Svátek má: Radim

Politika

Velikost textu:

Kosina: Proč Západ podpořil fašistický puč na Ukrajině?

Kosina: Proč Západ podpořil fašistický puč na Ukrajině?

Události na Ukrajině zvýšily napětí v mezinárodních vztazích a eskalaci latentně pokračující studené války. Tato čtyřicetiletá dějinná éra měla rozpadem Sovětského svazu, zánikem Varšavské smlouvy a demontáží bipolárního dělení světa na počátku 90. let 20. století definitivně skončit.

Ondřej Kosina, kandidát LEV 21 do eurovoleb
13.březen 2014 - 07:10

To se však nestalo a studená válka pokračuje ve změněné podobě dodnes. Rusko jako nástupce SSSR nikdy nepřestalo být pro USA a EU nepřítelem číslo jedna, píše Ondřej Kosina, který je kandidátem strany LEV 21 v květnových volbách do Evropského parlamentu.

Jakékoliv velmocenské ambice Moskvy jsou Západem za pomoci mediální propagandy vehementně odsuzovány, ačkoliv Rusko jen pragmaticky hájí svoje zájmy, stejně jako to činí každá jiná velmoc. Vladimir Putin je však pro tandem EU-USA silným a mimořádně schopným protivníkem, proto je jimi tolik nenáviděn. Směšný a věčně opilý Jelcin, který dovedl největší zemi světa na pokraj krachu, geopolitickým zájmům Západu velmi vyhovoval stejně jako likvidátor Sovětského svazu Gorbačov. Podobnou figuru by západní politici v Kremlu rádi viděli i nyní.

Hnědá revoluce – druhý díl revoluce oranžové

Jak vlastně státní převrat (západními médii hlavního proudu označovaný jako „revoluce“) na Ukrajině začal? Demokraticky zvolený prezident Viktor Janukovyč se opovážil nepodepsat asociační dohodu s EU, která byla pro jeho zemi z ekonomického hlediska nevýhodná a dal přednost mnohem štědřejší nabídce z Moskvy. Udělal jen to, co považoval za lepší řešení pro Ukrajinu, která se nachází na pokraji bankrotu. Takovou troufalost mu však v Bruselu neodpustili a ve spolupráci s pravicovou opozicí, která poslední volby prohrála, začali připravovat puč. Převrat na Ukrajině byl USA a EU plánován již delší dobu, avšak nepodepsání asociační dohody se stalo vhodnou roznětkou. Pár tisíc stoupenců opozice, z nichž nezanedbatelný počet nejagresivnějších radikálů tvořili silně antievropští a antisemitští neonacisté a banderovci z neparlamentní strany Pravý sektor (její vůdce Dmitrij Jaroš se podle posledního průzkumu veřejného mínění z přelomu února a března těší podpoře 1,6 % obyvatel) a ultranacionalisté ze strany Svoboda (jejíhož lídra Olega Ťahnyboka by volilo 2,8 % Ukrajinců), rozhodlo na jednom kyjevském náměstí o osudu 45milionové země.

Kauza „euro-majdan“: česká politika a dědictví komunizmu
Bašta: Vracíme se v historii zpět? Všechnu moc Sovětům!

Demonstrace trvaly několik měsíců a je těžko představitelné, že obyčejní lidé, kteří každý den chodí do práce a živí své rodiny, by vydrželi tak dlouhou dobu mrznout na Majdanu a usilovat o změnu režimu. Většinou se jednalo o „profesionální revolucionáře“ placené USA, které podle slov bývalého pracovníka americké rozvědky Scotta Ricarda do „dobrodružství“ na Majdanu investovaly 5 miliard dolarů. Neonacistický a antisemitský profil tzv. revolucionářů západní demokratické politiky příliš neznepokojoval. Kdo sledoval záběry z Majdanu, jistě si všiml, že modro-žluté ukrajinské vlajky byly v menšině a převažovaly rudo-černé prapory fašistického Pravého sektoru. Banderovci zhanobili i několik synagog a domů ve vlastnictví ukrajinských Židů.

Nepopírám, že někteří lidé, znechucení a frustrovaní z oligarchizace politiky, všudypřítomné korupce, špatné sociální situace a celkového marasmu, demonstrovali spontánně. Je ovšem třeba říci, že do této situace svou zemi nepřivedl jen prezident Janukovyč, ale všichni vládní politici od roku 1991 – svůj podíl na tom má i Julia Tymošenková, která je nyní jednou z „revolučních“ ikon. Ta byla před deseti lety vynesena k moci tzv. oranžovou revolucí (rovněž silně financovanou Západem), ale její vláda nic pozitivního pro obyčejné lidi nepřinesla. Naopak, za defraudace, rozkrádání státního majetku a vlastní obohacování skončila ve vězení.

Kdo najal snipery?

Během demonstrací se dlouhou dobu nic zásadního nedělo, policisté byli celou dobu v defenzivě a nechali na sebe od zfanatizovaného davu házet dlažební kostky a zápalné lahve. Je třeba si položit otázku, zda by taková brutalita lůzy byla kdekoliv na světě ponechána bez adekvátní odpovědi bezpečnostních složek. Vzpomeňme na hnutí Occupy v USA nebo Indignados ve Španělsku, kteří byli policií nekompromisně rozprášeni a jejich vůdci skončili ve vězení, přestože se žádných násilností nedopustili. Ve světle posledního vývoje (únik telefonického rozhovoru unijní ministryně zahraničí Ashtonové s estonským kolegou) se ukazuje, že snipery, kteří začali střílet do lidí, pravděpodobně neposlal Janukovyč, ale opozice, která prezidenta obvinila, že masakruje vlastní občany. Je to stále stejný scénář, jež byl aplikován v Libyi i v Sýrii (všude tam, kde USA potřebovaly změnit režim): Původně pokojné demonstrace náhle přerůstají do ozbrojeného konfliktu a za viníka je automaticky označen prezident, ačkoliv střelbu obvykle zahajují provokatéři z řad opozice, kteří potřebují mít první mučedníky, aby si jich svět všiml. Z Janukovyče se rázem stal diktátor, přestože získal mandát ve volbách, jejichž regulérnost uznali i mezinárodní pozorovatelé. Kdyby tehdy na summitu ve Vilniusu asociační dohodu podepsal, zřejmě by dnes byl západními politiky a médii veleben jako příkladný demokrat a nikoho by nezajímala jeho zahraniční konta ani nakradený majetek.

Prakticky přes noc se dohoda o příměří s opozicí, kterou prezident podepsal s německým, francouzským a polským ministrem zahraničí, stala cárem papíru (i to vypovídá o důvěryhodnosti EU mnohé) a fašistické bojůvky vzaly útokem prezidentský palác. Uznáním pučistické vlády učinila EU nebezpečný precedens. Bude od nynějška ulice ovládaná extremistickými živly v kterémkoliv státě moci svrhnout demokraticky zvoleného prezidenta a opozice převzít moc bez voleb? Navíc, podepíše-li Jaceňukova pučistická nelegitimní vláda asociační dohodu s EU bez mandátu občanů, má vůbec smysl posléze vyhlašovat volby?

Ukrajina v poločase rozpadu


Teprve po svržení Janukovyče a jeho útěku do Ruska se začal ozývat i dosud pasivní ruskojazyčný východ a jih země, který býval prezidentovou baštou. Janukovyč však v důsledku vlastní slabosti a nerozhodnosti tuto podporu ztratil a odvrátila se od něj i jeho Strana regionů. Ukrajině reálně hrozí rozpad na proevropský (převážně zemědělský a chudý) západ a proruský (převážně průmyslový a bohatší) východ a jih, přičemž krize na Krymu je prvním krokem k demontáži tohoto uměle slepeného státu. Zatímco v případě Kosova Západ argumentoval právem na sebeurčení albánské většiny, která už nechtěla být součástí Srbska, v případě většinově ruského Krymu právo na sebeurčení neplatí a je třeba hájit územní integritu Ukrajiny. Přitom menšinová práva rusky hovořících Ukrajinců a Rusů byla flagrantně porušena zrušením jazykového zákona kyjevskou nelegitimní vládou. A zatímco pučem dosazená vláda neoliberálů a fašistů je Bruselem a Washingtonem považována za legitimní, politická reprezentace Krymu je označována za loutkovou. Opět klasický dvojí metr v mezinárodní politice podle toho, jak se to Západu hodí. USA a EU velmi halasně odsuzují obsazení poloostrova ruskou armádou a zaštiťují se přitom mezinárodním právem. Kolikrát ale USA resp. NATO od konce druhé světové války mezinárodní právo porušily?

Trapný a falešný Zaorálek

Zcela ostudný je postoj českého ministra zahraničí Zaorálka, který situaci na Ukrajině ve shodě s Bruselem posuzuje zcela jednostranně a zaujatě. Ještě jako opoziční politik pronášel ve Sněmovně plamenné projevy a ostře se vymezoval vůči zahraniční politice svého předchůdce Schwarzenberga. Poté co byl jmenován do funkce, zcela obrátil a nyní ve shodě s pravdoláskaři podporuje ukrajinské pučisty a filozofuje o uvalení sankcí na Rusko. Je zjevné, že kdyby zůstal opozičním politikem, byl by jeho postoj k Ukrajině zcela opačný. V této souvislosti stojí za zmínku i Schwarzenbergův výrok, ve kterém ruské operace na Krymu označil za první agresi v Evropě od konce studené války. Buď pan exministr trpí stařeckou demencí nebo má krátkou paměť a zapomněl na „humanitární“ bombardování Jugoslávie v roce 1999. Z českých politiků zaujal vůči dění na Ukrajině nejrozumnější postoj Václav Klaus.

Představitelé EU dychtí po potrestání Ruska sankcemi, ale uvědomují si, že obchodní vztahy s Moskvou jsou natolik důležité, že by ony sankce v důsledku negativně postihly především západní ekonomiky. Samotná Ukrajina je s Ruskem natolik ekonomicky, obchodně, kulturně a historicky svázaná, že ji prostě z ruského vlivu nelze vytrhnout a jednostranně ji přeorientovat na Brusel a Washington. Návrh Jaceňukovy nelegitimní vlády zrušit mimoblokový status Ukrajiny prosazený prezidentem Janukovyčem a požádat o vstup země do NATO (což bylo z pozice USA hlavním cílem převratu) lze považovat z hlediska dobrých vztahů s Ruskem za ztrátu soudnosti.

Závěr

Ukrajinská krize ukázala, kdo koho ve skutečnosti potřebuje. Místo aby Ukrajina usilovala o vstup do onoho „elitního klubu“ evropské osmadvacítky, je to EU, která se prostřednictvím zinscenovaného státního převratu snaží zmocnit ukrajinského území, zprivatizovat tamní zdroje a geopoliticky expandovat na východ. Je jisté, že EU a MMF naordinují Ukrajině v souladu s neoliberální doktrínou program přísného utahování opasků a rozpočtových škrtů a Ukrajince čekají nepopulární opatření a tvrdé reformy, které logicky povedou i na západě země k poklesu podpory tzv. proevropských sil. Je třeba zohlednit i neshody mezi samotnými pučisty, kteří budou bojovat mezi sebou navzájem – proevropský liberál Jaceňuk, ambiciózní boxer Kličko a euroskeptický ultranacionalista Ťahnybok jen obtížně najdou společnou řeč. Na scéně se navíc znovu objevila zdiskreditovaná Tymošenková, jejíž budoucí role je zatím nejasná.

Jistě není náhodou, že eskalace napětí na Ukrajině přišla ve stejné době, kdy probíhala olympiáda v Soči – událost, na níž si dal Putin velmi záležet a kterou západní propaganda soustavně a nesmlouvavě špinila, přestože se Olympijské hry v ruské režii velmi povedly. Paralelně s pučem na Ukrajině byly rozdmýchány i nepokoje ve Venezuele – opět podle stejné šablony. Ty však zůstaly zcela stranou mediálního zájmu. Přemýšliví jedinci by si totiž mohli dát věci do souvislostí.

Zodpovědět otázku položenou v nadpisu je na základě výše uvedených skutečností velmi jednoduché. EU a USA podpořily převrat na Ukrajině a svržení demokraticky zvoleného prezidenta, protože byly jeho spolutvůrci a je to v souladu s jejich geopolitickými záměry – vstupem Ukrajiny do EU a NATO a jejím vytržením z ruské sféry vlivu. Podobné „barevné revoluce“ ve verzi 2.0 lze v budoucnu očekávat i v dalších postsovětských republikách, které udržují s Moskvou nadstandardní vztahy (zejména členské státy Eurasijského svazu – Bělorusko a Kazachstán). Souběžně s izolací Ruska se budou americké tajné služby soustředit na rozpoutání nepokojů v socialistických latinskoamerických státech (Venezuela – již probíhají; Bolívie, Ekvádor) a pokračovat bude i podvratná činnost ve vztahu k Íránu a Číně.

(kou, ok, foto: lev21)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: