Svátek má: Otakar

Zprávy

Velikost textu:

Církevní restituce pod heslem: Co jsme nakradli tak chceme zpět!

Církevní restituce pod heslem: Co jsme nakradli tak chceme zpět!

<< EXKLUZIVNĚ >> V rozhovoru pro Prvnizpravy.cz badatel Vladimír Čermák popisuje  úlohu církve v našich dějinách a to i v souvislosti s jednáním parlamentní delegace ve Vatikánu.

Vladimír Čermák: Církevní restituce je gigantická zlodějna
12.říjen 2014 - 16:06

Určitě sledujete v médiích, jaký je vývoj kolem církevních  restitucí, včetně  u nás zveřejněného komentáře Karola Hrádely...

Upozornění Karola Hrádely na  podivnosti kolem  schůzky českých prelátů ve Vatikánu s papežem a  jeho politbyrem jsem sám  již dříve zmiňoval v některých svých komentářích.

Hrádela: Poslanci jednali ve Vatikánu o nevratnosti restitucí, co upekli?

Poté, co jsem si ověřil, že nic z  obsahu setkání českých prelátů s vedením Vatikánu neprosáklo na veřejnost, a že  v návaznost i na tuto akci pokračují aktivisté církve, konkrétně poslanci. Kteří přijeli  nedávno do Vatikánu, aby ujistili papeže  a Svatý stolec, že  o restitučním zákonu a jeho korekci nebude s nikým vyjednáváno,  začíná se  velmi zřetelně rýsovat  to, co za tím vším je skryto.  Mimochodem – to, že nějaká skupina českých občanů  jedná s vedením jiného státu podle mne znamená, že zde existují dvě centra  české zahraniční politiky. Tím prvním je Ministerstvo zahraničí ČR  a  druhé je  spojené s preláty.

Čermák: Nežijeme snad v tajné teokracii?

O co podle vás tedy konkrétně jde?

Když Vám to tady  řeknu natvrdo, tak i vy mě budete podezřívat  z vymýšlení a šíření konspiračních teorií. To je dnes naprosto běžná praktika jak  eliminovat  jakýkoliv pokus o rekonstrukci toho, co se kolem nás v současné politice děje. Samozřejmě, že  konspirace existují. Ono to slovo ovšem má –jak už to bývá – více významů. Nejen jako komplot, spiknutí, ale  i jakékoliv  jednání, které je  třeba zachovat v tajnosti. Každý den se u nás ve vládních i jiných úřadech mnoho materiálů označuje jako tajné, dokonce  velmi tajné. Mnoho lidí je od NBÚ prověřováno na práci s těmito materiály . Kdybychom na ně aplikovali  ty zmíněné negativní významy, tak by konspirační chování a jednání bylo pracovní náplní  většiny politicky aktivní části obyvatelstva, včetně prezidenta, premiéra, ministrů až na tu  nižší úroveň  státní správy, kde se požaduje prověrka na  taj-dův materiály. Tedy  desetitisíce lidí by se dopouštěly podle této interpretace slova konspirace jasného konspiračního jednání.

Dobře,  budeme  se tomuto slovu vyhýbat, ale jak to souvisí s děním v církvi  a  se vztahy mezi církví a českou společností?

Církev je  vzhledem k historii států velmi stará a v jednání tohoto  druhu je tím pádem  zkušená  organizace. Nemá zde smysl o jejích dějinách  dělat přednášku. Je to navíc nadnárodní  struktura. Já se ve své knize Operace Bílá Hora a černá totalita, zabývám církví a jejím působením na území Čech v raném novověku, a dopady, které to mělo na vývoj tehdejší i pozdější  české společnosti.


A co jste zjistil?

Katolická církev, konkrétně její vedení v čele s papežskou kurií a s vedením jezuitského řádu  a  mnohými domácími preláty bylo v pozadí toho, čemu se říká události kolem Bílé hory.  Samozřejmě i v pozadí toho, co pak následovalo, a co v knize spojuji s vytvořením prvního totalitního režimu na území Čech, možná i Evropy.  To, co se později vyvinulo ze střetu české společnosti s církví v podobě  toho, co známe z českých dějin, včetně těch současných, zahrnujících i období mezi rokem 1948-1989 , a dokonce i těch zcela aktuálních do nichž lze zahrnout přípravu a schválení církevně-restitučního zákona i  utajená jednání špiček domácí církve s  Vatikánem  nezávisle na české diplomacii, to k tomu  patří. Jako společnost jsme objektem  útoku, který   katolická církev vede proti nám. Proti českému státu, jeho obyvatelům  nesdílejícím jeho  lži a  hrabivost.

Není to příliš mnoho silných slov?  

Možná, že někteří z nás, kteří  nepatří k lidem zavázaným církvi a  nesdílejí její ideologii – víru myslím nesdílí ani mnoho prelátů, ta je  ponechávána jen těm  řadovým věřícím a  kněžím, hledajícím útěchu a útočiště před  přívalem  mnoha změn intervenujícím do našich životů, v nichž není jednoduché se vyznat, zvláště pokud  na to nejste nějak připravováni -  o tom pochybují. Moje kniha  církev nepodceňuje, jak to často dělali tzv. vědečtí ateisté. Při mém zkoumání naopak vyšlo  najevo, že v současné církvi, zvláště pak té, která je řízena a  jinak ovlivňována jezuity, čelíme něčemu, co se dá přirovnat snad jen k vetřelcům z vesmíru.  Srovnatelným s těmi nejhoršími  z nich.  Tedy   společenství  nejen hamiždnému, toužícímu chorobně po moci a majetku, ale i schopnému předvídavému a  vůbec velmi sofistikovanému jednání a myšlení, které třeba  církevní restituce  dané zákonem  schváleným 8. 11. 2012, tedy ve výročí bitvy na Bílé hoře díky  narychlo přizvanému hlasu kriminálníka, připravovalo  odhadem minimálně  21 let let. Možná ale i mnohem déle.  

O tom je také ta Vaše kniha?

I o tom tam je, ale hlavní je poskytnout veřejnosti kvalifikované  informace, aby si mohla udělat nezaujatou, na zdejších historicích pracujících  pro určité zájmy,  představu o tom, jak to bylo a je. Byli jsme jako společnost vystaveni kulturní genocidě ze strany katolické církve.  To, že o tom  řada zdejších historiků nic moc nepíše ani nepsala, to  ještě neznamená, že se to tak nestalo.

Myslíte, že  v tom historici na našich badatelských ústavech, vysokých školách a jinde tzv. „jedou“?

Mluvím o specialistech na  novověk a pozdější dobu , kteří vědomě či z hlouposti pracují pro církev. Samozřejmě, nelze je zgleichšaltizovat.   Mnozí z nich prostě uvěřili   interpretacím  z textů, které jim byly údajnými autoritami předloženy. Ono to za Rakouska ani Rakouska-Uherska nebylo jednoduché o těchto věcech psát. Existovalo chráněné tabu, a kdo jej porušil, jako třeba T. Bílek, musel počítat s následky. Ani Palacký se neodvážil jít se svojí interpretací za hranici  roku 1526:

Tedy  za rok nástupu Habsburků na český trůn?

Habsburci byli jen nohsledi  římské kurie. Naše tehdejší i dnešní dějiny jsou  ale   dějinami konfliktu s církví, která zde  ve skutečnosti vše řídila, resp. chtěla zde vládnout. A to až do dob husitských, kdy se česká společnost  vymkla na nějakou dobu z jejího přímého řízení. To se neodpouští. Ani dnes.  Z hlediska římské církve neseme něco jako kolektivní a dědičnou vinu. Vždyť Čechy, resp. česká společnost se staly kolébkou reformace.  Tady  to tehdy církev projela.  Proto musel vzniknout vojenský jezuitský řád, který  má za cíl jedno: napravit to. Proto potřebují tu spoustu domácích historiků, aby mohli falšovat české dějiny a  snažit se z nás udělat stádo, které bude dělat vše, co oni chtějí.  Jejich úkolem není umožnit nám porozumět  vlastním dějinám, ale   sloužit církvi. I o tom je moje kniha.

Jak tedy Vy hodnotíte  to, co se po Bílé hoře (ale i před ní)  dělo?

To, že jsme jako společnost přežili, to  byl mimořádný, neskutečný výkon.  A velká prohra katolické církve. Teď o tom právě píši třetí díl  této knihy.  Podtitul prvního dílu se jmenuje „Na prahu ztemnění“, podtitul  druhého dílu“ Dlouhá černá totalita“ a ten poslední se bude jmenovat „Zjasnění labyrintů“. Možná to pomůže vlastenecky  cítícím   lidem hlásícím se  k dnešní  české společnosti   ujasnit, čemu jsme zavázáni , ale  také povinováni našim předkům.

První republika, resp. její vznik byl evidentním pokusem  o odvetu za to, co  spojujeme se symbolem Bílé hory.  Už se zapomnělo na  to, jak 28.října 1918 lidé na Václaváku klekali na zem a zdvíhali  ruce k přísaze  věrnosti obnovenému státu. Jak hnědá, tak rudá totalita však  tyto snahy  narušily.

Církevní restituce, kromě toho že jde o jasnou, gigantickou zlodějnu  iniciovanou pod heslem  „Nakradené musí být vráceno“,  jsou  velmi promyšleným útokem   proti tomu, co lze nazvat národním odkazem. Ono totiž je třeba doplnit, že to, co církev  považuje za  jí ukradené, bylo  ve skutečnosti předtím ukradené nám všem, tedy české společnosti , resp.   tomu, co tato společnost v kontinuu  dějin byla a je.  Restitučním zákonem církev a její lokajské struktury dosáhly – a lze doufat , že jen prozatímně – že je jim  jakoby věnováno zpět, co ony předtím ukradly. Něco takového, jako by před soudem zloději, který spáchal loupež  a zavraždil oloupeného, někdo  vrátil to, co dočasně, mezi loupeží a svým zadržením  převzal do svého vlastnictví.

Čermák: Jsem naštvanej a leze mi to krkem

Jak vidíte vývoj do budoucnosti?

Nejdu k volbám.  Nebudu přece volit někoho, kdo  je nevšímavý k tomuto  dění.  Nenašel jsem  v těch jednoduchých proklamacích kandidátů. Kteří chtějí být zvoleni do Senátu či do zastupitelstvích nic, co by reflektovalo nápravu  této nemravnosti  a ohavnosti, kterou představuje  církevně-restituční zákon  a jeho uvádění do reality. 

Při dalších parlamentních volbách dostaneme šanci   zjistit,  jestli nějací kandidáti se touto problematikou a jejím řešením zabývají. Pokud nebudou, mne u voleb nikdo neuvidí. Doufám, že je nás více, a že  dříve nebo později dojde k nápravě věcí veřejných, jak by řekl asi Komenský. Samozřejmě, leccos se mezitím  z církví nakradeného majetku  ve Vatikánu a v jeho nanejvýše problematických bankách ztratí. To bude  trest za to, že jsme  byli  jako společnost tak nevšímaví ke zkušenostem našich předků, k tomu, co nám  odkrývá  rekonstrukce naší minulosti. Ale pokud máme přežít, musíme se jako společnost  bránit.

Děkuji za rozhovor.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: