Svátek má: Gabriel

Politika

Velikost textu:

Čermák: Jak to bylo s Chartou 77?

Čermák: Jak to bylo s Chartou 77?

V Novém roce nás čekají různá výročí a tedy i jejich oslavy. Ostatně v kterém roce se příležitosti něco oslavovat nenajdou? 

Vladimír Čermák
4.leden 2017 - 20:01

Problém je jen v tom, že to co se jedné skupině lidí jeví jako důvod k oslavám, jiné - často mnohem větší skupině lidí - se to může jevit opačně. Tedy spíše jako důvod k zapomenutí. Jak to ale bylo s Chartou 77, oslavy jejíž čtyřicátin jsou aktuální? Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Ve skutečnosti byla vytvořena v dílně Zdenka Mlynáře, i když leccos svědčí o tom, že jí předcházel manifest vytvořený skupinou zastánců lidských práv v Moskvě, kteří reagovali podobným manifestem na dohodu uzavřenou nedlouho předtím šéfy vlád v Helsinkách. Nelze vyloučit (ale ani potvrdit), že její kopii obdržel Z. Mlynář od svých přátel z KGB, kteří si po jejím zabavení a prostudování uvědomili potenciál, který takový text měl. Možná byla tedy jen přeložena Mlynářem do češtiny a pak byla pojmenována P. Kohoutem na Chartu 77.

Ti, kteří přežili ve zdraví následující čtyři dekády poté, co se pod ní podepsali, mohou i se svými potomky a jinými stoupenci  veřejně oslavovat tehdejší události jen proto, že naprostá většina dnešních občanů už o její historii nic neví. Kdo chce, může si ale historii tohoto manifestu dohledat v některé z četných studiích, které o  Chartě byly napsány. Pro ty z nás starší, kteří jsme se s její existencí (ne však s jejím obsahem) seznámili až v úvodnících a komentářích Rudého práva a z jiných dobových plátků, je to však ještě o něčem jiném.

Necelou dekádu po srpnové okupaci si mnozí jasně uvědomili, v jak zoufalé situaci se česká společnost nachází. Zpřetrhané kontakty s lidmi ze Západu byly tím menším zlem. Horší to už ale bylo s dopady tzv. kádrové očisty nejen na ekonomiku, kulturu, školství, ale prakticky na cokoliv, co se zde dělo. K moci se dostala tzv. druhá, někdy i třetí garnitura těch, kteří byli ochotni vstoupit do KSČ. Něco jako odpad, přičemž ani ta první garnitura nebyla nic moc. Následně se vývoj tzv. socialistické společnosti zastavil ve slepé uličce.

Čermák: Konec geopolitického monstra


Vládnutí praktikované často jen bezcharakterními hlupáky, kteří si nebyli schopni ani uvědomit to, že nedokážou uřídit ani sami sebe, natož tuto společnost,vyvolávalo ve vědomí většiny těch, kteří jim byli formálně podřízeni, křívý úsměšek a despekt. Kdyby to nebylo k pláči, tak ke smíchu to sice někdy bylo, ale jen v případě, že našinec žil někde jinde. Začala tím éra negativní evoluce, kterou se dosud nikdo nepokusil pořádně popsat.

Tam, kde měli být nejlepší jedinci, se spolehlivě propracovali ti nejhorší. Svými neschopnostmi neohrožovali jen ty, kteří je tam dosadili, ale i sami sebe. Zákony profesora Parkinsona se staly hodně čtenou knihou. Čekalo se, jestli se naplní zákon nesvistidy podle něhož se mezi hlupáky a blbci, kteří se prodrali do popředí měl vyskytnouti někdo, kdo se bude jen tak tvářit jako jeden z těch mnoha normalizátorů, aby se pak představil jako někdo jiný. Někdo, kdo po dosažení nejvyšších stupínků moci se odhalí jako ten, kdo nemá jen pozici a s ní spojené tituly (jako RSDr.), ale kdo je opravdu vzdělaný a schopný.

Tato vize se začala naplňovat ale až v březnu 1985, kdy se k moci v Kremlu probojoval Michail Gorbačov. Neměl to ovšem lehké. Podobných lidí jako on bylo v Moskvě i v jiných socdemkách velmi málo. Perestrojka podporovaná jen malým počtem podobně vybavených lidí se nedala rozjet tak rychle, jak bylo potřeba. Jeho pražský přítel a spolužák z mládí Z. Mlynář se mezitím přestěhoval do Vídně, kde s podporou jemu podobných lidí vytvořil mozkové centrum složené z podobných vystěhovalců i z levicových západních kolegů.

Teprve pak byl začátkem 80. let vytvořen první koncept realizovatelné perestrojky (v Moskvě sevřené strachem z represí to bez toho nešlo) předaným v r. 1982; Mlynářem intenzivně se zabývajícím řešením stagnace, která zastavila vývoj u nás i v SSSR tamějšímu sovětskému velvyslanci a Gorbačovovu příteli A. Jakovlevovi, později označovanému jako architekt pererstrojky. Mimochodem autorovi proslavené Bílé knihy kontrarevoluci v ČSSR z r. 1968 a řídícímu činovníkovi vysílací stanice Vltava a vydavateli Zpráv.

Pod ochranou nového generálního tajemníka Andropova, který v témže roce vystřídal Brežněva a povýšil M. Gorbačova do funkce druhého tajemníka ÚV, se začalo v těžce utajených strukturách tehdejšího KGB pracovat na tomto konceptu. Jen díky tomu mohla být po smrti jak Andropova a následně i Černěnka reprezentujícího na krátkou dobu zájmy těch, kteří žádné změny nechtěli, vyhlášena perestrojka.

Další vývoj tohoto procesu sice nebyl zcela jednoduchý, ale mezi rokem 1985 a rokem 1989 už lze vysledovat jeho kontinuitu.Gorbačov a s ním i Mlynář, který byl nejspíše již od r. 1983 pravidelným, byť tajným návštěvníkem kremelských jeskyň moci, dosáhli mnohého, co chtěli dosáhnout, ale zdaleka ne vše šlo podle jejich představ. Dost dlouho to nešlo ani v Československu, kde se dostal k moci po senilním L. Svobodovi charakterově i jinak odporný Augustin Husák (tímto jménem byl pokřtěn). Vynikal sice nad svými soudruhy vzdělaností, ale to bylo asi tak vše, co by se mu dalo přičíst k dobru.  Ani Slováci si dodnes nevědí rady s tím, kam by tento „výkvět“ slovenského národa měli zařadit. Husák se však relativně dobře orientoval v tehdejším dění.

Věděl, co smí i nesmí. Od chvíle, kdy na letišti v Užhorodu v dubnu 1969 uzavřel tajný kontrakt s Brežněvem o tom, co bude v roli náčelníka komančů dělat, měl jasno, že - podobně jako kdysi Hácha - nesmí jít do krajností. Proto i s těmi, kteří podepsali Chartu jednal mírně. Nic nepřeháněl, ani sankce. Jeho ideálem bylo vlastní dobré bydlo. Chtěl si užívat moci, byť to byla moc východoevropského satrapy, který jen vykonával pokyny přicházející z Moskvy. S Gorbačovem si však moc rady ale nevěděl. Snažil se mu vyhovět, ale střet mezi nimi vyvrcholil již při výročí sedmdesátin VŘSR. Gorbačov tehdy měl v plánu veřejně se distancovat od Brežněvovy politiky a tím i od Srpna 1968.


Za to, že se mu tehdy vzepřel (odejel z Moskvy brzy po svém příjezdu na slavnostní zasedání ÚV KSSS, kde jej musel v čele čsl. delegace nahradit narychlo přivolaný M. Jakeš) doplatil odvoláním z funkce generálního tajemníka. Zůstala mu však funkce čsl. prezidenta. Vykonával ji až do chvíle, kdy jmenoval Čalfu 10. 12. 1989 premiérem. Stačil tím tak zajistit, aby se nástupcem v jeho funkci prezidenta nestal – pro něj osobně nežádoucí - A. Dubček. Uvolnil však tím cestu k „trůnu“ jednomu z těch, kteří se na Chartě 77 svezl jako přední disident.

I díky tomu si ale dnes můžeme položit otázku: je nějaký skutečně významný důvod oslavovat něco, co dnes už nezná (kromě mýtů kolem Charty vytvořených) nikdo kromě nepočetné skupiny těch, kteří Chartu 77 tenkrát podepsali (ti, kteří se z různých příčin pod ní připodepsali většinou s určitým kalkulem o rok či pět let nebo dokonce až někdy těsně v době perestrojky nelze snad za chartisty ani považovat)

Opravdu bychom měli i dnes z tohoto výročí dělat ještě větší bublinu, než tu, která kolem nich byla nafouknuta už dříve? Jestli se ale chcete o pozadí dalšího vývoje něco dovědět podrobnějšího, přečtěte si moji knihu „Operace Listopad 1989“ z r. 2013. Nic moc nového k ní nemusím dopisovat a přimlouvám se proto za tento závěr: Toto výročí nestojí za to jej slavit. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)