Svátek má: Viola

Komentáře

Válka bezmála třicetiletá

Válka, mír a lež jako nástroje spiknutí nereprezentativních elit.


Současné debaty o možnosti vzniku třetí světové války jsou sice někdy více, někdy méně vzrušující, ale aniž to jejich účastníci vědí, zakrývají skutečnost, že svět se nejméně od roku 1990 nachází ve stavu válečném. Ten je jen vydáván za mír, ale asi už i v Praze v listopadu 1989, ale určitě v Bukurešti o měsíc později, stály proti sobě skupiny ozbrojených mužů, které neváhaly zabíjet kohokoli, a bylo-li třeba i prezidenty. O rok později se začalo bojovat o Slovinsko, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko a Srbsko, Kosovo, trvale se válčilo v Afghánistánu. Také o Kuvajt a Irák se bojovalo hned dvakrát a dnes táhnou nějací špatně identifikovatelní ozbrojenci na americký chalífát, ze kterého mají utíkat občané USA, jak jim doporučuje jejich vláda.

Po „Válkách v Zálivu“přišly na řadu tažení na Tunisko, Libye, Egypt, konečně  Sýrii a Ukrajinu.   Nezapomínejme ale  také na Náhorní Karabach a Arménii, Čečensko, dnes téměř zapomenutou občanskou válku v Kyrgystánu a nekonečné „teroristické útoky“ v Pákistánu a na hranicích mezi Státem Izrael a Palestinou. A to jmenujeme jen ty události, při kterých se zabíjeli ozbrojení muži v uniformách, kolaterálně postřílelo, popřípadě spálilo civilní obyvatelstvo a většinou zavraždil nebo byl pověšen nějaký prezident nebo do posledních dnů milovaný vůdce a  kde se střílelo určitou dobu  po všem, co bylo v pohybu.

Důvod se vždy našel. Jednou to byla nutnost zničit totalitu a její vůdce, ačkoli byli dosud váženými hosty v mnoha evropských zemích, zváni na večeři  britskou královnou, která pro ně nešetřila vyznamenáváními. Vždy bylo „veřejné mínění“  včas informováno o právu národů na sebeurčení,  byly nenalezeny, ale vyfotografovány,  zbraně hromadného ničení, chemické granáty většinou vyráběné v zemích  přicházejících dobyvatelů a mírotvorců a hlavně se bojovalo proti terorismu, za svobodu, demokracii a spravedlnost.

Ruiny a spáleniště, které zůstaly po tomto „boji za mír a nekonečnou spravedlnost“  se až příliš podobají vyvražděné a vypálené Evropě po roce 1648, kterou křižovaly žoldnéřské nezvládnutelné tlupy loupežníků, hlásících se, podle potřeby, k jedné nebo druhé soupeřící náboženské doktríně.

Válka třicetiletá se neodehrávala na frontách jako první a světová válka ve 20.století, ale byly to nájezdu raubířů, kteří se ani netajili tím, že jim nejde o víru, ale jen o majetek. Země Koruny české jsou příkladem a poslední rajd švédské armády na Prahu v předvečer uzavření Vestfálského míru je jako modelovaný podle leporela válek konce 20. a začátku 21. století. Zvětšil se jen objem bohatství, o které jde a k drahým kovům přibyly „strategické suroviny a ochrana našich zdrojů“.

Také dnešní žoldáci jsou najímáni kdekým, hlavně těmi, kteří mohou platit za jejich krvavé řemeslo. Takém jim nejde o svobodu a spravedlnost, jako nešlo o víru jejich předchůdcům v 17.století. Ale podařilo se jim, stejně jako tehdy,  vytvořit „kulturu strachu“, která produkuje buď bytosti nemoudré, ovládané emocemi bez rozumu nebo rozumem bez citu.

Ale nezapomínejme také, že Oldřich Bureš  našel v článku  Edwarda N.Luttwaka  Dejme šanci válce (Give War a Chance), už z roku 1999, tedy roku bombardování Jugoslávie a v předvečer 11.září, názor, že „…často opomíjenou pravdou je, že i když je válka jedno velké zlo, má jednu velkou přednost: dokáže vyřešit politické konflikty a vést k míru“. Nejen, že hranice mezi válečným a mírovým stavem je díky rychlosti šíření, zpracovávání a distribuce informací stále obtížněji poznatelná, ale také se tato skutečnost dává najevo demonstrativními prohlášeními, kterými politická reprezentace této nejasnosti spontánně a opakovaně zneužívá k sebepotvrzování svého postavení.

Jedním z mnoha pokusů, jak porozumět válce, válečnému stavu, jejím důvodům a příčinám a reflektovat právními prostředky její důsledky byl Mezinárodní vojenský soudní dvůr  v Norimberku (1945-1946), který vznikl z vůle vítězných mocností  s cílem potrestat osoby odpovědné za zahájení druhé světové války a všech důsledků, které z tohoto historického faktu vyplývaly. Bez ohledu na rozsáhlé projednávání skutků označených za zločinné a bez ohledu na spravedlnost vynesených rozsudků, je možné nalézt v textu obžaloby jednu dodnes aktuální úvahu, která je podstatou vznesení žaloby – totiž to, co bylo označeno žalobou jako „vytvoření společného plánu nebo spiknutí“.
 
Podle citace z úvodních ustanovení vzpomenutého tribunálu vytvořili spiklenci  …společný plán nebo spiknutí, který obsahoval páchání zločinů proti míru, což se projevilo v tom, že obvinění plánovali, připravovali a vedli útočné války, které také byly vílkami porušujícími mezinárodní smlouvy, dohody a závazky a porušovali další pravidla vedení válek a válečné zvyklosti.

Dnes ovšem není vítězných mocností, které by měly šanci dosáhnout nějaké shody o vzájemné odsouzení nebo jen posouzení svých válečných skutků. Ale mohlo by nás zajímat, že se pojem spiknutí stal, kromě svého pra-historického porozumění, také součástí mezinárodního práva a mezinárodní politiky. Dodejme, že zločinem, který je předpokladem úspěchu spiknutí, je vystavení veřejnosti do pozice nezúčastněného pozorovatele. Lze proto  také konstatovat, že s velkou pravděpodobností různé nevolené elity, např. ekonomické, vojenské,  zpravodajské, či jak Brzezinski říká „podnikající ve sféře obrany a bezpečnosti“,  využívají a zneužívají situace a rozšiřují svůj mocenský zájem za hranice své legitimity.

Teorie konspirace jsou sice dnes považovány za něco v politologii  nepatřičného,  podobně jako pouštění žilou v lékařství nebo nějaké jiné dnes snadno rozpoznatelné šarlatánství. Přesto ale trestní zákonodárství v téměř  všech evropských zemí obsahuje paragrafy, které se týkají komplotu, zločinného spolčení nebo spiknutí. Podle tradice té které země se pak pamatuje s tresty na zločinné skutky v politice a vojenství, ale i ve státní správě a komerční činnosti. Problémy pak ale vznikají, když je takový společný plán označen spiklenci jako revoluce,  reforma nebo transformace.  A proto nezapomínejme, že lidské dějiny znají  kromě mnoha tyranií i tyranii idejí a hodnot. Jen je někdy obtížné poznat, že tuto tyranii právě prožíváme nebo dokonce tvoříme.

Zdeněk Zbořil