Svátek má: Blahoslav

Politika

Velikost textu:

Jan Schneider Plačtivý únor

Jan Schneider Plačtivý únor

Tak jsme si zase vyslechli poraženecké řeči o Vítězném únoru, jak se to již stává zvykem „v duchu nejlepších tradic“. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Jan Schneider
27.únor 2017 - 21:21

Ano, ten příklon ke slovníku minulého režimu není náhodný, protože i ty vedené řeči jsou bezobsažné a jen kloužou po povrchu. Dozvěděli jsme se sice zhruba, co se 25. února 1948 stalo, ale nedozvěděli jsme se, proč se tak stalo. Tedy krom těch, kteří se spokojí s vysvětlením, že „komunisté jsou zlí“.

Když o tom člověk zevrubně přemítá, začíná být jasné, proč se mediální pokrytí této události zoufale zaklíná slůvky „převrat“, nebo „puč“, aby se míč dostal na bezpečnou stranu hřiště. Jinak by se totiž mohlo začít diskutovat o tom, co vlastně ti komunisté udělali v rozporu se zákonem? Jestli ona ta vlastní politická změna neproběhla v podstatě v souladu s právním řádem? (Nemluvím samozřejmě o tom, co následovalo – i tak riskuji pobouření mnohých, kteří si potřebují vylít žluč nebo pospravit kádrový profil, co že jsem si to dovolil?! No, dovolil jsem si trochu reflexe a trochu pochybností, což je důkaz fungující demokracie, to je celé.)

Zpět k Únoru 1948. Zejména jsem postrádal aktuálně vypointovaný fundovaný rozbor, jakže se to ty „demokratické“ strany chovaly, když něco takového dopustily. Rozbor, který by šel na dřeň událostí předcházejících, koncem války počínaje. Jak se strany snažily dosáhnout moci, jakou atmosféru tu vytvořily, jak velkorysou projevovaly ochotu spolupracovat, jaká byla jejich politická prezentace, nakolik lpěly na prkotinách, jakými překážkami byly osobní ambice a animozity. Jak povedené byly jejich programy, jak je dokázaly realizovat, jak prestižní osobnosti v jejich řadách stály.


Je tomu tak možná proto, že by to „nebezpečné myšlénkování“ (jak Miroslav Polreich často vtipně připomíná Karla Havlíčka Borovského) v současné situaci mohlo méně či více cosi velmi aktuálního připomínat, a takové asociace mnoha osobám veřejného života prostě ani nepřijdou na mysl, a když, tak na ně radši zapomenou, aby si nekomplikovali život.

Člověk by totiž – po odečtení dobových reálií – měl tendenci systematičtěji porovnávat tehdejší a současnou situaci po stránce jevové. Doba se změnila, ale některé (ne)zvyky, podfuky a kombinace přetrvávají epochy.

Mohli bychom pak začít uvažovat o zajímavé úloze hnutí ANO, které má potenciál „vypustit přebytečnou páru z papiňáku“, jak to zatím vypadá. Tak by se dalo předejít krizi podobné té, za níž došlo v únoru 1948 k uchopení moci totalitarizujícím fenoménem. Někteří budou namítat, že jím je ANO samo, ale tomu zatím odporuje zřetelná absence ideového mesianismu; ten nelze bez dalšího ztotožňovat se spásnými myšlenkami ekonomickými, jimiž ANO překypuje. Což je navíc v souladu s povahou zakladatele hnutí, že „ekonomika je to první“. Nechytne-li pak v budoucnu hnutí ANO „mesiánský amok“, může být prospěšnou štikou v rybníku.


Vznik nových politických formací vůbec je pojistným ventilem proti vzniku přetlaku, který by hrozil nastolit atmosféru binárního řešení, kdo není s námi – je proti nám. Doufejme, že i Realisté zmenší část vzrůstajícího společenského napětí, a že tak učiní kultivovaným způsobem. Doufejme též, že nové politické subjekty vnesou místo zjednodušování naopak mnoho nových argumentů do společenského diskursu, historickou reflexi – a trpělivost! Revolucí jsme si totiž zažili již dost, už i proto, že – slovy Vladimíra Bukovského – revoluce zdvihá kal od dna.

Bude dobře vzpomenout více než sto let starého výroku favorita politické nekorektnosti, Gilberta Keitha Chestertona, který ve svém eseji „Jistá teorie o tyranech“ napsal:
„Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždy přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. ... Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje. ... Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti. ... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Dost pravděpodobně ten potenciální nový tyran současnosti rád manipuluje veřejnost právě strachem z tyranie, ale používá k ilustraci staré známé obrazy. Nikdy se nebude hrnout do zkoumání té situace, jak k té tyranii vlastně došlo. Právě na tom lze skryté tyranské ambice dobře rozeznat!
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)