Svátek má: Ambrož|Benjamín

Politika

Velikost textu:

Ivan David: Rusofobie? Ne, nebezpečná blbost!

Ivan David: Rusofobie? Ne, nebezpečná blbost!

Média se nás denně snaží přesvědčit, že nás Rusko ohrožuje. Pracují tak na zadaném úkolu zpřetrhat všechny vztahy s Ruskem.

Ivan David, exministr zdravotnictví, ČSSD
22.únor 2015 - 18:01

Na to brzo naváže další jejich úkol, poslat nás i s celou Evropou do otroctví. K tomu má sloužit smlouva TTIP. Nástrojem je pěstování „rusofobie“.

Fobie je psychiatrický pojem. Jedná se o strach, který má neadekvátní předmět. Takový, který obvykle nevyvolává strach, nebo je strach nepřiměřený předmětu.  Například strach z pavouků, davu lidí, vlastní neobratnosti z cizinců…. Postižení obvykle vědí, že obava není důvodná. Strach není adekvátní reálné hrozbě.

Ti, kteří mají strach z Rusů, pokládají svoji obavu za odůvodněnou. Většinou podlehli mediální protiruské kampani. Jen někdy vyplývá strach z vlastní zkušenosti. Pamatuji si bývalého podnikatele, který se rozklepal strachy, kdykoli zaslechl ruštinu, protože mu „ruskojazyčná mafie“ vypálila podnik. Odmítl platit výpalné. Vyhrožovali mu zabitím. To nebyla fobie. To byl strach z reálné hrozby.

Obvykle se jako „rusofobie“ neoznačuje strach, ale nenávist k Rusům. Dodejme chorobnou nenávist, pokud je možné nenávidět zdravě.  Taková nenávist by se mohla nazývat „misorusie“ z řeckého misein – nenávist, podobně  jako misantropie, nenávist k lidem. Ani fobie ani chorobná nenávist nutně nezahrnuje paranoiditu, tedy chorobné přesvědčení, že spolu souvisejí jevy, které spolu reálně nesouvisejí. Jestliže je takové přesvědčení nevývratné a nemá oporu v realitě, může jít o blud. Může, pokud ovšem takové přesvědčení není široce společensky sdíleno jako součást ideologie nebo náboženství v komunitě, k níž zkoumaný jedinec náleží. Takové sdílení nevývratného přesvědčení, i když  je v rozporu s realitou se v psychiatrii nepokládá za chorobné. Takový sdílený blud si troufám označit za sociální patologii. Kdo nemá „kontakt s realitou“, nemůže se dobře rozhodovat. Široce sdílený blud vede společnost na zcestí.

Národní konflikty vedou jen k nedůvěře, která se snadno transformuje v nenávist.

Individuální ostražitost k cizímu, neznámému je obecně rozšířena a je v podstatě rozumná.  Skupinově sdílená ostražitost k jiné skupině se ovšem ideologizuje jako hluboká nedůvěra dolňáků k horňákům a naopak. Na místní úrovni bývá zřídka podepírána nenávistí, protože horňáci a dolňáci se přece jen znají a proto seznají, že ti druzí jsou konec konců lidé jako oni sami. Je to horší pokud žijí vedle sebe ve vlastních ghettech a neznají se. Na obzoru je pogrom. Jak mi kdysi sdělil jeden kolega, on má právo nenávidět Cikány, protože je z Teplic, zatímco já je nenávidět nemusím, protože jsem z Prahy.

Patologie antirusismu

To co je nazýváno „rusofobií“ s náznakem, že je proč se bát, si zaslouží spíše označení „antirusismus“. Antirusismus jako speciální forma xenofobie (z řeckého   ξένος, ksenos = cizí) To, co se nazývá xenofobie obvykle není fobií, tedy iracionálním strachem, ale nenávistí. Nenávist nikdy racionální není, i když je „pochopitelná“. Téměř každé dva sousední národy spolu v historii válčily a obyvatelstvo spolu s útrapami sdílelo i nenávist zejména pokud bylo součástí národa, který nezvítězil.

Skupinové sdílenou nenávist pokládám za sociální patologii. A to i v případě, že zachvátí skoro celé národy. Smutným příkladem národů většinově zachvácených antirusismem jsou například Poláci, Lotyši, Estonci a Ukrajinci. Ne celé národy. Kdo je prostšího ducha podléhá snáze, stejně jako lidé podezřívaví nebo nadaní sklonem k prudkým negativním emocím. Tvorba a podpora skupinové nenávisti jako nástroje k manipulaci davů je, zdá se, úkolem médií přichýlených k vládnoucím. Lžou, když tvrdí že informují a bdí nad veřejným zájmem.

Ivan David: Europoslanec Jaromír Štětina má pravdu!

Rusové vstoupili Čechům do života ve třech fázích. Poprvé jako vítězové nad Němci. Ovšemže Sovětský svaz chtěl rozšířit svoji moc na západ do východní Evropy. Ostatně také Spojené státy vstoupily do války proto, aby rozšířily svoji moc na východ, do západní Evropy. Dodnes mají v Německu své vojenské základny a nové budují na dostřel od Ruska.

Podruhé se Rusové uplatnili jako nositelé ideologie, která ovšem měla i své vlastní silné domácí kořeny. Současně byli „cizí mocí“. Tato cizí moc vstoupila skoro všem do života v srpnu 1968 a v letech následujících. Byli jsme opět osvobozeni („Však ne tak, jako včera, dnes už bez šeříků“ K. Kryl).

Cizí moc se zdejšímu lidu nikdy nelíbila, zatímco tuzemské elity byly již celá staletí (s dvacetiletou přestávkou) elitami právě proto, že zprostředkovávaly cizí moc nad národem, kterému vládly. To platí dodnes. Dnes je jako cizí moc stále více vnímána Evropská unie ovládaná stále viditelnější rukou USA. Ti, kteří zde chtějí vládnout, doufají, že se jim podaří si zasloužit důvěru a podporu cizí moci.

Racionální postoj k Rusům a Rusku

Naše přežití je vázáno na možnost exportu hotových výrobků a k tomu potřebujeme import surovin. Tento vztah export-import je pro nás životně důležitý, bez něj nebudeme existovat. Podobně je na tom skoro celá Evropa. Rusko má suroviny a může být odbytištěm. Pro Rusko jsou jeho suroviny životně důležité. S nimi přežije i bez Evropy. Rusko nemá zájem o územní expanzi. Nepotřebuje ji.  Rozhodně však nestojí o základny v blízkosti svých hranic. Ty budují USA, protože chtějí vyvolat válečný konflikt s nepodrobivým Ruskem.

Máme-li přežít, musí Rusko zůstat naším partnerem. Nemusíme se milovat. Evropa, jejíž „elity“ jsou řízeny americkou cizí mocí, vede celý kontinent do záhuby. Spojené státy nám nenabízejí nic pozitivního. Máme nakupovat jejich zbraně a podrobit se jejich diktátu (TTIP), posílat vojáky do jimi vedených válek a jimi vyprovokovaných konfliktů. Reálně hrozí, že se Evropa opět stane válčištěm. Evropským „elitám“ slibují, že je nechají přežít, budou-li věrně sloužit k neprospěchu lidu vlastních zemí.

Máme-li přežít, nemůžeme si dovolit takové „elity“ Musíme je vyměnit.

(Ivan David, prvnizpravy.cz, foto: id)