Svátek má: Julie

Zprávy

Velikost textu:

Zbořil: Bylo jasné, že nám jiná než verbální pomoc ze Západu nepřijde

Zbořil: Bylo jasné, že nám jiná než verbální pomoc ze Západu nepřijde

<< ROZHOVOR >>  Samozřejmě, že zapomínáme,  a z toho těží ti, kteří umějí vyprávět legendy a příběhy, které nám někdy připadají zábavnější a barvitější než  skutečnost, odpovídá v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil, politolog
22.srpen 2014 - 16:07

V exkluzivním rozhovoru pro Prvnizpravy.cz jsme se s politologem Zdeňkem Zbořili vrátili nejen do doby 21.srpna 1968, ale hledali jsme i paralelu se současností, jak se nám snaží někteří vnutit.

Jak jste prožíval 21.srpen 1968? Co jste dělal ten den..

V noci z 20. na 21. srpna přes náš dům ve Střešovicích přelétávala v malé výšce. letadla s výsadkem na letiště v Ruzyni a asi o půl jedné v noci mi volal Karel Kovanda, po roce 1989 česko-americko-natovský diplomat, že se musíme sejít v Praze 1, Na Můstku, že se tam organizuje demonstrace. Skutečně asi v 01.00 tam už byla skupina lidí, kteří vytvořili několik řad  a za volání Dubček-Svoboda! jsme došli k budově ÚV KSČ, v té době už obklíčené obrněnými transportéry s muži v rudých baretech a v uniformách, pod kterými vykukovala námořnická pruhovaná trička.

Tam jsem zažil první výstřely, mimochodem i do fasády ÚV (Jozef Lénárt se tam mohl stát první obětí, protože se vykláněl z okna během střelby). Tam účastníkům demonstrace došlo, že už jde o život. Tam došlo k prvním  zraněním, které jsem viděl,  byli tam i lidé, do kterých najížděly sovětské obrněné transportéry (OT). 

Karel Kovanda tam vylezl na kropící vůz a vyzýval lidi, aby s ním šli k rozhlasu, protože ten, a Jiřího Dienstbiera (to byl takový jeho okamžitý nápad), je třeba chránit. Skutečně se to stalo,  a jak se šlo Revoluční ulicí k Prašné bráně, dav se zvětšoval, mj.i proto, že na Náměstí republiky zastavovaly tramvaje, které nemohly pokračovat a lidé, kteří jimi jeli do práce, se přidávali k demonstrantům.

Události před rozhlasem a v budově rozhlasu byly už mnohokrát popsány, ale zdá se mi, že ani při tomto tažení k rozhlasu ještě nebyla taková hysterie, jako později, když došlo k prvních zraněním a  situaci okolo zapáleného tanku.

Já jsem v té době pracoval v redakci měsíčníku Dějiny a současnost, která byla v Nekázance, mezi Václavským náměstím a Prašnou bránou,  tam vzniklo jakési přirozené centrum výměny a šíření někdy dost chaotických informací. Dva kolegové, Emanuel Mandler a Milan Churaň, pak během Vysočanského XIV.sjezdu KSČ pracovali v jeho tiskovém oddělní, a tak jsme měli docela dobrý přehled nejen o tom, co se děje na ulicích, co hlásí rozhlas a jaké jsou vztahy mezi různými funkcionáři KSČ.

Mezi všemi rychle se valícími zprávami si dobře vzpomínám na oznámení, že americký president Lyndon Johnson svolal do svého strategického pokoje v Bílém domě poradu svých expertů, vydal invazi odsuzující prohlášení a oznámil, že si odjíždí odpočinout  do Camp Davidu. Každý kdo chtěl této zprávě porozumět, už v této chvíli věděl, že ze Západu jiná než verbální pomoc nepřijde, a že dokonce ani nedojde k otevření hranic alespoň z jedné strany.

Pro mne to ostatní co následovalo bylo jen důsledkem tohoto rozhodnutí a musím říct, že podobně uvažovali i moji studentští přátelé. Ti radikálnější, kteří většinou v prvních dnech v Praze nebyli, se začali objevovat později a někdy žasnu nad tím, jak ještě dnes dokáží srpnovou situaci komentovat, ačkoli se vraceli ze svých výletů do zahraničí  po půl roce, nebo i později, což jim umožnila obrovská solidarita lidí v mnoha evropských zemích a štědrý dar prezidenta Tita a rakouské vlády.

Do ČSSR vpadlo 21.srpna až 750 tisíc vojáků

Byl srpen 1968 i výsledkem mocenského rozdělení z Teheránu 1943?

Hra na rozdělení sfér vlivu v Teheránu,  při pověstné schůzce Churchilla se Stalinem, na Jaltě a třeba v Postupimi je jen atraktivní potrava pro různé historiky nebo experty na mezinárodní politiku, kteří  chtějí na sebe upozornit a sdělit nám, jak celou mezinárodně politickou intriku jedné nebo druhé strany prohlédli. Protože většinou nebyli na vojně a nepamatují si žádnou válku,  neumějí si představit, co to bylo tažení na Berlín z Východu a ze Západu, jaká masa armád a válečného železa se valila na frontách, které některých místech dosahovaly šířky od severu k jihu přes 1.300 km, nemluvě již o hloubce frontového zázemí.

Pravda je prostá, Evropa byla dobyta ze Západu a z Východu a že  velitelům spojeneckých sil stačilo, aby se zastavili na dohodnuté čáře (u nás Labe-Vltava)  a nepokračovali dál oběma směry, jak o tom uvažoval třeba gen.Patton. V dalších letech se tento stav různě vyvíjel, ale jisté je, že největší aktéři studené války se tolerovali, a to dokonce i když šlo o Německo, Maďarsko a nakonec i Československo. Spojence po druhé světové válce zajímalo pouze Německo a trochu Polsko, ti ostatní jim byli lhostejní.

Slyšeli jsme tehdy, že americké zelené barety jsou na hranicích a jsou připraveni nám pomoct proti spojeneckým vojskům, nakonec nezasáhli a umírali tady lidé, je zde i možná analogie současných bojů na východní Ukrajině, kdy ruská armáda je za hranicemi , ale nezasáhne, a na Ukrajině umírají lidé.

Myslím, že o těch zelených baretech na bavorské hranici je to zase jen jedna z legend. Samozřejmě, že US armáda v SRN měla pohotovost, už asi od jara, ale vojenská pomoc z této strany byla neuskutečnitelná. Vzpomeňme si na nápad jednoho generála ČSL, který doporučoval bránit se v perimetru okolo hranice s Bavorskem, jak rychle byl suspendován a zavržen, když tento nápad jen řekl nahlas a nikoho nenapadlo o něm vůbec mluvit ani tehdy, když už vše bylo „po dohodě“ vyřešeno.

Na Ukrajině je dnes v času a prostoru samozřejmě jiná situace s charakteristickými prvky velmocenského soutěžení nebo konfrontace. Ta se tam dotýká většího počtu lidí a mnohem víc než v roce 1968 nás v Československu. Ale pokud se velmoci vzájemně nezničí nebo nedohodnou,  nepomohou nám žádné analogie nebo naše individuální zkušenosti. Ty nikoho nezajímají. Podívejme se na mapu, třeba jen Evropy! Co to je čimčaření o rovnosti?

Jak vidíte srovnání srpna 1968 a obsazení Krymu 2014, mnozí na to rádi poukazují?

Je to samozřejmě nesrovnatelné. V Československu se v roce 1968 proti invazi 500 tis.vojáků a 5 tis. tanků postavila celá země a každý, včetně komunistů,  se snažil přispět svým dílem k tomu, aby nebyl uskutečněn nějaký dramatický scénář. Např. ten., který publikovala v  ranních hodinách invaze Agentura Novosti (boj proti kontrarevoluci, reinstalace Antonína Novotného atd.), jejíž letáky museli rozhazovat sovětští vojáci. Do dějin 20.stol. tento postoj občanů vstoupil jako projev občanské neposlušnosti a to zasluhuje vážnosti.

Na Krymu k ničemu takovému nedošlo, naopak, rusky mluvící obyvatelstvo anexi vítalo a dokonce Západem šířené naděje o povstání krymských Tatarů se ukázalo být marné, protože z Krymu je přece jen blíž do Kazaně než do Kyjeva.

Nyní se s odstupem času objevují i  "hrdinové", kteří téměř stáli na barikádách, zapalovali tanky atd.,  co tomu říkáte?

Nic, tak je to v našich dějinách snad už od husitů a Bílé hory. Kolik jsme měli legionářů po roce 1918, partyzánů a odbojářů po roce 1945, a co ti kteří bojovali v roce 1989?

Při desátém výročí 17.listopadu  jsem se náhodou zúčastnil vzpomínání na tuto událost na DAMU a mezi vzpomínajícími nebyl ani jeden člověk, kterého jsem ve dnech podzimu 1989 na DAMU vídával. Ani jeden z nich se nezastyděl, když přiznával, že v listopadu 1989 byl několik dní na chatě, na dovolené a kdovíkde, natož aby byl na Národní třídě. Možná ale, že někteří z nich už budou mít legitimaci za třetí odboj, ze kterého jako kdyby vypadli skuteční hrdinové a oběti let padesátých.  

Toho pána, co prorazil krumpáčem barel na sovětském tanku a pak do toho hodil něco zápalného jsem tehdy viděl. Potom už nikdy ne. Zřejmě se nemusel o nějakou legitimaci a o svůj podíl na hrdinství ucházet. Ačkoli, kdo ví, třeba tam byl v jiných službách a nikoli jen za sebe. I to se stalo v roce 1969 při oslavách vítězství hokejistů na Václavském náměstí.

Domnívají se tito "hrdinové", že  ztrácíme paměť nebo mají tak ostré lokty, že by si vydobyli místo hrdinů i v jiné době a v jiné dějinné události?

Samozřejmě, zapomínáme,  a z toho těží ti, kteří umějí vyprávět legendy a příběhy, které nám někdy připadají zábavnější a barvitější než  skutečnost. A také si dokáží nalézat ty, kteří jim za tyto pohádky dobře zaplatí penězi, funkcemi, postavením, přechodnou slávou. Někteří to dokáží za všech politických režimů, a jak říkal Vratislav Blažek, ti kteří vykládali  dějiny tolikrát jinak, nebudou ani váhat tvrdit,  že Jan Hus byl židovský rabín.

Děkuji za rozhovor.

(rp,zz,foto:arch.)