Svátek má: Radim

Komentáře

Magický realismus vodňanského kuřete

Politická scéna působí trochu nedynamicky a ospale. Kromě toho, že Bohuslav Sobotka se stal skutečně premiérem a ve vztahu k Rusku sebou nenechá manipulovat, byl trochu překvapením Miloš Zeman, jehož vztah k Rusku poněkud překvapil.


To není ona pragmatická ekonomická diplomacie, po které prezident dosud volal. To je pohled přestárlého amerického konzervativce, toužícího uklovat tu „říši zla“ špičkou své hole… Sice se Miloš Zeman o Jiřím Pehe, který o něm napsal, že se stává jestřábem, na tiskové konferenci v Hradeckém kraji vyjádřil jako o nejhloupějším komentátorovi, ale… Pehe měl tentokrát pravdu. Zemanova vyjádření k Rusku mnohým vyrazila dech. Ale ne zase až tak, pokud si vzpomeneme na humanitární bombardování Bělehradu – trauma, z něhož se svět nemůže vzpamatovat doteď. Trauma mimo jiné způsobené souhlasem Zemanovy vlády s bombardováním. Souhlas vynucený premiérem na ministrech pohrůžkami odvolání, rozdělil tehdy vládní sociální demokraty na dvě nesmiřitelné poloviny až tak, že ta druhá psala omluvný dopis jugoslávskému velvyslanci, básníku Djoko Stojičičovi. Ještě dnes by mohl zarecitovat bývalý velvyslanec srbského národa Miloši Zemanovi svoje nadčasové verše z česky vydané sbírky „Nekonečno: verše ze snů“: „Rozséváš smrt vybranými slovy / a pozoruješ nový pořádek věcí, / který nastal po náletu / tvých slov …“. I slova mohou ve výsledku zabíjet.
    
Volební výbor sněmovny schválil „velké radě“ výroční zprávy za rok 2012 a 2013. Vzhledem ke složení volebního výboru to trvalo tři hodiny. Ne, že by měl výbor nějaké výtky, ale začalo se debatovat o etičnosti reklamy na vodňanské kuře v období těsně před volbami. Předseda výboru navrhl, aby tedy RRTV definovala politickou reklamu a obchodní sdělení a přišel s tím, že před volbami by se možná neměly vysílat reklamy firem, jejichž vlastník či vlastníci kandidují na politickou funkci. Zákony ovšem netvoří RRTV, že… Na výboru rovněž pohovořil Michel Fleischman, nový majitel frekvencí, které v minulosti sdílel Český rozhlas a BBC. Michel má problém s porozuměním textu licenčních podmínek. Protože mu nějak nedošlo, že stanice mluveného slova není rozjuchané proudové vysílání, ani pořady pro ženy v domácnosti. A tak pociťuje všechna řízení rady úkorně jako namířená prosti sobě. Michel má problém. Představa, že i Český rozhlas bude mít novou stanici mluveného slova na FM a bude tak možné srovnání, jej irituje. Chápu ho, asi to nemá lehké. Ale, upřímně řečeno, měl si to promyslet dříve a lépe.

Reklamní příjmy Fleischmanovy zpravodajské stanice jsou minimální, snaha se prodávat k PR vyšla částečně naprázdno a částečně se míjí účinkem. Jako poslední PR rozhovor stanice Zet – s místopředsedou Sdružení soukromých škol Michalem Musilem - byl o tom, jak „soukromé školy vytvářejí konkurenci, prospívají vzdělávacímu systému“. Soukromé školy přitom degradují úroveň školství a svými lacinými diplomy devalvují vysokoškolské vzdělání. Plzeňská právnická fakulta není totiž sama. Stejný problém má většina soukromých škol. A to by zpravodajská stanice, která nedělá PR, ale žurnalistiku, neměla ignorovat. Zet to ignorovalo.

Z úst poslanců jsme se rovněž dozvěděli, že se bude novelizovat veškerá mediální legislativa. No už se na to těšíme. Zejména na debatu o radách. Pravda a láska bude jistě nastoupena ve vyleštěním brnění a plné zbroji, aby nám vysvětlila, že jen oni mají právo vybírat mezi sebou ty elity, které budou kontrolovat obě média veřejné služby. „Elity“ budou vybírat „elity“… Rady budou plné zástupců Fitesu a Arasu…

Sněmovna by taky měla dovolit jednoho člena do Rady Českého rozhlasu, kterého minule nezvolila. Nevím, proč poslanci tak strašně spěchají, mají pocit, že za měsíc tam už nebudou?
Nicméně veřejného slyšení se účastnilo pět z osmi kandidátů. Těch pět totiž výbor ještě neslyšel, zbylí tři kandidovali už při minulé volbě.

S výjimkou ředitele pražské zoo Miroslava Bobka, který rozhlas zná dvacet let do všech podrobností jako redaktor Meteoru, pak šéfredaktor stanice Praha a nakonec ředitel divize nových médií a předvedl standardně profesionální výkon, to byla opět přehlídka lehce bizarních osůbek.

„Lesnický novinář“ Jiří Fencl, kterého navrhla Unie bezpečnostních složek – odborová organizace policistů, chce klást důraz na objektivitu a vyváženost žurnalistiky. O rozhlasu ale neví nic, kromě toho, že  poslouchá. Fencl byl  zaměstnán v iDnes stejně jako předseda výboru Martin Komárek. Což je vzhledem k  nynějšímu majiteli koncernu Mafra Babišovi, předsedovy strany, které je Komárek členem, dost problematické. Stejně jako Fenclova policejní afinita. Nevím, jestli by bylo eticky vhodné do rady volit někoho, kdo měl kdys cosi blízko k mnou vlastněnému deníku a  tím i blízko k mé soukromé rozhlasové stanici. Tyto etická dilemata budou provázet předsedu a celé hnutí ANO na každém kroku.

Problémem zcela zásadním je,  že Fencl střídá zaměstnání velmi rychle. Poté, co skončil jako piárista Vojenských lesů, redaktor E15 a pak jako zemědělský redaktor iDnes, byl v letech 2010 - 2013 zaměstnán jako analytik ekonomického odboru  Úřadu vlády.  Vzhledem ke svému vzdělání lesnického bakaláře i profesní minulosti bude nejspíš odborníkem pouze na smrky. Bývalá vláda  asi potřebuje vhodně ustájit své perspektivní koně. Budou se ještě hodit…

Dramaturg brněnského studia ČT Jaroslav Kravka se poněkud zacyklil ve své touze po multikulturalitě, pohovořil o svém semitském původu, pohovořil o svých vietnamských studentech, ale o rozhlasu jsme se toho, pravda, mnoho nedozvěděli. Zakecal se povídáním o sobě.

Televizní kuchař Ivan Vodochodský toho o rozhlasu nevěděl také mnoho, během jeho projevu jsme zjistili, že se on i poslanec Holík domnívají, že pokud je v autě třeba vyměnit autorádio, je potřeba k tomu zakoupit nové auto. Asi mají šikovné manželky.

Marina Hužvárová pracuje v bulletinu Akademie věd ČR, Maturovala z propagace.   cvičila psy ve Svazarmu a kandidaturu pociťuje jako povinnost vůči ženám. „Cítím, že naše společnost trpí nedostatkem žen v takovýchto pozicích.“ Zbylí tři – Oldřich Šesták, Miloš Rejchrt a Marek Šváb, nehovořili, neb již veřejně slyšeni byli. Minule, kdy neuspěli. Asi proto se hlásí znovu. A budou se hlásit stále.

Českou mediální scénou hýbe film Víta Klusáka Dělníci bulváru. Ti, kdo čekali analytickou sondu do života bulvárních novinářů a jejich redakcí, byli možná zklamaní. Žádná fabrika na noviny typu Blesk se ve filmu nevyskytuje. Je to film výhradně o Pavlu Novotném a jeho bulvárním serveru Extra, jemuž se nepochybně zvedla čtenost. Film vzbudil ohlasy dokonce i na ženských serverech, jejichž čtenářky se pobuřují nad bulvárem. Typická uživatelka ženského serveru čte totiž Hospodářské noviny a Literárky. Novotný, ačkoliv nepochybně sebestředný, prohlašuje krutě to, co si ostatní říct netroufají. Že totiž bulvár je tvrdý byznys ve kterém žurnalistická etika nemá místo. Nejzajímavější pro mne snad byla filmem se bezživotně plouhající Olga Štíplová a pak dvojice neznámých Brňanů na brněnském Plese v opeře, kteří na terase Mahenova divadla vážně vyprávějí, že oni bulvár nečtou, protože nejsou jako každý a že vlastně ani nesledují televizi, noviny, internet, protože to dělají jen ovce. Patrně tráví svůj čas v solárku, čímž se stávají elitou národa.

Česká televize o Velikonocích ukáže nově oprášenou Popelku. Zrestaurované kultovní Tři oříšky režiséra Václava Vorlíčka prý budou jako nové, budou hýřit barvami i detaily – budou totiž v HD, neb se podařilo najít v německém archivu kopii, která nebyla vykopírována na východoněmeckém filmu ORWO a tudíž šla ještě teď digitalizovat. Jsme zvědaví… Šafránková bude zase mladá a božský Kája už nejméně po třicáté zazpívá „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?“ Českoněmecká koprodukční pohádka je natolik populární v celé Evropě, že v Německu dokonce uvažovali o natočení remake filmu s německými herci. Režii nabídli opět Vorlíčkovi. Odmítl. Nedivím se.

A protože se blíží volby do Evropského parlamentu, Edvard Kožušník mi už psal, jestli si nechci koupit „klíčenku Eda“. Koupit si Kožušníka je přece tak lákavé…

Obě média veřejné služby rozlosovala pořadí, v jakém budou strany vysílat ty zákonem přikázané příšerné spoty, jimiž budou kandidáti ukecávat lid k tomu, aby je volil. Úderem 7. května se v rozhlase objeví Česká suverenita (čti pohrobek Suverenity Jany Bobošíkové bez Jany Bobošíkové). Pokud jste dostateční masochisté a nechcete zmeškat premiéru, pak upozorňuji, že v televizi přehlídka politické kreativity začíná 14,20 na ČT1, rozhlas odvysílá první spoty v šest ráno na stanici Vltava. Milovníci vážné hudby budou jistě nadšeni.

Ještěže se v České televizi jako první objeví Piráti. Odvážný minipes pirátského předsedy, beztrestně okusující vypreparovanou lišku, nadchl na sociálních sítích a dodnes štěká internetem. Tak snad se objeví i v televizi. Ano, Piráti fakt nejsou Zelení. To byl ten základní reklamní „message“. Pirátská agenda se navíc týká každého, kdo se k internetu a novým médiím jen přiblíží. Podpora svobodného software, za které nemusíte platit tisíce a nebude vás přes zněj špehovat NSA, podpora sdílení obsahu, aniž byste se báli, že vám počítač zabaví policie, podpora generických léků, které si i vy budete moci dovolit, to jsou témata evropské budoucnosti. Jinak se snadno může stát, že si za chvíli nějaká nadnárodní pharma firma patentuje kód vaší DNA…

Washington Post získal v pondělí Pulitzerovu cenu. A ne jednu. Tým osmadvaceti novinářů pod vedením Bartona Gellmana ji získal za postupné odkrývání a informování o tajných špehovacích programech americké tajné služby NSA. Získal ji také tým Glenna Greenwalda z Guardianu. Oba týmy rozkrývaly na základě informací, „upirátěných“ Edwardem Snowdenem, to, co vláda USA chtěla celému světu zatajit.

Další cenu získal Post díky Elimu Saslowovi a jeho rozsáhlým reportážím o lidech, kteří žijí z poukázek na jídlo. Boston Globe získal Pulitzera za pokrytí atentátu na bostonský maraton. New York Times získal dvě fotografické ceny – Tyler Nicka ji získal za fotografie z teroristického útoku v nákupním centru v Nairobi a Josh Haner za fotografie oběti útoku na bostonský maraton. Pulitzer za investigativu jde do neziskového Centra pro veřejnou integritu Chrisu Hambymu za články o právnících a lékařích, kteří pracují v systému, v němž jsou odmítány benefity horníkům, postiženým plicní chorobou.

Společnost British Pathé se rozhodla, že zveřejní svůj filmový archiv volně na youtube. Pathé News byl původně francouzský, posléze britský výrobce týdeníků, kinomagazínů a dokumentárních filmů v období od počátku století až do roku 1970. Zakladatel Charles Pathé byl průkopníkem pohyblivých obrázků v němé éře a vynálezcem kinotýdeníků, které nejprve produkoval jako Société Pathé Frères, pozdeji za první světové války jako Pathé Animated Gazettes a Pathé-Journal. Nyní je tak zdarma přístup ke všem záznamům od roku 1896 do roku 1976. Jde o více než 85000 položek, více než 3500 hodin zaznamenané historie. Filmové noviny Pathé-Journal s galským kohoutem ve znaku zaznamenávají všechny události 20 století: filmové hvězdy té doby, fatální skok vynálezce padáku Franze Reichelta z Eiffelovy věže 4. února 1912, sufražetku Emily Davison smrtelně zraněnou na Derby léta páně 1913, katastrofu vzducholodi Hindenburg, Hitlerovy projevy i Hirošimu… „Doufáme, že každý, kdo má počítač, tyhle filmy uvidí a užije si je. Tento archiv je poklad, který v historické a kulturní oblasti nemá obdoby a neměl by být zapomenut. A my jsme došli k závěru, že nejlepší cestou je zveřejnit je na youtube,“ řekl Alastair White, šéf British Pathé. Děkujeme za příspěvek k multimedializaci dějepisu.

Přístup British Pathé a magazínu Time, který také před časem zveřejnil veškerý archiv starých vydání od roku 1923, by měl být inspirativní pro všechny vydavatele a mediální domy. Tisíce knih a časopisů v elektronické podobě by dnes mohly být volně přístupné, kdyby je vydavatelé, kteří je už vydat nechtějí, uvolnili. Za budoucí historiky i učitele, vzdělávající vaše ještě nenarozené vnuky, prosím: to, na čem už nevyděláváte peníze, neskladujte v temných archivech a serverech. Sdílejte tyto obsahy se všemi. Dejte je digitalizované na internet a zabezpečte tak jejich přežití, originály svěřte státním knihovnám a archivům s vyloučením autorských práv. U těch knih a časopisů, ke kterým nemáte zdroje ale vlastníte práva, zveřejněte souhlas s volným šířením. Je to naše paměť. Talmud říká, že nesmrtelným se stane ten, který přežije v paměti těch, kteří ho přežili. Kdo hromadí knihy a jiným je půjčuje, o tom platí slova žalmistova: „Bohatství a poklady jsou v domě jeho uloženy a dobrodiní (která jimi prokazuje) trvá navěky“. Ekvivalentem talmudického půjčování ohmataných foliantů ke studiu žákům ješivy je dnes elektronické sdílení ve čtečkách a počítačích. Všemi. Sdílejme pravdivý a plastický obraz naší minulosti, abychom, z ní poučeni, rozhodovali moudřeji, žili lépe a minulost nemuseli prožít znovu.

V Mexiku  zemřel kolumbijský spisovatel Gabriel Garcia Marquez. Ve věku 87 let odešel představitel magického realismu, fascinující svými monohasetstránkovými romány a anti-imperialistickými názory celé dvacáté století. Byl přítelem Fidela Castra a příznivcem různých revolučních skupin v Jižní Americe – M-19, FARC a ELN. Pro jeho „podvratnost“ mu byla mnoho let zamítána víza amerických imigračních úřadů. Česky vyšlo Sto roků samoty, Všechna špína světa, Na paměť mým smutným courám a desítka dalších knih. Kronika ohlášené smrti – o vraždě, která se konala v kolumbijské Sucre v roce 1951. Láska za časů cholery – inspirovaná milostným vztahem Marquezových rodičů. Podzim patriarchy – o venezuelském diktátorovi Marcosi Pérezu Jiménezovi jako „báseň o samotě moci“. Nevyšla ale Zpráva o únosu – non-fiction kniha o Medellínském kartelu, únosech a vraždách významných osobností v Kolumbii, poprvé publikována v roce 1996. Paradoxem je, že jeho první novele La Hojarasca trvalo sedm let najít vydavatele, nakonec byla publikována až v roce 1955. O jeho knize Sto roků samoty řekl William Kennedy: „Je to první kniha od knihy Genesis, která by měla být povinnou četbou pro celou lidskou rasu“. Bill Clinton citoval Sto roků samoty jako svůj oblíbený román.

Bohužel do češtiny nebyla přeložena ani Marquezova řeč z prosince 1982 při přebírání Nobelovy ceny za román Sto roků samoty, kterou nazval Osamělost Latinské Ameriky. V ní ukazuje syrovost kořenů jihoamerické literatury a ironizuje oficiální mytologii – citací knihy Otevřené žíly Latinské Ameriky uruguayského spisovatele Eduarda Galeana připomíná mimo jiné, že socha politického vizionáře a velkého liberálního myslitele, zakladatele Středoamerické federace, generála Francisca Morazána, postavená v parku na centrálním náměstí hlavního města Hondurasu Tegucigalpa, je vlastně jedním z portrétů francouzského maršála Michela Neye, koupená ve skladu použitých soch na bleším trhu v Paříži, protože osoby, pověřené sochu v Evropě objednat, utratily peníze při hýření s prostitutkami.

Andy Coulson, jeden z protagonistů odposlechové aféry News of the World, přiznal, že v době, kdy pro list pracoval, slyšel o tom, že redakce nechává nabourávat telefony, „nějaké vágní řeči“. Obvinění, že by o tom věděl či si je sám objednával, samozřejmě popřel. Řekl také, že odposlechy telefonů jsou špatné a že je to známka lenosti redaktorů…

Slyšíte tu ozvěnu?

Irena Ryšánková
Psáno pro Prvnizpravy.cz