Svátek má: Oleg

Komentáře

Zdeněk Ertl

předseda Sdružení sportovních svazů České republiky

Sportovní infrastruktura před sto lety

V minulém komentáři (Jak rozvíjet sport/oviště/? Chaoticky nebo koncepčně?) jsem mimo jiné slíbil, že předložím čtenářům Prvních zpráv autentické ukázky toho, jak řešili rozvoj sportu v období „první republiky“.

Inspirace v minulosti čerpám mimo jiné z knihy autorů Dr. Prokopa Bureše a kpt. Jana Plichty SPORT A TĚLESNÁ KULTURA V ČSL. REPUBLICE A CIZINĚ, vydané v roce 1931 v Praze, která nejen přehledně a souvisle mapuje sportovní dění od získání samostatnosti v roce 1918 až po začátek třicátých let minulého století, ale předkládá čtenářům také průběh tvorby zákonů i široké diskuze odborníků o problematice tehdejšího sportu. Protože moje minulé úvahy o chaotických koncepcích či koncepčním chaosu byly inspirovány současnými polemikami nad záměry budoucího rozvoje sportovišť, vybral jsem z této knihy ukázky, které se budou týkat výhradně sportovní infrastruktury.

Ertl: Jak rozvíjet sport/oviště/? Chaoticky nebo koncepčně?

Tehdy si uvědomovali, že: „Se zřetelem na budoucí zákonnou povinnost tělesné výchovy pro muže i ženy jest zapotřebí zajistiti také k tomu potřebná místa. Podle zkušeností doma i jinde získaných vychází 3 – 5 m2 na jednoho obyvatele. Německo zavádí 3 m2, Amerika 5 m2. Ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy přijímá jako ideální potřebu pro naše poměry 3 m2 na jednoho obyvatele. K tomu dojde se i zkušeností takto:

Město neb část města o 50.000 obyvatelích má potřebí následujících ploch:
10 hřišť dětských à 450 m2 (15X30)                                          4.500 m2
  4 hřiště dětská à 900 m2 (30X30)                                            3.650 m2
  4 hřiště pro obec. školy à 4400 m2 (60X30)                           21.600 m2
  1 hřiště pro obecnou s měšťanskou školou (70X20)                 7.200 m2
  2 hřiště pro dorost mimoškolský à 15.000 m2 (150X100)        30.000 m2
  1 hřiště pro spolky tělocvičné a sportovní (180X120)              21.600 m2
  1 stadion (250X120)                                                                31.600 m2
Celkem                                                                                    149.500 m2

Tehdejší plocha hřišť Velké Prahy měřila 884.035 m2, což činilo 1,48 m2 na 1 obyvatele, byla tedy nedostatečná a ještě nehospodárně rozdělená. Byla proto vybrána místa, která lze považovati za zvláště vhodná pro tělesnou výchovu v budoucnosti:

  • Strahovské lomy – jako budoucí místo pro velké stadion.
  • Dvorecká louka v Podolí (pro vybudování Tělovýchovného ústavu)
  • Vrch u Křížku na Žižkově (vedle Kapslovny), pod vrchem Žižkova olšanský rybník (přeměna na plovárnu pro školskou a mimoškolskou mládež).
  • Císařskou louku na Smíchově (jako vhodné lidové koupaliště, plovárny, lázně a hřiště).
  • Mrázovku na Smíchově
  • Cvičiště na vrchu Žižkově proti Sokolovně
  • Vrch Bohdalec v Michli
  • Hřiště v Riegrových sadech a pozemek pod vodárnou na Král. Vinohradech
  • atd., atd.


Zvláštní pozornost byla tenkrát věnována Strahovu, v roce 1931 byl Poslanecké sněmovně předložen (a následně schválen) návrh tohoto znění:

„Slavná sněmovno račiž se usnésti:
Vládě se ukládá, aby v dohodě s Ministerstvem zdravotnictví, školství, národní obrany a veřejných prací urychleně provedla všechna vhodná opatření pro vybudování stadia na pozemcích strahovských lomů v Praze tak, aby se se stavbou neprodleně mohlo započíti.“ Následující odůvodnění s odkazy na dění v okolních kulturních státech, na skutečnost, že státní rozpočet s touto investicí již počítá a s připomenutím nebývalé nutnosti a významu stadia pro účely tělovýchovné, zdravotní, kulturní, národohospodářské a sociální, je zakončeno konstatováním, že: Stavbou definitivního stadionu získají se hodnoty trvalé ceny při poměrně menším nákladu.

Dozvíme se, jaká přesně byla subvenční činnost ministerstva v letech 1919 až 1930, najdeme obsažné pasáže o rozvoji lázní očistných s konstatováním: Ministerstvo ovšem podporuje tímto příspěvkem pouze takové očistné lázně, které náležejí obcím neb veřejným korporacím, a jsou provozovány na základě nevýdělečném a přístupny lidovým vrstvám za přiměřeně nízké ceny.

V roce 1924 bylo přijato nařízení, jímž smí se příslušná podpora na stavbu sportovišť uděliti jen žadatelům, kteří prokáží, že mají z rozpočtového nákladu nejméně 50 % na hotovosti a kromě toho, že jsou způsobilí dalších 50 % zúročiti a umořovati.

Tolik ukázky. Samozřejmě nelze srovnávat dnešní a tehdejší problémy v oblasti rozvoje sportu a tělovýchovy. Je ale možné srovnávat přístupy k jejich řešení. Jedno je jisté, tenkrát o koncepci rozvoje sportu systematicky, soustavně a důsledně usilovali. Děláme to i dnes? Oni na to měli jen dvacet let a mnoho ze svých plánů skutečně uskutečnili…

Zdeněk Ertl