Svátek má: Jaroslav

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

MoMo chce stopro

Spořit znamená omezovat svůj život dnes a budoucnost vložit do naděje, že mi to jednou někdo vrátí.

Většinu našich peněz totiž představuje jen elektronický zápis někde v počítači, který nevytváří žádná státní nebo měnová autorita, ale běžná banka, a je za ním pouhý slib zaplatit. Ve Švýcarsku teď významně posílila iniciativa, že takhle to dál nejde.

Peníze neexistují, tedy až na těch pár drobných a bankovek, co máte po kapsách. Navíc jsou nafukovací, banky jich klidně vytvoří desetkrát tolik, kolik jste jim bezstarostně svěřili. Tohle začalo vrtat hlavou nejednomu ekonomickému písmáku, ale pouze Švýcaři se zatím zmohli na to, že inciativa za modernizaci měny MoMo dala dohromady přes sto tisíc podpisů. Získala tak právo předložit problém parlamentu a žádat o vypsání referenda.

Iniciátoři referenda chtějí změnit systém podle moderní měnové teorie, která požaduje, aby banky směly půjčovat jen peníze, které předtím do banky někdo vložil. Nic víc. Rezervy bank musí být stoprocentní. Peníze se tvoří jen v centrální bance, ale podle jasných pravidel. Volnost musí stát a vláda, ne komerční banky.

Podle iniciativy pro modernizovanou měnu MoMo, komerční banky by měly být zbaveny schopnosti tvořit peníze tím, že zájemcům o financování připíší na konto částku, kterou samy vytvoří z čistého vzduchu božskou metodou „Budiž!“ (Fiat!). A z tohoto dluhu pak čerpáte a platíte úrok.

MoMo se tak chce vyhnout situaci, kdy hodnota reálných věcí potřebných k životu je odkázána na vrtošivost sudiček Statistika a Panika.

Zatímco Panika pospává, Statistika uklidňuje, že většina vkladů má dlouhodobý nebo cyklický charakter a v bance vždycky nějaké peníze zbydou. Jsou pro to různé vzorce, a když se ty vzorce trochu spletou, zasáhne centrální banka a prodá čas na změnu parametrů. Přitom sama zvedne úrokovou hladinu a lidi začnou prachy na výnosnější účty vracet.

Když se však probudí Panika, začnou běžecké závody, kdo bude u šaltru první. Na hlavní pole už nezbyde nic. Na tohle centrální banky nemají, a tak musí zasáhnout daňoví poplatníci a doplnit z vlastní kapsy to, co banky prošustrovaly. A přesně tohle se nelíbí iniciátorům hnutí za reformu MoMo. Když už to mají občané platit, chtějí větší pravomoce prostřednictvím vlády a státu.

Na iDnes komentoval koncept bank se stoprocentní rezervou hlavní ekonom UniCreditBank Pavel Sobíšek, který připomněl, že předtím zazněly podobné úvahy po bankovní krizi roce 2009 na Islandu. Podle Sobíška to snímá z komerčních bank odpovědnost, a tedy i riziko, za činnost, kterou běžně vykonávají. Dopad do ekonomiky však nedokáže odhadnout.

„Myslím si, že i pro finančně velmi gramotné švýcarské voliče bude poměrně složité dohlédnout na všechny možné důsledky případné změny v této oblasti, takže budou mít tendenci podle principu opatrnosti iniciativu v referendu zamítnout,“ míní Sobíšek.

Opatrný komentář je namístě, současný systém je nevýhodný pro drtivou většinu, která nespadá do horního jednoho procenta nebo spíše jednoho promile, ale nikdo nechce ani opakování zkušenosti, že „změna je vždycky k horšímu“.

K největším propagátorům „moderní měnové teorie“ patří americký ekonom Warren Mosler. Čtu si v jeho knížce o ekonomii „s měkkou měnou“ (Soft Currency Economics II – What Everybody Thinks That They Know About Monetary Policy Is Wrong), ve které varuje před běžnými představami o měnové politice. Prosazuje ekonomické chování odvozené z potřeb reálné ekonomiky, nikoliv imaginárního světa peněžních symbolů. Kniha v revidovaném vydání z roku 2013 se zmiňuje i konferenci o moderní měně pro veřejné záměry (Modern Money – Public Purpose) na velevážené Columbia University v New Yorku v září 2012.

Pro inspiraci aspoň pár myšlenek z úvodu knihy:

Myšlenka, že můžeme zlepšit své životy tím, že se připravíme o nadbytečné zboží a služby, je v rozporu se zdravým rozumem i jakoukoliv respektovatelnou ekonomickou teorií, hlásá Mosler.

Když si člen Kongresu prochází seznam legislativních záměrů, průběžně posuzuje jejich dostupnost podle rozpočtových představ federální vlády, kolik tedy chce vybrat na daních nebo vyškrtat na výdajích. Peníze jsou považovány za ekonomický zdroj. Centrálním bodem fiskální politiky se staly rozpočtové deficity a federální dluh, nikoliv náklady a výnosy reálné ekonomiky.

Tvůrci politik se tak ocitli na scestí v důsledku zastaralého a nepoužitelného chápání měny. Důsledkem je podtržení výkonu ekonomiky, píše Mosler - a část Švýcarů mu věří.

Systémy s prvky stoprocentního krytí občas skutečně existují, ale jen na státní úrovni v čase otřesů. Třeba v Bulharsku při měnové krizi roku 1997 na rozdíl od nás dopadli až na dno. Museli zavést měnový výbor, který domácí měnu navázal na německou marku nejenom kurzem, ale i objemem. Začalo se používat jen to, co bylo reálně uloženo. Měnový výbor nahradil některé funkce centrální banky, ne všechny, ale ta byla přesto úplně zrušena.

Bulharská měna sice formálně nadále existovala a byla plně směnitelná za marku v pevném kurzu, ale v oběhu smělo být jen tolik leva, kolik měla země měnových rezerv v markách. Mohla tedy – zjednodušeně - natisknout jen tolik leva, kolik marek si vydělala exportem a později také privatizací. Takže prakticky žádnou nezávislou vlastní měnu neměla.

Co je důležitějšího, když neměla ani centrální banku, banky ztratily ochranu v podobě věřitele poslední instance. V zemi už nebyl nikdo, kdo by je vytáhl z potíží a bleskově přispěl neomezenou částkou, když příliš mnoho vkladatelů chce své peníze zpět. Také komerční banky proto musely přizpůsobit své chování novým omezením. Celkové rezervy systému byly dokonce vyšší než peníze v oběhu, protože se musely uhradit i náklady jeho fungování.

Bulharsko s tímto systémem dokázalo vstoupit do EU a přeorientovat jej na euro. Ekonomové o bulharském měnovém výboru píší optimisticky, ale pohled do žebříčků životní úrovně ukazuje, že země se nadále dělí o jeden s posledních stupínků s Rumunskem, které centrální banku má. Naděje ve změnu měnového sytému tedy připomíná osobu s bolavými zuby, která se trápí v malých botách. Trochu si uleví i bez zubaře, stačí, když se zuje.

Hned, co jsem tento příklad vymyslel, pochopil jsem, jak je špatný. Bylo to opačně. Bulharsku vyrvali hlavně zdravé zuby (privatizace) a přidělili malé boty, protože omezený oběh znemožňuje pružnou reakci na možnosti hospodářského růstu. A podobné slabiny má i měna opřená o zlatý základ.

Měna a úvěr jsou tedy jen jednou složkou systému, byť důležitou. Jako dobrý start úvah však může posloužit to, že reálná ekonomika, okolní svět a vztahy mezi lidmi jsou důležitější. A dopad takových úvah poznáte nejsnáze podle toho, že se o nich nesmí mluvit.

Zbyněk Fiala
 Vasevec.cz