Svátek má: Jaroslava

Politika

Velikost textu:

Martin Hekrdla: My nic, my Češi

Martin Hekrdla: My nic, my Češi

Citátem roku pro mne už asi zůstane výrok kandidátky na středočeskou hejtmanku za hnutí ANO a nynější místopředsedkyně sněmovny Jaroslavy Jermanové: „My Češi nejsme xenofobní. Dokážeme začlenit lidi, kteří jsou nám blízcí.“  

Jaroslav Jermanová, místopředsedkyně PS, ANO
10.září 2015 - 22:02

Ano, právě tak a nejinak formulovala svoji myšlenku politička, která je dnes – píše o ní tisk – „možná nejlépe připraveným adeptem do krajských voleb“ (týdeník Euro 7. září), píše známý komentátor Martin Hekrdla na webu AltPress.cz.

Co na tom, že slovo „xenofobie“ znamená strach z cizího, že je to odpor či nenávist ke všemu cizímu, nikoli odpor ke všemu blízkému, podobnému? Pro Jermanovou je tedy vlastně důkazem nepřítomnosti xenofobie u Čechů naše schopnost integrovat do zdejšího společenství nám podobná a blízká individua, ba snad – za těchto příznivých okolností – i jejich příval. To bychom zvládli. Dokonalým testem naší tolerance k jinakosti by tedy asi bylo, kdyby se Češi už konečně dokázali integrovat navzájem, mezi sebou. Ani to se nám však – mimochodem – nějak nedaří…

Vím, logika tu nehraje roli. Jde ale jen o to, zvítězit ve volbách, zatlačit na masovost, plavat s proudem? Ne, některé výplody znějí autenticky, takříkajíc z hloubi duše. Třeba tenhle další výrok-otázka z úst Jaroslavy Jermanové: „Když sem utíkají mladí muži schopní boje nebo práce, tak proč se nesnaží něco změnit ve své zemi?“

Hleďme na to! Češka se na jiných dožaduje provedení kýžených změn v jejich vlasti proměněné (když se snažili, bohužel marně), v sutiny a masový hrob. Češka žádá, aby tak učinili nejenom prací, ale i bojem. Bojem! A žádá tak jménem národa, který naposledy „bojoval“ svazkem klíčů od privátu, celý zelený strachy, že do vlaku nové éry nestihne naskočit včas, bez obvyklé ostudy. To sdělení podprahově říká, že bojovníky – byť poražené nebo uprchlé, ale potenciálně bojeschopné – tady nechceme, že nám nejsou blízcí. To tedy nejsou. Mnozí z nich provedli nebezpečný přesun, na nějž by mohla být pyšná i armáda. Tím víc se jich bojíme.

Marek Řezanka: Kým tedy vlastně jsme? A jaké hodnoty máme?

Jermanová za to nemůže, ANO je v tom nevinně, pár jeho činitelů uprchlický problém pojímá jinak, hnutí nemá žádný hlouběji ukotvený program a na otázku po rozdílu mezi tradičními stranami a ANO odpovídá prý Andrej Babiš: „Ten rozdíl jsem já.“ My Češi za to vlastně nemůžeme. Vyrostli jsme ve stejnorodém světě, který pěkně popisuje politický filozof Marek Hrubec – v knížce rozhovorů Jana Rovenského s českými sociálními mysliteli Krize a politické křižovatky  (Filosofia 2012): „… když za mnou do Prahy přijíždějí kolegové ze zahraničí, mnozí mají pocit, že na ulicích není něco v pořádku. Po nějaké době si uvědomí, že potkávají téměř jen etnicky stejné lidi. Říkají, že to vypadá jako výsledek nějaké etnické čistky.“

Jacques Rupnik má pro nás rovněž maximální pochopení, když výklad českého zahledění na vlastní pivní pupek hledá v historii, která se prostě stala a nedá odestát: „Země středovýchodu byly od konce 19. století vždy zeměmi, odkud se odcházelo, nikoliv kam se někdo stěhoval. Tyto země navíc vznikaly na národním principu na troskách multietnických říší (habsburské, ruské, turecké) a další etnické „zjednodušení“ přišlo v průběhu druhé světové války a po ní.“ (Hospodářské noviny 8. září).

Prostě to tak je. A co s tím naděláme? Nic. Etnické zjednodušení, z něhož čerpají profesoři, politici i uklízečky podivuhodně stejnorodé postoje, mohou u nás zrušit jenom „etnické komplikace“. A další běh dějin.

(Martin Hekrdla, altpress.cz, prvnizpravy.cz, foto: pl)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: