Svátek má: Linda|Samuel

Komentáře

Vladimír Čermák

Nezávislý badatel

O umění „číst mezi řádkami“

Období totality je spojeno s výskytem četných „zhoršováků“ (rozuměj: opak zlepšováků) v oblasti řízení společnosti, ale neplatí to obecně. Na druhé straně existují jisté vynálezy a objevy, za něž vděčíme právě poměrům charakteristickým pro totalitní režimy.


Některé jsou nicméně použitelné i jako obranné prostředky proti působení totalismu, jiné  se dají použít i v netotalitních režimech jako je třeba  ten dnešní.  Část z nich je  použitelná univerzálně. Patří k nim i objev tzv. čtení mezi řádkami. V jistém ohledu je to spíše umění, o jehož příčinách vzniku i důsledcích  jsem začal přemýšlet poté, co jsem  byl dotázán svým známým žijícím v Texasu co to vlastně  je.  Zaujalo jej to, když jsem  odkázal na  jeho využitelnost při studiu nedávné minulosti. Konkrétně jej zajímalo i to, jak  se to dělá.  Zda to nějak nesouvisí třeba s metodou T-analýzy, kterou jsem aplikoval ve svých studiích o totalitních režimech. Nesouvisí, stejně jako to nesouvisí třeba s rychločtením. Při té příležitosti jsem si  uvědomil, že  právě absence schopnosti „číst mezi řádky“ usnadňuje v některých velkých společnostech účinnost tamější propagandy, protože tato způsobilost posiluje imunitu proti lhaní a manipulacím všeho druhu, včetně takových  aktivit, jako je současné - americkou vládou podporovaná -  masírování tamější veřejnosti  kolem mezinárodněpolitického dění.  Ať už na Ukrajině či na Blízkém východu.

Omlouvám se, budu-li pro našince  středního a staršího věku, kteří „umění číst mezi řádkami“ byli nuceni zvládnout tzv. za pochodu, nebo ještě lépe „s mateřským mlékem“, tedy aniž si všimli, že to provozují, trochu příliš rozvláčný. Nikdo,  kdo umí číst mezi řádkami,  tuto instruktáž nepotřebuje a měl byse tedy věnovat něčemu jinému než tomuto komentáři.

Češi nejsou jediní, kteří  zmíněné „umění“ zvládli. Rusové  používají pro tuto činnost analogického výrazu „čitaťmeždustrjukami“. Asi i jiná společenství znají tento termín, což lze  považovat za jisté svědectví  o tom, co je potkalo v novodobých dějinách. Tedy samozřejmě až po Gutenbergovi a jeho geniálním vynálezu. Nechávám otevřenou otázku, zda se čtení mezi řádkami mohlo objevit už ve staré Číně, kde zřejmě k vynálezu  knihtisku došlo již staletí v polovině 15. století, kdy v Norimberku byla takto replikována první kniha, či dokonce před více než třemi tisíciletími na Krétě. Z tehdejší snahy zprostředkovat  čtenářům texty replikované prostřednictvím  keramických disků v lineárním písmu B, které dodnes nebylo rozluštěno, se - nejspíše díky ničivému účinku výbuchu sopky Thera-na  tehdejší Kréťany zachoval jen disk ze Scio. Obecně lze říci, že   toto knowhow se ale stěží dalo používat jak mezi analfabety, tak mezi  chudým obyvatelstvem, které na pořízení své osobní knihovničky složené ze sbírky replikovaných textů finančně  nedosáhlo. Až se zdokonalením  vynálezu knihtisku, spojenému s prudkým zlevněním různých tiskovin, kdy během jednoho století počet lidí schopných číst v tehdejších  nejpokročilejších  evropských společnostech stoupl až na třetinu tehdejší dospělé populace, vznikly pro tento nový způsob čtení příznivé podmínky.

Byly v podstatě dvě:
  • první se týkala  schopnosti číst
  • druhá –neméně důležitá – se týkala schopnosti psát. Rozumí se psát tak, aby příslušné sdělení vypadalo na první  pohled obyčejně. Tedy  tak, že  slova dávala smysl, ale nikoliv jen jeden! Ve skutečnosti  měla umožňovat minimálně  ještě jeden další výklad. Tedy  asi tak jako palimpsest, kde  na již dříve použitém pergamenu či jiném materiálu byl napsán  nový rukopis obsahující  většinou skryté relikty původního, předtím vyškrábaného textu. Ten byl ale viditelný   jen za určitých podmínek.Byl čitelný jen v poloze, kdy byl vystaven přímému světlu či pod rentgenovými paprsky.

V Čechách, kde se snad i  díky blízkosti Gutenbergova Norimberku, s tiskem knih  začalo brzy poté (první česká kniha se objevila pár let po první německé knize, řadu let před knihami v angličtině, francouzštině, nemluvě o ruštině nebo jiných jazycích),  vznikly pro genezi vynálezu čtení mezi řádkami zvlášť příznivé podmínky. Zvlášť po roce 1526,  když se na český trůn posadil díky nejspíše uplacené volbě od stavů  Ferdinand I.  z rodu  Habsburků pocházejícího původně ze Švýcarska. Tím získali  vliv na dění v českém státě i církevní struktury, tedy i  zřetelně menšinoví katolíci  (cca 10%  obyvatelstva), kteří již přes tři staletí experimentovali s inkvizicí, kterou  katoličtí preláti  ve srovnání s jejími předchůdci z doby Říma výrazně zdokonalili  jako nástroj boje proti kacířům .

Logickým produktem spojení inkvizice s knihtiskem pak byla  cenzura, a spolu s tím i vznik Indexu zakázaných knih, jenž byl teprve docela nedávno  Vatikánem  zrušen. Tato „těžká váha“ církevního způsobu eliminace nevhodného způsobu čtení  vznikla  ze zoufalství prelátů nad škodami, které v myslích  katolických oveček napáchal vynález knihtisku a jeho rozšíření po tehdejším světě, včetně alfabetizace obyvatelstva. Chtěli tak zamezit vedlejším škodám v podobě rozvoje samostatného myšlení těch, kteří měli být poslušní a oddaní církvi. Nezůstalo však jen u tohoto způsobu jak vzniklé „chybičky“ napravit.

Církev později vymyslela i jiné způsoby jak neutralizovat dopady knihtisku. Třeba   tím, že za vzor pokory ducha  vytvořila i zlatý fond klasiků. Dávno před tím než rudý totalismus  předložil svým nohsledům vybrané spisy svých velkých klasiků, z nichž se jedině smělo a muselo vycházet, ať už ten či onen grafoman chtěl psát o čemkoliv, i církev měla své „vybrané spisy“. A její „velcí myslitelé středověku“, včetně Tomáše Akvinského psali podle církvípředepsaných  vzorů nové a nové  spisy, které ve skutečnosti jen opisovali a rozšiřovali to, co už bylo  obsaženo v dříve doporučených, resp. závazných předlohách.

Naštěstí v 16. století již existovaly země, kam vliv církve nedosáhl, a kde vznikly tiskárny, odkud na trhy a také do obchodů s knihami proudily knihy   těch, kteří mysleli jinak, včetně dramat a básní Shakespeara, pojednání Komenského o tom, jak se vzdělávat, atd. Rozmanitost literární i  vědecké knižní produkce v nekatolických zemích dosáhla  v tomto století neobyčejného rozsahu. Gutenbergova galaxie, která vznikla po velkém třesku způsobeném jeho vynálezem, obsahovala v té době již tisíce stálic i jiných „těles“, pod jejichž náporem církevní monopolna vědění  začal silně vibrovat.Nové myšlenky se neobyčejně rychle šířily a stabilizace extrémně konzervativního systému římsko-katolického náboženství si nakonec vyžádala neobyčejné  - a nakonec  stejně neúspěšné - úsilí od jezuitů a jiných strážců starých pořádků. Neúspěšného proto, protože  zbraně proti cenzuře byly nakonec vynalezeny. Jedna z nich  pak  přímo uvnitř  černé totality. Bylo jím  mj. již výše zmíněné „čtení mezi řádky“.

Aby bylo možné názorně ilustrovat  v čem spočíval tento velký vynález, bude je jnejlepší  ilustrovat na příkladech tzv. černoprdelnických  snah o udržení středověkých pozic v době  raného novověku i později.

K cenzuře patřil totiž vedle souboru zákazů toho, jak se nesmí myslet, také soubor doporučení, jak se myslet má. V zásadě nešlo o nic jiného než návod, jak chválit církev a její instituce. Tedy jak jsou dokonalé, věčné a  také dobré. Konkrétně se to týkalo třeba  jezuitů a jejich vlivu na  vzdělanost. V představě šířené intenzivně jimisamými  oni byli  strůjci pokroku.

Srovnáme-li však počty tzv. jezuitských „učenců“ a jejich „velkých“  objevů a vynálezů v dějinách   s podobnými efekty v podobě  zásadních myšlenkových inovací  od lidí, kteří neměli  s jezuity ani s katolickou církví  nic společného, zjistíme existenci obrovského nepoměru. Již v polovině 17. století existovalo sice několik tisíc center jezuitů po celé  jižní i střední Evropě. Prakticky žádný významnější objev či vynález však v posledních téměř pěti stoletích nenese pečeť jezuitismu s jednou velkou výjimkou potvrzující pravidlo.  Touto výjimkou bylvy nález totalismu jako formy vládnutí velkým lidským  společnostem.

Právě jezuité v čele se svými zakladateli jako byl Ignác z Loyoly, Leiner a někteří další (Petr Kanisius např.) patřili k objevitelům  totalismu jako způsobu, jak vládnout masám. Nacismus stejně jako bolševismus jsou jen  vedlejšími produkty  jejich původního objevu. V podstatě jen modernějšími napodobeninami  jejich původního modelu.

Lidé jako Descartes či později Teilhard de Chardin, abych zmínil aspoň ty  nejčastěji uváděné  lidi s jezuitským vzděláním, na něž se  občas poukazuje  (a plným právem) jako na velké myslitele v posledním půltisíciletí, fakticky k jezuitskému myšlení nepatřili. Buď se od něj sami odklonili už v mladším věku jako Descartes, nebo byli jako Teilhard jezuity a církví svatou samými zavrhováni  jako buřiči. Přesto najdeme dnes spoustu  nejen katolicky orientovaných  knih a studií, kde jsou právě oni uváděni jako příklady jezuitské excelence. Jezuité napsali soustu knih, spoustu jiných textů, ale  vše je už dávno jaksi  vyčpělé a prázdné,  protože oni se nezaměřili ve svých seminářích, domech a kolejích na vzdělávání, ale na výchovu. Výchova byla jejich skutečná parketa, speciálně pak způsob ukázňování zlaté mládeže pomocí strachu ze spáchaných hříchů, realizovaných i těch jen  virtuálních. Existují četná svědectví těch, kteří tímto procesem prošli, jak to v reálu vypadalo. Se vzděláváním, tedy s kultivací rozumu to nemělo nic společného. Našinec, který si však srovná  různá  hodnocení o skvělosti a úspěšnosti jezuitů ve  školství (kde sféra vzdělávání a výchovy je jaksi  zaměňována)  a porovná je s tím, co jezuitské mozky skutečně dokázaly, čte mezi řádkami něco jiného. Velmi nápadně to totiž připomíná sebevychvalování  bolševiků, jakou měli dokonalou  vědu, jak vše vynalezli a objevili. Fakta byla ovšem jiná.

Mýtotvorba spojená s vytvářením cíleně falešných obrazů o sobě samých, o svém vlivu a možnostech v oblasti vzdělávání není jediným  charakteristickým  znakem  jezuitismu. Totéž platí i o negativním vztahu jezuitství k vlastenectví  po Bílé hoře. Tento řád se vždy přitom deklaroval jako nadnárodní. Také jeho  počátky v českém království jsou spojeny s importem zvenčí, alias jejich parašutováním. Jejich ochota učit se česky a  předvádět se jako lidé zajímající se o domácí tradice mohla a měla  zdejší obyvatelstvo splést. I protoje  v textech, které zde byly zveřejněny  o působení jezuitů v Čechách zdůrazňováno jejich vlastenectví, které po aplikaci „čtení mezi řádky“ však jaksi neexistuje.  Těžko může být  něco takového  podloženo solidními argumenty.  Pravdivými a dostatečnými.  Jezuiti patřili vždy mezi tzv. kosmopolitní struktury, pro něž vlastenectví bylo   totéž jako červený hadr pro býka v corridě.

Jistě,  byl zde Balbín, který počátkem 70. let 17. století napsal Apologii i Pamětní nápis. Ovšem  vedle celé řady dalších děl většinou zamlžujících  českou minulost a konformních k pobělohorskému režimu. Podstatné ale bylo, kdy až mohly být tyto jeho  vlastenecké texty vydány. Prakticky  až v době, kdy tento řád byl už zakázán  anebo až docela nedávno  poté, co byl jeho Pamětní nápis  objeven v archivu. Tedy dávno po jeho smrti.

Také Dobrovský, tento průkopník vlastenectví, který všechna svá díla psal německy,   byl po necelý rok novicem řádu TJ. V důsledku zákazu  jeho dalšího působení v r. 1773 však ztratil řád nad ním fakticky kontrolu. Oba muži (Balbín i Dobrovský) vynikali nad jiné jezuity nikoliv jen vlastenectvím, ale i nepoměrně silným sklonem k samostatnému myšlení. Představují tak  opět pověstné výjimky  potvrzující pravidlo. Zvláště Balbín je vnímán  obrozeneckými pokoleními především jako protiněmecky orientovaný vlastenec. Jeho Apologie  totiž  zahrnovala ostrou kritiku vetřelecké šlechty jako byli třeba Schwarzenbergové a další  (neplést to s protiněmeckou orientací - viz dále). Jeho výpady směřovali hlavně ale proti domácím kolaborantům z řad prohabsbursky orientované české šlechty, kteří se podřizovali zmíněným vetřelcům a jejich vlivu. Dobrovského případ byl ještě složitější a jeho  osobnost byla  velmi komplikovaná. Na jedné straně všechny své texty psal německy (Balbín většinou zase latinsky, přičemž při své obhajobě českého jazyka použil v závěru – Apologie však byla vydána poprvé v r. 1775, tedy  necelé století po své smrti - jednu českou větu).

Jejich zásluhy o  českou společnost jsou  ale velké. Jimi psané texty  - latinsky i německy  – jsou plné  vět, které  je nezbytné  tzv. číst mezi řádkami.  Stejně tak  u řady obrozenců či u těch, kteří  žili a psali v době  totalit.Jejich existence byla  totiždo značné míry  - což pro  samotný řád TJ platilo vícenásobně - závislá právě na těch, kteří byli objektem jejich kritiky. Pokud Balbín, později i Dobrovský či další členové TJ chtěli publikovat, museli  své názory zašifrovat do textu tak, aby   je uměl přečíst jen ten, kdo  uměl číst mezi řádkami. Toto umění je totiž spjato se schopností zašifrovávat své myšlení do kódů  srozumitelných zasvěceným.

Totéž co o  vlastenectví platilo i o rozsáhlém podněcování animozit  a vůbec nevraživosti ze strany vedení řádu ve vztazích k sousedním národům, zvláště k  Němcům, s jejichž tradicemi i kulturou mají a vždy měli Češi mnohé společné.Většina Němců se však v polovině druhého milénia odklonila (zčásti i pod vlivem husitských idejí) od Říma.  Tzv. povstání z r. 1618 bylo společnou akcí protestantsky orientovaných Čechů a Němců, což vysvětluje podstatu úsilí jezuitů o  rozeštvání obou národů. Lze jim přiznat, že v tomto byli úspěšní. Němci svým příklonem k protestantismu (většina předáků nacistického režimu pocházela z jižního, tedy prokatolického Německa)  byli pro stoupence Říma nebezpeční. V té době však Čechů schopných číst, natož pak mezi řádky, bylo pomálu. Ti, co  získali nějaké vzdělání, byli většinou   odchováni jezuity. Zde je nejspíše jeden ze zdrojů česko-německého neporozumění.

Antipólem všech těchto textů  jsou  naopak texty jejich odpůrců, tedy stoupenců totalit. Jedno zda černé, hnědé, rudé či jiné.  I jejich texty vyžadují protozvláštní zacházení. Jejich dešifrace prostřednictvím čtení mezi řádky  bylaa je   nezbytností. Aspoň tehdy,  pokud jste se z jejich textů chtěli něco dovědět o jejich skutečných záměrech.  Konkrétně v případě sebeprezentace církve  šlo vedle nekonečného vychvalování se  o nahrazení skutečných  motivací  jejích aktivit náhradními, uměle   vytvořenými obrazy církve a jejích skutečných motivů. Především církvi nikdy nešlo o samotnou víru.  Tedy víru pro víru. To byl jen mýtus pro věřící. Šlo vždy o majetek a moc. V celé  její „produkci“  textů v podobě homilií, ale třeba i liturgických obřadů a v mnoha jiných podobách  a formách o nic jiného nejde. Názorně  je to demonstrováno na jejich lživé argumentaci týkající se restituce církevních majetků. Kdo chce tomuto způsobu myšlení tedy rozumět, musí se naučit  číst mezi řádky. Pak zjistí, co tato instituce sděluje. A také ovšem  v tom, co nesděluje. 

Pozoruhodným příkladem   v tomto ohledu  bylo nedávné setkání houfu českých prelátů v Římě s papežem. Na veřejnost se nedostalo z toho skutečného jednání prakticky nic.  Ale o něčem přece snad museli jednat? Jezdit do Vatikánu pro nic za nic, to nedává smysl. Díky „čtení mezi řádky“, přičemž v textu chybí  jakákoliv informace o tom, o čem se jednalo, ovšem jen tušíme  (nejen my, tedy nekatolická veřejnost, ale i katolíci, včetně řadových kněží), že  šlo právě o majetek a moc.  Tušení souvislostí je  zde  klíčem k čtení mezi řádky v informacích, které se k této události  vztahují.

V tomto výčtu příkladů aplikace  čtení mezi řádky  by se dalo  pokračovat  hodně dlouho.  Snad i to, co už bylo řečeno, však mému americkému kolegovi  usnadní cestu k porozumění toho, co vše se může za čtením mezi řádky všechno skrývat.   Možná  se mu tím tzv. otevřou oči   a začne  vnímat třeba i konflikt na Ukrajině trochu jinak, než jak mu jej  americká média zprostředkovávají. 

Vladimír Čermák