zažívají?

Duševní porucha  je vždy nesmírná trýzeň pro pacienta i pro jeho okolí, není to věc k smíchu. Jako se nikdo normální nesměje ochrnutému člověku, nebo člověku s rakovinou, mělo by být stejně nepřijatelné smát se paranoikovi. Přesto byl paranoik pozván do televize, aby bavil národ svými bludy a fantaziemi, a to navíc v souvislostí s velkou lidskou tragédií, jakou je dosud neobjasněné sestřelení civilního letadla se stovkami nevinných obětí.

Dokud byl pan Hájek zástupcem vedoucího kanceláře prezidenta republiky pro oblast komunikace a kultury, jak zní oficiální název jeho hradní funkce, bylo jistě vhodné kritizovat jeho nevhodné chování, neboť jsme se za ně museli jako občané tohoto státu stydět. Ale v okamžiku, kdy se pan Hájek stal zcela soukromou osobou a vydavatelem jakéhosi bizarního zábavného webu, měl by mít stejné právo na ochranu, jako každý jiný pacient. Pravda, on sám vystupuje na veřejnosti a zřejmě chce být viděn, jistě své televizní extempore nechápe nijak úkorně. Ale nejde jen o jeho pocity a o jeho subjektivní vnímání, či nevnímání veřejného ponížení, jde také o to, co je společnost ochotná bez rozpaků akceptovat jako zábavu a jak taková „zábava“ formuje její morální odolnost a vkus. Proč je vůbec jako zábava přijímáno veřejné pokoření duševně nemocného člověka? Nebyla by v takovém případě na místě spíše diskrétnost a takt, ovšem i kvalitní odborná pomoc?

Ponechme stranou otázku, zda někdo obratně nevyužívá paranoikovy bludy k šíření politické propagandy, protože to je více než zřejmé, spíše se zamysleme nad vulgarizací médií, a to i těch oficiálních. Ve snaze přitáhnout diváky a zvýšit „sledovanost“, což je magický termín označující náhradu kvality, přibližuje i veřejnoprávní televize své zvyky komerčním, ba bulvárním médiím. Sebevraždy hvězd popkultury, záběry válečných hrůz, obětí tragédií a vražd otupují smysly diváků téměř denně. Zdá se, že další úroveň podbízení „masám“ je veřejný výsměch postiženým, duševně vyšinutým, podivínům a různým mašíblům, jejichž blouznění přitahuje zájem společenského suterénu stejně jako příběhy o znásilněních, sebevraždách a vraždách.

Vystoupení Petra Hájka se stalo vítaným objektem zejména na sociálních sítích, kde se těší podobně zlomyslnému zájmu jako již klasické vystoupení soudruha Jakeše v Červeném Hrádku. Poslech soudruhova legendárního projevu byl třeskutou zábavou v předlistopadových časech a předjímal zhroucení komunistického režimu. Dnes si někdy říkám, zdali to také nebylo kruté, něboť jsme se smáli člověku nepříliš intelektuálně obdařenému a evidentně stresovanému předtuchou pádu. Ovšem šíření Jakešova projevu bylo tehdy součástí postupného odhalování neudržitelnosti komunistické nadvlády. Vystoupení konspiračního teoretika neodhaluje nic než projevy duševní poruchy se všemi smutnými příznaky mentálního chátrání. Zveřejnění takových projevů a následný výsměch neslouží ani jako politická satira, ani nemůže přinést společenskou katarzi. Doba, kdy tento člověk zastával vysoké postavení u prezidenta, je již definitivně pryč a pro jakoukoliv satiru již není důvod. Pan Hájek a jeho komický web již nepředstavují žádné nebezpečí, proto není správné se mu vysmívat a vtipkovat na konto jeho choroby.  Tím nevyčítám publiku jeho smích, tím kritizuji autory televizního pořadu, kteří s tím posměchem a „sledovaností“ kalkulovali a předhodili nemocného člověka davu.

Věra Tydlitátová