Svátek má: Julie

Byznys

Velikost textu:

Zbyněk Fiala: Přijde do České republiky další krize?

Zbyněk Fiala: Přijde do České republiky další krize?

Statistiky z druhého čtvrtletí působí dojmem, že lépe už bylo. Německá ekonomika je v nepatrném poklesu, Evropa jako celek je na nule.

Ilustrační foto
19.srpen 2014 - 16:07

Česko také stagnuje, nenavázalo na růst z předchozího čtvrtletí - ale ten byl do značné míry našlehán reakcí na loňskou devalvaci koruny a daňové změny z přelomu roku. To doznělo. Předpovědi zrychlování růstu, které jsem zahrnul do svého předchozího komentáře, se nenaplnily. Možná je to dobrá příležitost k novému zamyšlení nad sankcemi, které mají potrestat Rusko tím, že evropské firmy ztratí kupce. Češi mají patřit k těm, kdo bude potrestán nejvíc, píše Zbyněk Fiala, dlouholetý šéfredaktor Ekonomu na portálu vasevec.cz.

Česká republika konečně drží krok s eurozónou. Do kolonky se čtvrtletním přírůstkem HDP si píše stejnou nulu, jako je průměr 18 zemí se společnou měnou. Španělsko to lehce táhlo nahoru (+0,6 % HDP), Němci zase dolů (-0,2 % HDP). Neznamená to, že Němci se mají hůř než Španělé (s nezaměstnaností 24,5 %, blízko historického maxima). Němci možná ani žádný růst nepotřebují, když mají historicky nejnižší nezaměstnanost (5,1 %). Pokles německé ekonomiky bude víc vadit těm, kdo se neobejdou bez přírůstků německé poptávky. Například České republice. Ta je v dvojím sevření - Němci víc nakupovat nemohou a Rusům to prodat nechceme. Snad abychom si to nabouchali do kecek.

Přibývá ekonomů, kteří tvrdí, že růstu netřeba, důležitá je udržitelnost a odolnost ekonomiky vůči šokům (resilience). Ostatně nekonečný růst je nesmysl, protože zdroje planety Země nejsou nekonečné. Snadno si lze představit, že statistické výkazy s hospodářským poklesem hlásí, že lidé se mají líp, protože větší pozornost se začala věnovat skutečným potřebám místních lidí. Přestalo se vše podřizovat přírůstkům na kontech zahraničních akcionářů.

Zbyněk Fiala: HDP se nenajíš, začínají chápat i v Číně


Podbízení zahraničním investorům se obyčejně zdůvodňuje faktem, že peníze jsou dnes nesmírně přelétavé a ve zlomku sekundy vyhledají lepší výnos na opačném konci světa. Když jim do puntíku nevyhovíme, uletí. Většinu toho, s čím podniky v ČR obchodují, umí bezpočet dalších výrobců ve světě, a tak snadno přijdeme o chleba, když to nabídne někdo jiný rychleji a levněji. Z toho je ale zřejmé, že být malou otevřenou exportně orientovanou ekonomikou není to nejlepší, co si lze v této době vybrat.

Je možné, že je na cestě další krize. Pokud na nás nemá dolehnout plnou silou, měli bychom správně pojmenovat rizika a něco proti nim dělat. To, že jsme malí, jsme si vybrali sami, když jsme přetrhli Československo. Snaha o koordinaci politiky se Slovenskem může něco kompenzovat, ale má to meze - oni jsou členy eurozóny, my ne. Zato otevřenost ekonomiky – jak zaplaťpámbu konečně zjišťujeme - lze řídit. Je to patrné například z výzvy ministra zemědělství Mariana Jurečky (KDU-ČSL), aby úřady a státní instituce nakupovaly české potraviny. Výroba pro domácí spotřebu tlumí vlivy vnějšího světa, jak v minulé krizi potvrdili Poláci. Také jinde lze začít couvat z bezhlavé exportní orientace, která nekontroluje ani výrobu (dneska u nás, zítra v Číně nebo třeba v Africe), ani odbyt (včera byl, dnes už není), a vlastně ani příjmy domácího obyvatelstva (tahle země není pro vás).

Proč je naše budoucnost tak závislá na přelétavé chuti zahraničních investorů? Proč se tak nesnadno prosazují skutečné potřeby občanů? Je to stejné jako s veškerou mocí státu, která pochází z lidu. Ano, naše dějiny jsou vyzdobeny okamžiky, kdy rozhořčení lidé urvali veškerou moc a prosadili své zájmy. Jenže není lid jako lid. Nové čtení ústavy naznačuje, že moc z českého lidu opravdu pošla. Prostě zdechla. A s její státní mršinou si teď pohrává hrstka oligarchů.

Naštěstí pracují i na našem probuzení. Ono všeobecné nasírání obyvatelstva, na které tak neprozřetelně žehráme, ve skutečnosti sleduje naše dobro, neboť koho bůh revoluce miluje, toho neštěstím navštěvuje.

Jsme taky myslí příliš jinde. Třeba v české národní hymně se opájíme obdivnou lyrikou (vody hučí po lučinách, Boryš umí po skalinách), zatímco Francouzi vyzývají – Do zbraně občané! Vstupujte do bojových oddílů! Levá! Levá! Pak se nedivme, že si ubránili vlastní cukr, víno, sýry, prostě zemědělství k lahodnému jídlu, zatímco na nás zbyde jen to, co nepolknou bioplynky.

Naši vlast ovinuly chmury a bude procházet testem odolnosti. Odolnost republiky proti šokům ze zahraničí nespočívá jen ve strategických rezervách ropy, ale taky v tom, kolik lidí má vlastní řádek brambor, ke kterým potřebuje už jen sůl a gulášovou konzervu, embargo sem, embargo tam. Kolik lidí si rozsvítí, i když kolem všechno zhasne. Kolik lidí popojede (na baterky nebo i na tu řepkovou břečku), přestože v trubkách z ropných polí vyschlo. Kolik lidí nezmrzne ani po uzavření dodávek plynu. Kolik lidí najde ve svém okolí práci, která je uživí, i kdyby měnové a dluhové hromy bily jako v Argentině. Kolik lidí si poradí s nějakým tím náhradním dílem (z místního robotického centra), i když lodě s dodávkami zamířily jinam.

To je strategické téma, a žertíky na tom moc nezmění. Místní soběstačnost a participační rozpočty, které ji mohou podporovat, si cestu do politiky najdou, zaznamenáme to už v podzimních komunálních a možná i senátních volbách. A bezmoc naší zahraniční politiky, která nás posadila holým zadkem na rozpálená kamna, jen posílí zájem o vyšší míru národní odolnosti, dodal Zbyněk Fiala.

(kou, zf, foto: arch.)