Svátek má: Helena

Komentáře

Jaderný útok, jenž zabije 100.000 nevinných schválím

Takovou odpověď dostal v červenci roku 2016 v britském parlamentu od nové ministerské předsedkyně na svou otázku poslanec za Skotskou národní stranu George Kerevan (The Guardian, 18.7.2016).

Theresa May ve svém prvním parlamentním vystoupení ve funkci britské premiérky, do níž byla jmenována krátce poté, kdy mírně nadpoloviční většina Britů v referendu o členství země v Evropské unii zaškrtla variantu „LEAVE“, prohlašuje, že použitím jaderných zbraní lze účinně strašit pouze tehdy, je-li nepříteli nepochybně jasné, že Británie svou hrozbu míní smrtelně  vážně.  

Zdá se, že válečnické parlamentní vystoupení Theresy May o použití jaderného útoku bez ohledu na stovky tisíc nevinných obětí nevzbudilo v  létě roku 2016 takovou pozornost, jako když v dubnu 2017 britský ministr obrany Fallon  zopakoval pro BBC Four odhodlání premiérky May použít  balistické rakety Trident s jadernou hlavicí za „nejextrémnějších okolností“ i v případě, že Británie sama napadena nebude.  Důvodem znepokojení mohlo být, že tato Fallonova slova rezonovala s nedávným americkým raketovým útokem na Sýrii, s krizí na Korejském poloostrově, nehledě na stálé napětí ve východní Evropě vyvolávané tvrzením o údajné přípravě ruského jaderného úderu v Pobaltí (mimochodem, Británie má velet vojákům NATO v Estonsku).   

Vyjádření ministerské předsedkyně o britské připravenosti použít jaderné zbraně zaznělo v souvislosti s jednáním parlamentu o obnově jaderného arzenálu britského námořnictva, jenž byl v havarijním stavu.  Krátce předtím byla z atomové ponorky britského Royal Navy cvičně vypálena raketa Trident II D5 (má osminásobnou destrukční kapacitu, než bomba svržená na Hirošimu). Test dopadl fiaskem, střela minula o několik tisíc kilometrů stanovený cvičný cíl.  Vzhledem ke shodě raketových systémů tento neúspěšný britský test zpochybnil rovněž spolehlivost a odstrašující sílu amerických arzenálů. Prezident Obama proto britskou vládu nutil incident vzniklý na námořních manévrech utajit.  I když by se daným problémem  musel britský premiér zabývat kdykoli, přesto nebylo možno odhlédnout od toho, že k jeho projednávání došlo krátce po referendu, v němž Britové rozhodli o odchodu své země z  Evropské unie.

Budeme-li schopni se na chvíli povznést nad laserovou show vyzdobenou sloganem „BRITOVÉ SI VZALI SVOU ZEMI ZPĚT“,  jak brexit označil Donald Trump (samozřejmě, cosi podobného řekly další miliony lidí), nelze nepřipustit myšlenku, že aktivita k zajištění odchodu Spojeného království z EU nemusela pocházet například pouze od britských rybářů naštvaných na unijní, rybolov omezující kvóty stanovené Evropskou komisí.

Je známo, že kdekoli na světě vládnoucí elity považují za úspěch, pokud své záměry prosadí a přitom to napovrch líbivě vypadá, že se tak stalo pouze z vůle prostého lidu.  Ještě lepšího efektu je dosaženo, jestliže je vzbuzen dojem, že si některé věci „mocný“ lidský dav přes  „nesouhlas“ establishmentu vynutil.  V té souvislosti se nabízí otázka.  Co když  byl brexit - oficiálně vyvolaný úmyslem navrátit zemi její ztracenou suverenitu - jen dalším řízeným krokem k přesunu jednoho ze světových  center řízení z Británie jinam (třeba někam na druhý konec světa)?

Úspěchu v referendu, byť těsného,  příznivci odchodu dosáhli. Je však patrné, že ne všichni byli o vítězství skálopevně přesvědčeni.  Potvrdil to i jeden z klíčových brexiteers, předseda Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage, jenž ještě těsně před vyhlášením výsledků o úspěchu kampaně LEAVE pochyboval.  Poté, když se Farage dozvěděl opak, poeticky prohlásil: „Nyní si troufám snít o východu slunce nad nezávislým Spojeným královstvím."  Přes toto patetické vyjádření se nechce věřit, že by Nigel Farage nevěděl, že slunce bude vycházet již nad zcela jiným královstvím, než byla ta říše královny Viktorie, nad níž slunce - pro její ohromnou geografickou rozlohu - nikdy nezapadalo.  Mnoha Britům muselo být zřejmé, že brexit ke vzkříšení někdejší slávy britské říše automaticky nepovede.

Je otázkou, zda Theresa May, která se v britské vládě osvědčila při vyřizování administrativy rezortu vnitra (funkci ministra vnitra vykonávala od roku 2010)  hodlá po jmenování premiérem pouze svědomitě realizovat potřebné právní úkony předepsané k dokončení výstupu Británie z EU nebo chce při tom usilovat o víc.  Zejména o to, aby si Británie po odchodu z Unie nadále zachovala postavení velmoci a jednoho ze světových lídrů, které například formálně potvrzuje její post stálého člena Rady bezpečnosti OSN (kde se k britskému zástupci podle zpráv z poslední doby stále víc a víc drze chovají představitelé Číny a Ruska).


V červenci 2016, kdy britský parlament rozhodl o 40 miliardách liber na obnovu flotily čtyř atomových ponorek proto May usilovala nejen o vyřešení dezolátního stavu jaderného arzenálu britského Royal Navy, ale zejména o zachování monopolu Británie jako jaderné velmoci.  

Podívejme se, jaká je Theresa May osobnost. Existuje snaha hovořit o její podobnosti s někdejší britskou premiérkou Margaret Thatcher.  Z pokřiku „He leads a protest, I lead country” (On  vede opozici, já vedu zemi), jímž May ješitně setřela opozičního labouristu Corbyna za to, že prudil s jakousi peticí občanů proti Trumpově návštěvě Británie, však podobu s ženou, jíž se říkalo Železná lady dovozovat nelze.  Je známo, že premiérka Thatcher hned na počátku vzniklého sporu nikdy nebouchala do stolu zdůrazňujíc, že ona je tu pánem. Spíše říkala „miluji diskusi. Neočekávám od nikoho, že bude jen sedět a souhlasit se mnou.“  Nebo taky, „jsem mimořádně trpělivá, za předpokladu, že nakonec dosáhnu svého.“

Právě proto, že současná britská premiérka není osobnost rozměru Margaret Thatcher, nelze  vyloučit obavu, že ve snaze posluhovat své zemi a v rámci historicky známých „zvláštních vztahů“ posluhovat rovněž tak Spojeným státům, může Theresa May rozpoutat  jakousi  svou  „falklandskou válku“.  Podobně, jako posluhoval Spojeným státům v roce 2003 tehdejší britský premiér Blair, když na základě svých lží o jaderných zbraních v rukou Saddáma Husajna pomohl Američanům rozpoutat válku proti Iráku s nejméně jedním milionem obětí.  Válku rozpoutanou Theresou May by však na rozdíl od války o Falklandy, kterou na obranu území Británie vedla roku 1982 proti Argentině Margaret  Thatcher, zdobily gejzíry střel s jadernou hlavicí.

Hovořím-li o pohrdání Theresy May nebo Tony Blaira lidskými obětmi, nějak se stane, že si vybavím z  historie známý egoistický postoj vlády Spojeného království pokud jde o ochranu malých, pro Británii nevýznamných státečků. Jak je známo, tento postoj postihl v roce 1938 i naši zemi.  Nyní však lze namítnout, že pokud nás dnes s  Británií pevně spojuje příslušnost k Severoatlantické alianci, druhý „Mnichov“ je přece vyloučen. Ale je tomu doopravdy tak?  Jak víme (nebo spíše, jak se chce, aby se nevědělo), článek 5 Severoatlantické smlouvy členským státům žádnou povinnost bránit napadeného spojence se zbraní v ruce neukládá.  Členský stát má ohledně způsobu poskytnutí pomoci na výběr.  Dle článku 5 má podniknout takovou akci, jakou sám považuje za nutnou (není tedy vyloučeno, že spojenci napadenému v zimním období zašle deky).  Aniž bude Británie v rozporu s článkem 5, může jako členský stát NATO s klidem prohlásit - stejně jako to udělal na adresu Československa roku 1938 britský ministerský předseda Chamberlain –,  že Britové nebudou prolévat krev, jen aby chránily něco, co samo o sobě pro ně není životně důležité (a dle čl. 5 Severoatlantické smlouvy podniknout v náš  prospěch to, čím si v bojové vřavě rozhodně prsty nespálí). 

Od premiéra, jenž je cynicky připraven dát své armádě povel zabít  atomovou zbraní stovky tisíc nevinných mužů, žen a dětí nejspíš obětavou a nezištnou pomoc očekávat nelze (zejména, je-li  napadený z hlediska výsostných zájmů impéria bezvýznamná myš).    

Jaroslav Hošek