Svátek má: Slavomír

Politika

Velikost textu:

Jaroslav Bašta: Dějin hrátky záludné

Jaroslav Bašta:  Dějin hrátky záludné

Když jsem uvažoval o tématu tohoto nedělního komentáře, příliš se mi psát o čtyřicátém výročí Charty 77 nechtělo. Kvůli kampani oficiálních sdělovacích prostředků, které jako obvykle tím, že se na každé téma vrhnou jako vosy na zralou hrušku, znechutí publiku úplně všechno, o čem referují.

Jaroslav Bašta
9.leden 2017 - 01:13

Pak jsem si ale uvědomil, že se česká společnost nachází ve velmi podobné situaci jako tenkrát. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Jako přímý účastník tehdejšího dění jsem si vzpomněl na to, že se budoucí signatáři Charty 77 poprvé sešli a projevili v létě roku 1976. Protestovali jsme proti trestnímu stíhání členů kapely The Plastic People, které tehdejší režim netrestal za politické názory, ale za odlišný životní styl. Mám pocit, že pouhý zlomek z nás to udělal proto, že by byl obdivovatelem undergroundu či skladeb Plastiků. Ale hájili jsme svobodu slova, názorů a projevu, včetně práva na odlišný životní styl, dávali jsme jasně najevo, že existují věci, do kterých stát nemá co mluvit, natož pak je zakazovat.

V samotné Chartě 77 se toto dědictví jejího zrodu přetavilo ve vnitřní názorovou toleranci, která charakterizovala toto nejdéle fungující středoevropské opoziční seskupení až do konce roku 1989. A tato vzpomínka mi pomohla porozumět, proč se mi tak ze srdce hnusí snaha o vytváření seznamů „desinformačních a prokremelských“ webů a vznik Centra proti terorismu a hybridním hrozbám na Ministerstvu vnitra. Když jsem pak pozorně četl opakovaná vyjádření ministra Chovance a koordinátorky Centra paní Romancovové, že chtějí bránit Českou republiku před nepravdivými informacemi, které mohou ohrozit důvěru občanů ve svůj stát a politiky, v demokracii a naše spojenecké závazky k NATO a EU, začal jsem po nebezpečných desinformacích také pátrat.


Protože jsem zastánce biblické poučky, že po ovoci poznáte je, ne podle slov, má snaha byla úspěšná. Ano, více než rok máme před sebou souhrn nepravdivých informací, který přináší návrat k totalitnímu myšlení a praktikám, rozděluje společnost i politiky, jeho nepřímým důsledkem je výrazný nárůst xenofobie a homofobie, takže opravdu naplňuje výše zmíněné obavy.

Vnímaví čtenáři již pochopili, že mám na mysli onen seznam „desinformačních a prokremelských webů“ vyráběný organizací, která (s ohledem na její produkci) se nechtěně ironicky nazývá think tank Evropské hodnoty (ttEH). Kriteria, dle nichž se zmíněný seznam vytváří, již dávno veřejně zkritizovali odborníci. Není podložen fakty, pouze dojmy a nenávistí. Protože však žijeme v Absurdistánu, tento výtvor se stal impulsem pro vznik Centra na Ministerstvu vnitra a ttEH odborným garantem (toto tvrzení mohu opřít pouze o opakované veřejné chlubení Jakuba Jandy).

 Zbořil: Jakou svobodu vezmete lidem příště, bude to například lhaní?

Ministr vnitra, koordinátorka Centra i obhájci Evropských hodnot nám neustále tvrdí, že nebudou nic cenzurovat. Nevěřím jim to, přestože slibují, že budou pouze pomlouvat, zastrašovat, ostrakizovat a zbavovat opoziční či protirežimní internetové weby zdrojů financování. Doufají totiž, že pak přijde nejúčinnější forma cenzury – autocenzura. Nějak si nevšimli, že nás v jistém smyslu vrátili o více než čtyřicet let zpátky, do doby postihu nonkonformních a jinak myslících občanů.

Paní Eva Romancovová v televizním vystoupení přiznala, že neví, kdo byl Koniáš. Historii, kterou neznáme, jsme často nuceni znovu prožít. To bych jí snad ani nepřál. Páter Koniáš byl člověkem osobně čestným, skromným, nesmírně pracovitým, hluboce přesvědčeným o své pravdě, kterou bezohledně prosazoval. Domníval se, že každá odchylka od pravé víry od ďábla jest. Jeho zdraví podlomil jeden zatvrzelý sedlák, který jej na inspekční cestě kvůli zabavené rodinné Bibli zmlátil a zavřel do prasečího chlívka, kde Koniáš téměř zemřel žízní a hladem. A jeho špatná pověst jej (osobně poněkud nespravedlně) provází dodnes.

Inu, horlivě pronásledovat jinomyšlenkáře je zřejmě ten nejtěžší hřích, byť si třeba paní Romancovová myslí, že co z Ruska jest, od ďábla jest.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)