Svátek má: Julie

Zprávy

Velikost textu:

Schnur: Vše podle plánu: NATO se blíží k Rusku a EU vyhlásilo další sankce

Schnur: Vše podle plánu: NATO se blíží k Rusku a EU vyhlásilo další  sankce

Zdá se, že vše běží podle transatlantického plánu. NATO se dál přesouvá k Rusku, tentokrát k jeho jihovýchodním hranicím, Evropa v sevření bruselských institucí kličkuje mezi ekonomickým realismem a politickým oportunismem.

Petr Schnur, publicista
13.září 2014 - 16:06

Po „sestřelu malajsijského letadla proruskými separatisty“ nastal čas pro „ruskou invazi“. Nic nevadí, že ta už je podle moderátorů kyjevského mejdanu v chodu vlastně od samého počátku krize. Na rozdíl od amerických satelitů, jejichž snímky zřejmě ani v tomto případě nebudou k dispozici, prezident Porošenko objevil v pravý okamžik před summity EU a NATO na východní Ukrajině „tisíce zahraničních vojáků a stovky cizích tanků“ (zpravodajství televizní stanice ZDF) – na rozdíl od amerických satelitů, zřejmě podobně slepých jako v kauze MH17. Opět tedy „ohromující“ senzace, průrazný titulek, který by měl probudit unavené a sankčními rituály znavené Evropany. Důvod je nabíledni: v Unii i alianci je potřeba postavit jejich členy do lajny, komentuje Petr Schnur.

Petr Schnur: MH17: dílo separatistů nebo ukrajinský „9/11“? II.

Sestřelení MH17 bylo účelové, mělo diskreditovat „barbarské Rusy“ a hlavně Putina, nepovedlo se...

Vojenský tlak doněckých a luhanských milicí a následné územní zisky nejsou nic nového. Jejich úspěšná ofenzíva v polovině července byla zastavena tragédií malajsijského letadla, o jejíž vyšetření dnes již Západ evidentně nemá zájem. Konstatovat lze pouze následující: Američané předložili tvrzení, Rusové satelitní snímky, které nikdo, ani USA, nezpochybnil. Je logické, že pokud by sestřel skutečně měli na svědomí Rusové nebo milice, nic by se v tomto okamžiku Kyjevu nehodilo víc než jasný důkaz „ruské“ viny. A tak je těžké zbavit se dojmu, že v kauze MH17 šlo především o vyvolání – z hlediska lidských tragédií zcela pochopitelného – šoku a z něj plynoucí atmosféry nejistoty a morálního tlaku. Ta měla povstalce „vyvést z tempa“ a zároveň vytvořit psychologicko-politický prostor pro následnou brutální protiofenzívu Kyjeva vedenou všemi prostředky včetně balistických raket. Ofenzívu, o které nyní prohlásila i monitorovací mise OSN pro lidská práva působící na Ukrajině, že je v příkrém rozporu s mezinárodními pravidly a humanitárními standardy. Je ale docela možné, že se MH17 opět dostane „diplomatické“ a hlavně mediální pozornosti ve chvíli, kdy bude takticky důležité diskreditovat „barbarské Rusy“ a hlavně Putina.

Macek: Zpráva o vyšetřování sestřeleného boeingu je absurdní

Podobně se nyní hraje s kartou ruské invaze

Nyní se zdá, že stejný mustr manipulace vykazuje i údajná ruská intervence – včetně znaků orwellovštiny. Zatímco prý „mnozí ministři zahraničí členských zemí (myšlena je EU) hodnotí postup Ruska jako invazi“ neshledala OBSE žádné důkazy zásahu regulérní ruské armády. Citovat bychom mohli další výroky podobného rázu, které jsou často nelogické a v mnoha případech vzájemně si odporující. Výroky politiků a informace poskytované skrze obligátní zpravodajství hovořily o (zase jednou!) „jasných důkazech“.

Rebelové mají prý ruské zbraně a v jejich řadách bojují Rusové. Inu, těmi disponuje i ukrajinská armáda a dobrovolníci z Federace, kterých logicky může být mnoho, nejsou regulérní armáda. Navíc bychom u povstalců našli i bojovníky ze Srbska, z Francie, Německa, Španělska a dalších zemí – podle informací v tisku i z Česka.

Důvody pro tento postup mohou být podobné. Ukrajinská armáda se na rozdíl od vysoce motivovaných milicí nachází v totálním rozkladu: nefunguje zásobování, narůstá pocit nesmyslného umírání, množí se masové dezerce včetně odevzdávání zbraní povstalcům. A tvrdé jádro „prozápadního Majdanu“, banderovští aktivisté Pravého sektoru v nových uniformách Národní gardy, soukromá armáda oligarchy Kolomojského a posily z bývalého Blackwateru na východoukrajinskou domobranu zřejmě nestačí. A nezapomínejme, že nemalá část milicionářů se vší pravděpodobností absolvovala výcvik a službu v ukrajinské armádě.

Realisticky viděno: o narůstajícím počtu dobře vycvičených ruských sympatizantů bojujících v řadách milicí nemůže být pochyby. Velkou část z nich mohou tvořit bývalí armádní příslušníci a lze předpokládat, že se mezi nimi nachází i příslušníci ruských tajných služeb. Tedy praxe, kterou Američané, Britové nebo Francouzi používají zcela běžně; stačí si připomenout, kdo s takovou profesionalitou koordinoval majdanský puč. A dalo se vůbec čekat něco jiného po brutálním postupu Kyjeva proti neposlušným „výchoďárům“? Co se Ruska týče: i kdyby všechno bylo tak, jak tvrdí transatlantičtí stratégové – skutečně si výtečně placení analytici ze slavných myšlenkových fabrik dotovaných miliony dolarů mysleli, že Rusko bude trpně přihlížet „anšlusu“ Ukrajiny k NATO? Možná jejich „mylné kalkulace“ v Iráku, Libyi, Sýrii, na Ukrajině a všude tam, kde „humanitární bombardování“ a „barevné revoluce“ po sobě zanechávají destrukci, chaos a smrt pramení z toho, že se nejedná o vědecko-analytické ústavy, ale aktivistická centra s jasnou náplní: vypracovat strategii postupu vedoucího k zachování nebo prohloubení dominantní pozice USA ve světě.

Je Donbas pro Západ a Rusko strategicky důležitý? Bezesporu ano, jen zřejmě poněkud jinak než jak líčí euroamerická propaganda. USA a NATO východní Ukrajinu nepotřebují, ba naopak – pro atlantické rakety je dostatek místa i na západě země. Z jejich hlediska by odtržení od Ukrajiny, ba dokonce připojení k RF, znamenalo tolik potřebné alibi pro další vlnu masivního přesunu jednotek aliance k ruským hranicím a následně k Číně, včetně raketového štítu.

Ukrajina konečně nabízí možnost opustit prostředí politických bajek o „darebáckých státech“ a ochraně před Íránem a Severní Koreou, kterým stejně nikdo nevěří. V zájmu Ruska je naopak setrvání jihovýchodu ve státním svazku Ukrajiny, samozřejmě v podobě volné federace nebo konfederace. Jak již bylo řečeno, plné odtržení by nezabránilo rozmístění amerických raket ve zbytkovém satelitu, pouze by znamenalo ztrátu vlivu na Kyjev. Neochota Kyjeva jednat (bezpodmínečná kapitulace „Novoruska“ je něco jiného než politická jednání o kompromisu) a stupňování zdánlivě nesmyslného násilí může mít právě za cíl postavit Rusko před dvojí alternativu. Buď vojensky zasáhne a NATO bude mít, co chtělo, nebo se nechá i nadále vodit za nos a přihlížet etnickému vyčištění Donbaské pánve.

Tato taktika, pokud ji Porošenko pod vedením Washingtonu sleduje, v sobě nese zásadní a velmi nebezpečný problém: jak dál stupňovat již tak vyhrocenou krizi, a hlavně – jak dát zpátečku, když se verbálně i psychologicky navodí situace, ze které není cesty zpět?

Co dělat? Zatímco Spojené státy mají v oblasti zahraniční politiky a jejich cílů jasno, potácí se Evropa mezi sebedestrukcí a snahou vyhovět Washingtonu. Cíle USA byly jasně formulované a nejsou tedy výplodem tzv. spikleneckých teorií. Americká praxe a globální situace od roku 1990 až po dnešek potvrdila, že tyto cíle, vybudovat resp. zachovat dominantní pozici ve světě, nezůstaly pouze na papíře. Tzv. Nový světový pořádek (NWO), který prezident Bush senior Americe a světu představil 11. 9. 1990, mohla být v euforii předpokládaného konce studené války chápaná jako začátek „zlatého věku“ míru a spolupráce. Pozdější vývoj ukázal, že Spojené státy nechápou pojmy „demokracie“ a „lidská práva“ univerzálně, ale parciálně, účelově – výlučně v kontextu geostrategického plánování. Kromě politické praxe Washingtonu odhalily skutečný význam NWO agendy jako Projekt nového amerického století (PNAC), v roce 2009 nahrazený Zahraniční politickou iniciativou (FPI) nebo plán Nového Středního východu (PNME) – balkanizace celé oblasti od Maroka až po Irán, který v roce 2006 vyhlásila v Tel Avivu tehdejší ministryně zahraničí C. Riceová. Zásadní směrnicí zahraniční politiky byla a je tzv. Wolfowitzova doktrína, která vylučuje jakéhokoliv konkurenta na světovém poli.

Momentální vývoj v Levantě (Irák a Sýrie) stále silněji dokazuje, jak naivní je představa o nešikovnosti americké politiky. Islámský stát, stejně jako před ním al-Kajda, plní dvojjedinou roli „rebela“ a „teroristy“, který se nejprve poštve na „nepřítele“, aby následně sloužil jako záminka k vojenské intervenci, když předtím selžou ostatní záminky jako třeba „nasazení chemických zbraní režimem“.

Obama právě představil světu „strategii boje proti IS“: vyzbrojení kurdských separatistů, eliminaci nepohodlné vlády al-Malikiho v Bagdádu a nálety na islamisty i v Sýrii (které tam za americké asistence celou dobu posílaly Turecko, Saúdská Arábie, Katar, Anglie a Francie), zatímco „umírněné syrské opozici“ poskytne zbraně. Tedy plán „B“, který Američany v Sýrii opět dostává na startovní čáru. Pokud Damašek nedá k náletům souhlas, je možné, že americké rakety nebudou padat na vousaté hrdlořezy, ale na syrskou armádu. USAF nebo Navy se přece musí bránit útokům agresora. A Evropská unie hrála a hraje v tomto strategickém mariáši a lidskoprávní frašce klíčovou roli.

S ohněm na Blízkém východě a v Evropě si tedy nehraje Rusko, ale Spojené státy. Druhá válka v Iráku a tzv. arabské jaro po sobě zanechává přesně tu politickou mapu severní Afriky a Středního východu, kterou načrtl PNME. Ukrajina nápadně připomíná Jugoslávii / Kosovo, jen s opačnými znaménky. Přitom budiž tučně podtrženo: na všech válkách a veškerém ničení se aktivně podílela EU. V zájmu světa i našeho kontinentu musí Evropa opět najít cestu k sobě samotné, k principu kooperace namísto konfrontace a dát probíhající instrumentalizaci EU i NATO ve prospěch amerických strategických cílů „červenou“. Dluží to nejen svým občanům, ale i svým dějinám.

Evropa se nachází na rozcestí, globální válka nehrozí jen na Ukrajině, ale i na Blízkém východě, konkrétně v Sýrii. Může pomoci zastavit americké jestřáby a uchránit svět před zničením. Ale může se opět stát peklem, předsunutým bitevním polem, na kterém tahají figurky stratégové za oceánem.

(rp,prvnizpravy.cz,petrschnur,foto:arch.)