Svátek má: Viktor

Politika

Velikost textu:

Petr Schnur: MH17: dílo separatistů nebo ukrajinský „9/11“? II.

Petr Schnur: MH17: dílo separatistů nebo ukrajinský „9/11“?  II.

Jsme i na Ukrajině svědky staré osvědčené metody eskalace násilí v okamžiku, kdy nastala reálná šance na politická jednání? píše Petr Schnur v pokračování svého článku pro Prvnizpravy.cz.

Petr Schnur, historik a publicista
12.srpen 2014 - 23:00

Qui bono I

Obraťme nyní pozornost k ukrajinské armádě nebo lépe řečeno k oné podivně fungující vojenské mašinérii, která se skládá minimálně ze tří složek: regulérní armády, jejíž bojová morálka je více než mizerná, tzv. Národní gardy, složené převážně z ultranacionalistických militantů a majdanských „šturmkorpsů“. A last but not least: soukromé armády domácích i zahraničních žoldnéřů jako např. americká bezpečnostní služba Academi (bývalý Blackwater) nebo – politicky i vojensky nejvlivnější – ozbrojené oddíly šedé eminence hnědo-oranžových majdanských pučistů, jednoho z nejbohatších západoukrajinských oligarchů Viktora Kolomojského.

Zásadní je v této souvislosti toto: v případě zmíněných žoldnéřských oddílů se jedná o soukromé subjekty konfliktu, které nemají ani onu formální vazbu na stát, jakou se vykazuje Pravý sektor transformovaný do uniformy Národní gardy. Tyto oddíly působí v rámci tzv. antiteroristické operace pod ochranou Kyjeva a – což je ještě důležitější – jeho zahraničních protektorů, v podstatě ale nepodléhají společnému armádnímu / „státnímu“ vedení.

A co je ještě důležitější: i při tom nejhroznějším zločinu z jejich strany si stát jako Pilát může umýt ruce. Privátní armády jsou zodpovědné pouze svým „bossům“, zároveň ale mohou vzhledem k obrovskému finančnímu potenciálu disponovat koupenými odborníky všeho druhu – tedy i bývalými armádními specialisty. To samozřejmě neplatí pouze pro Kolomojského žoldáky, ale obecně pro každou podobnou jednotku s tučnými konty.

Z toho vyplývá, že de facto nemáme co dočinění s ukrajinskou státní mocí, ale s nepřehledným propletencem parciálních souběžných i protichůdných zájmů, skrytých i očividných vlivů. Každý z nich má bez pochyby své zahraniční vazby, které podléhají stejným zákonitostem jako jejich domácí „spojenci“, nicméně jeden společný jmenovatel: „politickou kulturu“ Majdanu. Přitom budiž podtrhnuto následující: vzhledem k vlastním prohřeškům z minulosti i nynějška jsou tito domácí aktéři zcela vydaní na milost a nemilost zahraničním protektorům.

Jde o situaci srovnatelnou s kosovsko-albánskými bandity z UČK nebo islamistickými „rebely“ v Libyi a Sýrii. Podle potřeby a situace může každý z nich skončit buď v klíčové státní funkci, nebo před mezinárodním soudem, resp. v nechvalně proslulém americkém vězení na kubánském ostrově. Tato situace v sobě obsahuje schizofrenické prvky. Dokud fungují ve smyslu protektora, mají zaručenou naprostou beztrestnost, zároveň si ale jsou vědomi toho, že pokud z nějakého důvodu doslouží, může dojít k obratu o sto osmdesát stupňů.

Takto široce jsme se zabývali „kyjevským prostředím“, aby bylo jasné, že ani v rámci „majdanské koalice“ a „protiteroristické akce“ nemusí jednotlivé skupiny vědět, co zamýšlí jejich partneři a kdo vlastně dává povely. Tato konstelace by mohla zčásti objasnit onen chaotický Porošenkův kurz: jednou hot, podruhé čehý. V podstatě jde o zcela zásadní, ba klíčovou otázku, jakou politickou autoritu v postmajdanské konstrukci moci reálně požívá, a kdo má vliv na jednotlivé složky „antiteroristické operace“.

Právě Viktor Kolomojský dokázal, co pro něj znamená autorita státu. 20. června, poté, co Porošenko vyhlásil úmysl jednat s ukrajinským východem, oligarcha prohlásil, že tento plán včetně příměří v žádném případě nehodlá akceptovat – prezidentovy kroky prý pro něj nejsou závazné. Se svojí soukromou armádou hodlá 'separatisty jednou pro vždy vyřídit'.

Jakou výzbrojí, jakým politickým vlivem a jakými konexemi do armádních složek disponuje tento soukromník, který evidentně operuje autonomně, mimo rámec již tak nahlodané autority státu? A obecně: kdo jsou ty síly a jejich zahraniční „partneři“, které v žádném případě nechtějí dopustit jakékoliv kompromisní řešení? I zde se nejedná o rétorickou, ale zásadní otázku.

Petr Schnur: MH17: dílo separatistů nebo ukrajinský „9/11“? I.

Co předcházelo tragédii

2. července se dohodli ministři zahraničí Ruska, Německa, Francie a Ukrajiny na vytvoření kontaktní skupiny k překonání krize. O tři dny později vyjádřil Lavrov v telefonickém rozhovoru s kolegy Steinmeierem a Fabiem naději, že se podaří překonat snahy o narušení tohoto plánu. Diplomatické divadlo některé z účastněných stran nebo reálná snaha zastavit násilí a najít cestu k mírovému urovnání? Pokud šlo o nadějnou perspektivu zahájit přímá jednání mezi Kyjevem a povstalci, kdo se jí pokoušel sabotovat? A jakými prostředky? Faktem zůstávají vojenské úspěchy separatistů v době před pádem civilního letadla, což ovšem nejsou jediné indicie, které by přinejmenším signalizovaly, že tragédie MH17 nebyla v zájmu povstalců, natožpak Ruska. Zde je neúplná kronika.

13. července se během MS v kopané setkali Vladimír Putin a Angela Merkelová v Rio de Janeiru, při kterém navázali na onu výše zmíněnou dohodu z 2. července. Ruský prezident přitom vyjádřil znepokojení nad sílícími útoky armády. Nicméně výsledkem jednání mezi Kyjevem, Moskvou, Berlínem a Paříží byla dohoda o tzv. konferenci via video za účasti zástupců ukrajinské a ruské vlády, Evropské unie a povstaleckých milicí. Tato první přímá jednání mezi nepřátelskými stranami – podotkněme, že v čistě evropském rámci – se měla konat 18. července. Její přípravu potvrdil 14. července ministr Steinmeier.

Připomeňme, že se tragédie odehrála 17. července, v této souvislosti jistě není bez zajímavosti klubko následujících událostí. 15. července oznámilo ministerstvo obrany v Ankaře po dohodě s Moskvou, že jejich armádní letadlo s tureckými, americkými a ruskými specialisty na palubě bude provádět kontrolní lety podél rusko-ukrajinské hranice. 16. července byl oznámen plán kontroly a inspekce OBSE ukrajinsko-ruské hranice, o den později podobně jako tři dny před tím, došlo kolem 16.00 h k sestřelení transportního An-26 povstalci během nízko-letového manévru. 17. 07. obvinil Kyjev Rusko, že předchozí den sestřelilo stíhací bombardér Su-25.

Závěrem jeden z neustále se opakujících vzájemně si odporujících prohlášení amerických míst. I v tomto případě, podobně jako ve všech ostatních (Kosovo, Irák, Libye, Sýrie), vládní kruhy nikdy nepodložily svá tvrzení přímými důkazy, ba naopak. Analýzy tajných služeb, pokud se dostaly na veřejnost, tato tvrzení většinou vyvracela. A tak v rozporu s prezidentem i ministrem zahraničních věcí prohlásil ve středu 23. července na tiskové konferenci vysoký úředník amerických tajných služeb, že neexistují důkazy o ruské účasti na sestřelu. Americká špionáž prý nezaznamenala žádné pohyby přes společnou hranici. Jediné, co mohl konstatovat, že střela byla odpálena z povstaleckého území. Problém je ale v tom, že i na něm se nacházely oddíly ukrajinské armády.

Uvedenou kroniku doplňme ještě o následující události.

15. července, den po sestřelení prvního z obou vojenských transportérů ukrajinské armády, přerušilo ministerstvo obrany až do odvolání veškeré lety vojenských letadel. Nevěděli povstalci o tomto rozhodnutí? Nebo ho považovali za jeden z dalších triků Kyjeva? A pokud ano, proč by stříleli na těžko identifikovatelné letadlo ve výšce deseti kilometrů, v blízkosti ruských hranic, které je navíc bezprostředně neohrožovalo?

Není to jediná záhada. 8. července oznámil Kyjev, že kvůli prudkým bojům vyhlašuje nad Doněckou pánví pro civilní letecký provoz bezletovou zónu. Byla před tragickým dnem zrušena?  Některé prameny uvádí, že platila jen do určité výšky, která byla o něco nižší než původní optimální výše letu MH17. V této souvislosti nelze opomenout vyhlášení viceprezidenta Malaysia Airlines Huiba Gortera z 18. července, že ukrajinská kontrolní a naváděcí služba poslala v osudnou chvíli letadlo o 600 m níže – z 10 660 na 10 050 m. Samozřejmě se může jednat o souhru nešťastných náhod, pro apoštoly právního státu i „svobodná media“ je ale příznačné, že v úvahách o vině a nevině tyto okolnosti nehrají pražádnou roli.

Qui bono II

Že by tedy raketu (pokud nešlo o jiný způsob sestřelu) přece jen vypálila armáda Ukrajiny? Nebyl by to první případ její zbrklosti. 4. října 2001 zasáhla ukrajinská střela nad Černým mořem dopravní letoun ruské společnosti Siberia Airlines se 66 cestujícími na palubě. Letadlo se vracelo z Izraele.

Motivem mohla být tedy msta spojená s omylem (nelze vyloučit, že špatně vycvičení a nedisciplinovaní ukrajinští vojáci považovali MH17 za ruské letadlo) nebo vystupňovaná snaha vyprovokovat Rusko k přímému vstupu do konfliktu.

Vedle uvedeného sledu událostí, které tragédii předcházely, lze konstatovat nápadnou podobnost s podobnými „zločiny“, které nakonec sloužily k legitimaci přímého vstupu Severoatlantického paktu a jeho ochotných koalic do konfliktu. Příklady z nedávné historie? Kosovsko-albánská UČK získala západní statut bojovníků za svobodu v době, kdy se rýsovala dohoda mezi srbskou / jugoslávskou vládou a Ibrahimem Rugovou. V Iráku „byly objeveny“ chemické zbraně poté, co Bagdád svými politickými ústupky fakticky zavedl jakoukoliv vojenskou intervenci ad absurdum. A na Libyi dopadly první francouzsko-anglické bomby v okamžiku, kdy se v Tripolisu sešel Muammar Kaddáfí s kmenovými vůdci libyjského východu a na cestě do země byla zprostředkovatelská delegace Africké unie.

Jsme i na Ukrajině svědky staré osvědčené metody eskalace násilí v okamžiku, kdy nastala reálná šance na politická jednání? Zelená pro onen Porošenkův „Plán B“? Jedno je jasné. Opět nejde o fakta, ale o atmosféru, ve které nastolí potřebná realita (sankce, další expanze NATO) dříve, než se její dusnota pod dojmem argumentů rozplyne. Až k tomu dojde, nebude před světem stát nahý pouze jeho rádoby císař, ale i zmanipulovaná Evropa.     

 
(Petr Schnur, foto. id)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: