Svátek má: Jeroným

Zprávy

Velikost textu:

Ebola jako vojenská biologická zbraň?

Ebola jako vojenská biologická zbraň?

Počet obětí eboly už dosáhl nejméně 4033. Zemřela tedy téměř polovina z celkem nejméně 8399 nakažených, vyplývá z aktuální statistiky obětí epidemie,  kterou zveřejnila Světová zdravotnická organizace (WHO).

Ilustrační foto
13.říjen 2014 - 16:04

"Ebola může být opravdu velmi nebezpečnou zbraní, terorismus  a Islámský stát může být  jenom slabý odvar," řekl  nedávno nejmnovaný odborník na oblast Afriky.

První český případ eboly se zatím proměnil ve falešný poplach. Podnikatel, který se vrátil do Prahy z liberijské Monrovie, si nejspíš přivezl malárii nebo dengue, zjistili lékaři nemocnice Na Bulovce ve spolupráci s laboratořemi Ústavu Roberta Kocha v Berlíně.

Ebola může být ještě nebezpečnější, pokud se z ní stane zbraň. Pokusy tu byly. Pentagon převzal tuto agendu, když se v 90. letech dozvěděl detaily o chemických a biologických zbraních Sovětského svazu, píše americký týdeník Bloomberg BusinessWeek. Ale stejná zbraň lákala i teroristy. O ebolu se zajímala třeba japonská sekta, která roku 1995 zamořila tokijské metro sarinem. Předtím vyslala misi do Demokratické republiky Kongo, aby sehnala virus. Nepodařilo se to. Dnes by to bylo snazší. Komentuje současnou situaci  Zbyněk Fiala ve  svém komentáři.

Fiala: Ebola v khaki

Svět si uleví, až bude lék, ale dosud šlo o nemoc chudých, a tak to nebylo pro farmaceutické firmy zajímavé. Výzkum obrany před ebolou mohou financovat jen vlády. Tu americkou zajímala hlavně odpověď na potenciální zbraň biologické války, a tak to svěřila vojenským laboratořím. Jenže peníze na obranu nejsou totéž, co obrana. A privátní by bylo lepší? Těžko, byznys s léky není totéž, co léčba.

„Jak ebola vyhrála,“ popisují reportéři Brendan Greeley a Caroline Chen z amerického týdeníku Bloomberg BusinessWeek v investigativní analýze, která ukazuje, jak vojenská pravidla agentury DTRA ochromila výzkum léku na bázi protilátek a usnadnila výbuch epidemie, která nyní ohrožuje i ty bohaté.

K léku je možná blízko, ale ...

K léku na ebolu je možná blízko. Zasloužila se o to maličká firma Mapp Biopharmaceutical s devíti zaměstnanci, která vsadila na přehlíženou metodu boje. Zatímco jiné laboratoře se orientovaly na možnost očkování proti ebole, tedy předcházení infekci vznikem specifické imunitní reakce v organismu, Mapp se zaměřila na hledání protilátky, která virus přímo ničí. Kdybychom měli lék, dal by se použit jako brzda prudce narůstající epidemie.

Jistěže potřebujeme obojí. Nelze však zastřít, co je z obchodního hlediska lákavější. Očkování je určeno pro zdravé, aby neonemocněli. Lék potřebují jen ti, kdo už jsou v tom. Skutečně nemocných je mnohem méně než těch, které by bylo třeba očkovat, tam by se jednalo o miliony lidí.

Očkovací sérum dosud není, s lékem je to trochu nadějnější. Dozvěděli jsme se o něm ze zpráv o experimentálním ZMapp (směsi tří protilátek), který byl v zoufalé situaci použit bez zkoušek při záchraně dvou amerických lékařů a dalších osob. Dvěma osobám ZMapp nezabral, zemřeli, ale další zachránil.

Uvedená maličká společnost, složená z devíti osob, převážně vědců, vyvíjí léčbu eboly směskou specifických antivirových protilátek (monoclonal antibody) už více než deset let. Na myších to funguje, zabralo to i na lidech, a je to tedy v nadějné fázi, kdy už je známo, co potřebujeme, a daří se látku vyrobit. Co dál ? Dál nic. Když jste malí, je to k ničemu. Potřebujete projít „údolím smrti“, kdy se nadějná látka rozsáhle testuje, zejména v klinických zkouškách na lidech. Následuje povolovací řízení, které musí vyvrátit obavy z vedlejších účinků. Trvá to několik let a může to stát až miliardu dolarů.

Mapp byla zpočátku financována ministerstvem zdravotnictví. Nejprve agenturou pro infekční onemocnění NIAD, ale tam mohla dostat nanejvýš milion dolarů ročně. Milion a miliarda spolu nesousedí.

Později se angažovala vlivná osoba se zajímavým jménem Robert Kadlec. Působil v šéfovských pozicích vojenského biologického výzkumu za prezidenta George Bushe mladšího. A ve své funkci pomáhal založit federální agenturu Barda, která dostala pravomoci zkráceného povolovacího řízení. Ani ta však nikdy neměla dost peněz, aby mohla provozovat činnosti farmaceutické společnosti. Mapp tam nějaký čas byla, ale pak vypadla.

Vědecká obec o Mapp věděla a neformálně na ni upozornila vojenskou výzkumnou agenturu pro zbraně hromadného ničení DTRA. Doporučení poslal i Kadlec. DTRA se však od roku 2011 nedokázala rozhodnout, co s tím. Navíc ani ona potřebné peníze neměla.

Dejme tomu, že prachy mají jiní a úkolem specializované organizace se státním krytím je umět v rozhodujícím okamžiku někoho omámit a pumpnout. Pak jsme ale byli na špatné adrese. Týdeník Bloomberg Businessweek se nějak domákl k prezentaci, která roku 2011 zastihla DTRA (monopolního dodavatele antidot a léčebných přípravků pro Pentagon) v děsivém stavu.

Ten hlavní problém spočíval v tom, že sama viděla své poslání v hromadění znalostí, nikoliv v tvorbě produktů. Zúčastnění vědci považovali za klíčové, kolik publikovaných vědeckých zpráv otisknou, nikoliv to, co jejich výzkum přinese. Výzkum byl řízen především ročními rozpočty, nikoliv cíli. V mrazáku výzkumáku se našly vzorky eboly bez průvodky s historií pacientů a bez kontrolních vzorků a vyhodnocení léčebných zásahů. Virus byl uložen bezpečně, ale za těchto okolností nebyl použitelný pro další práci.

O rok později proběhl další audit, který měl posoudit pokrok nástrojů proti biologickým a chemickým útokům. Zjistil „nedostatek solidního technologického přehledu pod dobu mnoha let“. Zjistil, že v agentuře „prakticky neexistuje strategická vize“ a že přístup k výzkumným programům je chaotický. Byly tam nedostatky koordinace a v jednom případě také „ztráta kontaktu s realitou“.

DTRA se navíc něčeho bála. Osobně bych řekl, že byla tak tajná, až dávala přednost tomu, že nedělá nic, než aby něco neprozradila. Při zadávání zakázek zbytečně zvyšovala nároky nad úroveň, která byla beztak obtížně splnitelná. Hlavně však měla děs z jakékoliv chyby, která by znamenala, že někdo začne zkoumat, co se tam děje. To by mohlo ohrozit tajné poslání organizace. Proto byla opatrná i při uzavírání smlouvy se společností Mapp. Potenciální lék na ebolu nechala dva roky u ledu.

Mapp zvažovala, že neschopný Pentagon obejde a sežene peníze z trhu. Zkusila se obrátit na farmaceutické firmy, aby společně dovedli lék do použitelné podoby. Nepovedlo se. Farmaceutické firmy tenkrát hodovaly na prasečí chřipce. Lepší je rozvíjet obavy z nemoci, na kterou máme lék, než investovat do boje se smrtící hrozbou, ze které nekouká žádný kšeft.

Jistě, žádná prasečí chřipka ve skutečnosti neřádila, ale lék tu byl a byla ho spousta. Měl dominantního výrobce. A našly se cesty, jak vlády přimět, aby jej kupovaly. To bylo něco lepšího než financování malé laboratoře při přechodu od základního výzkumu s nadějnými protilátkami proti ebole ve zkumavkách k masové výrobě prakticky využitelného medikamentu.

Miliarda dolarů se nakonec sehnala. Proběhlo to ze dne na den na výzvu Světové zdravotnické organizace. Nešlo však o peníze na vývoj léku proti ebole, ale na gumové rukavice pro zdravotníky, na pytle pro mrtvé oběti eboly a na ploty s ostrahou kolem infikovaných afrických vesnic. K africkým vesnicím míří evropské vojenské jednotky, protože díky letecké dopravě jsou chudí černí marodi stejně blízko velkoměst bohatého světa jako obce v dosahu příměstské železnice.

V Česku máme také bohatý výzkum boje proti biologickým zbraním a vybudovali jsme dokonce i elitní armádní biocentrum ve Strachotíně u Ústí nad Orlicí. Je poměrně dost obecně známo, díky pravidelnému zpravodajství. V něm se obyčejně mluví o tom, že vláda chce biocentrum zrušit. Je tak špatné? Je to obraz toho, co můžeme čekat za peníze na obranu?

Obdivuji lékaře, kterým je svěřen boj s ebolou. Pár lidí možná zachrání, ale sebe často ne. Španělská sestra z elitní madridské nemocnice zemřela proto, že při svlékání ochranné kombinézy si sáhla prstem na obličej. Šlo o instinktivní pohyb, který běžně nezaregistrujeme. Sama si to dlouho nechtěla přiznat. Tento letmý dotek však měl efekt neopatrné manipulace s pistolí u spánku.

Pařížský Le Monde přináší zpravodajství o tom, jak se chystají francouzské nemocnice na to, co přijít musí. Trénují oblékání a svlékání ochranných kombinéz a pořizují videozáznam, který pak společně sledují a hledají nedostatky. Dalším úkolem je posílení jednotlivých týmů, protože únava přináší chyby a chyby zabíjejí.

Ebola toho možná změní víc, než jen pročištění výzkumných programů nebo prověrku národních kapacit biologické obrany. Epidemie eboly je dokladem toho, že globalizace – nadvláda nadnárodních firem a velkých států s bičem nejnižších nákladů – je u konce. Dálkový pohyb osob i zboží začíná být smrtelně nebezpečný.

Mění se také mocenské poměry. O osudu národů nerozhodují armády s astronomickými rozpočty, ale jednotlivci - to, zda dokážou dodržet postupy, které zachrání život jim i tomu, s kým se v infikovaném stavu setkali.

Texaský případ eboly ukázal, jak snadno zůstalo smrtelné nebezpečí bez kontroly, když cestující z Libérie, který přiletěl do Dallasu, byl nakažen, ale neměl horečku. Stačilo zalhat při odletu, že se nedostal do kontaktu s nemocí, a rozjela se ruská ruleta, do které byli vtaženi všichni, se kterými se od určitého okamžiku potkal.

Obecně je to celkem jednoduché. Část populace je imunní k ebole a má kliku. Pro ty ostatní platí, že mají smůlu. Pokud se dostanou do styku s infikovanou tělní tekutinou nemocného, nejspíš zemřou.

Zastavíme letecký provoz na nebezpečných linkách? Pak to bude konec hospodářského systému, který parazituje na ochotě lidí z nejchudších zemí pracovat skoro zadarmo a ovládá světové trhy nejlevnějším zbožím. Samotný zákaz letů toho však moc nezastaví. Cestující budou hledat náhradní řešení prostřednictvím letišť v sousedních zemích. Možná budou potřebovat i falešné pasy. Kontrola rizika se ještě sníží.

Nejbližší případy eboly jsou zatím v Lipsku. Už dávno to není nemoc nezajímavých chudých. Najednou zjišťujeme slabiny modelu, který ponechává části světa v tak bídném stavu, že lidé se snadno nakazí a umřou. A předtím stihnou ještě nakazit další. Dokud budeme ty nejchudší ignorovat, bude nám unikat, že jsme na řadě.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
 


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: