Svátek má: Valdemar

Komentáře

Jaroslav Bašta.

politik a diplomat

Turecký proud

Pokud jsem správně pochopil, z pohledu našich novinářů i některých politiků, účelem protiruských sankcí je poškodit co nejvíce Rusko. Nejlépe tak, aby frustrovaní občané svrhli prezidenta Vladimíra Putina a jeho vládu.


Do té doby bude každý náznak zhoršení ekonomické situace Ruské federace podáván jako další vítězství demokracie nad ošklivým agresorem. Zřejmě to bude stejně pěkný seriál jako ukrajinské zprávy o narůstajících počtech ruských vojáků, tanků, děl na východě země. Chvíli jsem se to pokoušel sčítat, avšak přestal jsem, když ukrajinský ministr obrany Heletej s vážnou tváří oznámil, že ruská armáda bombardovala hrdinně se bránící ukrajinské vojáky v budovách luhanského letiště dvěma taktickými jadernými pumami.
           
Mluvím o tom proto, že uvalení sankcí se v mnoha bodech opíralo právě o informace ukrajinské SBU, která se v letošním roce bezprecedentně vyprofilovala jako nejprolhanější evropská tajná služba. Zatím mi připadá, že přes všechny problémy, o kterých jsme velmi podrobně informováni, sankce dlouhodobě poškodí více státy Evropské unie než Ruskou federaci. Paradoxně totiž mohou urychlit modernizaci ruské ekonomiky a otevřít pro ni nové trhy. Kdyby nebylo  prudkého snížení cen ropy (což si Rusové vysvětlují jako pomstu Saúdské Arábie za podporu Sýrie) a sankcí, Rusko by nikdy nezačalo budovat svůj vlastní technologicky náročný průmysl, protože pohodlnější a zdánlivě lacinější bylo potřebné výrobky dovézt. Nezavedlo by nutné sociální reformy, neorientovalo by se nikdy na export čehokoli jiného než energetických surovin.

Když to shrnu, dopad sankcí nutí Rusko, aby hledalo nové perspektivy, nové trhy a nové spojence, otvírají před ním novou budoucnost. Sjednotily zemi, prezident Vladimír Putin má politickou podporu, o níž se žádnému západnímu politikovi ani nezdá. Je to i tím, že v Ruské federaci neplatil populární globalizační princip, že zisky se privatizují a náklady platí jen ti chudí. Proto má vláda k dispozici poměrně velký rezervní fond, který umožňuje brzdit ty nejhorší dopady krize i transformace.       

Pro EU letošní rok, který začal zájezdy ministrů zahraničí na kyjevský Majdan, kde pomáhali svrhnout řádně zvoleného prezidenta, nekončí nijak růžově. Pochybnosti o smyslu sankcí a jejich ekonomické dopady narušily soudržnost Unie, posílily tendence nejen politických stran a hnutí uvažovat o vystoupení z EU. Asociační smlouva s Ukrajinou a občanská válka na východě  této země učinilo velmi nevěrohodnými základní důvody samotné existence Evropské unie – že jde o rozšíření zóny míru, stability, prosperity a dobrých mravů.

Evropské perspektivy nevyhlížejí příliš dobře – zatím je jisté pouze to, že vztahy s nejdůležitějším sousedem na východě budou horší než v době studené války, protože chybí elementární důvěra z obou stran. Ztráta perspektivního ruského trhu zatím nebolí tolik, problémem se však může ukázat eventuelní výpadek energií, který nelze tak snadno nahradit. Z Ukrajiny se stal kolabující stát, který bude muset ze sebezáchovných důvodů Evropa podporovat. Jak znám ukrajinské oligarchy, bude to marná snaha, tolik peněz Brusel k dispozici nemá.
          
Co mne však nejvíce zaráží, je totální ztráta politického a ekonomického pudu sebezáchovy, který postihl většinu evropských politiků. Příkladem budiž osud plynovodu South Stream (česky Jižní proud). Po zkušenostech s plynovou krizí v roce 2009 v roce 2011 německá kancléřka Angela Merkelová s ruským prezidentem Dimitrijem Medvěděvem slavnostně otevřela plynovod North Stream (Severní proud) vedoucí po dně Baltského moře, který se vyhnul všem tranzitním zemím a jímž proudí ruský plyn přímo do Německa. Jeho protějškem se měl stát Jižní proud položený na dně Černého moře, který by přes Bulharsko zásoboval celý Balkán. Po nátlaku USA a EU Bulharsko nedalo ke stavbě plynovodu souhlas.
         
Ruská reakce byla ekonomicky a geopoliticky předvídatelná – při své návštěvě Turecka se ruský prezident dohodl se svým tureckým protějškem, že to potrubí po dně Černého moře povede do Turecka a pak možná do Řecka. Vztahy Turecka s EU nejsou právě ideální kvůli neochotě Unie přijmout tuto velkou zemi za člena a při nebývalém ekonomickém růstu tamní ekonomiky není jisté, zda bude kapacita plynovodu stačit i pro Balkán. Následovaly dvě zajímavé zprávy – nejprve turecký prezident Recep Tayyip Erdogan prohlásil, že plynovod se bude jmenovat Turkish Stream (Turecký proud) a německá kancléřka Angela Merkelová začala vyhrožovat Rusku dalšími sankcemi. Inu, není nad to, být členem Unie, která dbá o mír, stabilitu, prosperitu, dobré sousedské vztahy a zájem celku povyšuje nad zájem jednotlivých členských zemí.

Jaroslav Bašta