Svátek má: Pavlína

Politika

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Čína – svět jiných čísel

Oskar Krejčí: Čína – svět jiných čísel

Na vysokých školách pochopíte, jak si v Pekingu představují změnu od „Vyrobeno v Číně“ na „Vymyšleno v Číně“. Čína se mění ze světové továrny na světovou laboratoř, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí po návštěvě Číny.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
21.prosinec 2015 - 18:02

PZ: Po Praze se povídá, že jste byl ve studijní delegaci, která pod vedením senátora Jaroslava Doubravy, předsedy Skupiny česko-čínského přátelství při Senátu Parlamentu ČR, navštívila Čínu. Byla to pro vás užitečná cesta?

Začnu tím negativním či smutným: deset dní nestačí na poznání jakékoliv země, natož obrovské Číny…

PZ: Tedy jinak, naplnila se vaše očekávání?

Program cesty, kterou skvěle připravilo zahraniční oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Číny pro názorově velmi různorodou skupinu z Česka, byl hodně nahuštěný. I když pokládám svůj dojem z Číny za povrchní, byl natolik intenzivní, že jsem v řadě ohledů na Čínu změnil názor. Přestože si třicet let myslím, že ekonomický rozvoj Číny nemá co do dynamiky a velikosti v dějinách lidstva obdoby, i vnější pohled ukázal, že moje dosavadní představy byly přízemní a nekonkrétní.

Čína je zemí jiných čísel. Když jedete z města Šen-čen, které má přibližně 11 až 15 milionů obyvatel, do Kantonu, kde žije 13 až 16 milionů lidí, rychlovlakem jedoucím až 305 kilometrů za hodinu, krajinou, kde je venku v polovině prosince přibližně 23 stupňů nad nulou, hned víte, že nejste ve střední Evropě. Navštívili jsme čtyři velkoměsta plus Velkou čínskou zeď i region obývaný národnostní menšinou Miao. Viděli jsme stovky domů o výšce, kterou nemá v Česku či na Slovensku žádná budova. Když k tomu přidáte, že město Šen-čen bylo před třiceti pěti lety vesnicí zajímavou jen tím, že tady lidé přes řeku utíkali do Hongkongu, uděláte si rámcovou představu o změnách v Číně. Tato první zóna volného obchodu vznikla politickým rozhodnutím – vysláním 20 tisíc vojáků, kteří zahájili stavbu. Dnes je to megapolis plná nejen mrakodrapů, moderní elektroniky, ale i parků se subtropickou zelení… Městské aglomerace, které v USA rostly i 200 let, tady vznikají dvě až tři desítky let. V roce 1990 žilo ve městech 26,0 % obyvatel Číny; loni to bylo 54,7 %. Podle Ministerstva pro bydlení a rozvoj města a venkova by v letech 2010 až 2025 mělo z vesnic do měst přesídlit přibližně 300 milionů lidí. Ti všichni musí bydlet a měli by mít práci.

PZ: Jak lze něco takového zvládnout?

Stručně? Jasné politické rozhodnutí, disciplína a pracovitost.

PZ: A peníze.

Ne zcela – to není spor, zda bylo napřed vejce, nebo slepice. Na začátku nebylo peněz dost. Ty se v Číně, a Peking dnes disponuje největšími devizovými rezervami na světě, nahromadily až během reforem a otevírání se světu. Tedy díky politice zahájené v roce 1978. Nevytryskly z písku jako například v Kuvajtu – vznikly prací stamilionů lidí.

Ale ještě něco je nutné v oné triádě – politické rozhodnutí, disciplína a pracovitost – zdůraznit. Součástí jasného politického rozhodnutí je v Číně patrná ctižádostivost stavět a užívat to nejlepší, co věda a technologie nabízejí. Nemodernizovat rychlíky ze 120 na 150 kilometrů za hodinu, ale stavět železnice pro rychlovlaky, které by vás přenesly z Prahy do Karlových Varů za půl hodiny. Časopis The Economist v lednu napsal, že od roku 1992 Čína vynakládá 8,5 % příjmů na infrastrukturu ročně, což je více než v Evropě a USA (2,6 %) či Indii (3,9 %).  Pak se také stane, že rychlovlak je dnes brán v Číně jako všední samozřejmost; u nás nemáme ani metr rychlodráhy, v Číně jich můžete vidět přibližně 12 tisíc kilometrů.

Prorektor Sunjatsenovy univerzity, který nám ukazoval nejvýkonnější počítač na světě, přímo řekl: předehnali jsme USA ve dvou věcech – superpočítačích a rychlovlacích. Slušelo by se dodat: zatím předehnali. Takových vývojových superpočítačových center, jako jsme viděli, je v Číně pět. Plus řada obrovských soukromých či polosoukromých firem s nadnárodním rozsahem, jako například Huawei, kde pracují desítky tisíc vývojářů. K tomu jenom v Huawei dalších přibližně 170 tisíc zaměstnanců po celém světě. Loňský obrat této firmy byl 46,5 miliard, zisk 4,5 miliard dolarů.

PZ: Jde o poměrně známý příklad. Ale „jedna vlaštovka jaro nedělá“. Ani dvě vlaštovky.

To máte pravdu. K příkladům, které jsem uvedl, je nutné doplnit nádherné vysokoškolské kampusy – viděli jsme nejen ono Superpočítačové centrum, ale i obrovskou Univerzitu tradiční čínské medicíny, oboru, který letos dal světu laureátku Nobelovy ceny. Podle New York Times už v roce 2012 Čína dosáhla svého cíle dávat 4 % hrubého domácího produktu na vzdělávání – což v současnosti činí přibližně 250 miliard dolarů ročně. Počet čínských vysokých škol dosáhl loni téměř dva a půl tisíce a studovalo na nich okolo devíti milionů lidí. Přibližně 377 tisíc studentů v Číně je ze zahraničí, zatímco jen v USA bylo loni na školách 274 tisíc čínských studentů. Právě na vysokých školách pochopíte, jak si v Pekingu představují změnu od „Vyrobeno v Číně“ na „Vymyšleno v Číně“. Čína se mění ze světové továrny na světovou laboratoř. Dovedli byste si před pěti lety jen pomyslet, že Čína bude v Británii stavět jaderný reaktor?

PZ: Vypadá to, že vás cesta uchvátila… Někdo by mohl říci, že jste podlehl čínské propagandě.

Vrátil jsem se před dvěma dny, asi jsem ještě ve fázi „čínského okouzlení“. Ale nejde o propagandu. Čína je rozvojová země s obrovskými problémy. Nejnižší číslo týkající se lidí žijících v Číně pod hranicí životního minima, které zaznělo při jednání na mezinárodním oddělení ÚV KS Číny, bylo 76 milionů lidí. Podstatné ale je, že čínské vedení tento problém vidí. A stanovilo, že do stého výročí založení KS Číny, tedy do pěti let, i tento problém odstraní: hrubý domácí produkt na jednotlivce by se měl oproti roku 2010 zdvojnásobit; urbanizace by měla dosáhnout 60 %; Čína by se měla stát „částečně společností blahobytu“. Jak jsem řekl, Čína je  rozvojová země, ale je to také nesmírně dynamická rozvojová země – před týdnem byl čínský jüan přiřazen ke čtyřem měnám, z nichž Mezinárodní měnový fond vypočítává SDI, svoji měnovou a účetní jednotku.

PZ: Zapomínáte na slabiny Číny. Nedávno skončená pařížská konference o klimatických změnách připomněla, že Čína je největším znečišťovatelem životního prostředí.

Je to továrna světa. A velká země – ta musí být větším znečišťovatelem než například Česko či Slovensko. V číslech je to ale složitější: například pokud jde o CO2, vypouští jej Čína do ovzduší téměř dvakrát více než USA. Když ale tento údaj přepočtete na hlavu, pak Spojené státy vypouštějí CO2 téměř 2,2krát více než Čína. Připravovaný 13. pětiletý plán má mezi pěti prioritami „pozelenění“ čínské ekonomiky. Čína je ale už dnes největším investorem do životního prostředí na světě.

Oskar Krejčí: Nástup Číny může zastavit jen válka

Osobně vidím hlavní problémy jinde. Jak uvádí například Jared Diamond v knize Kolaps, zvýšení průměrné životní úrovně v Číně na úroveň Evropy znamená zdvojnásobit čerpání světových zdrojů. A to nezapočítáváme rozvoj Indie, Brazílie a dalších států. Bez nových energeticky a surovinově nenáročných inovací to nepůjde. Druhým problémem je skutečnost, že s růstem životní úrovně hrozí pokles disciplíny i pracovitosti. Prognóza amerických zpravodajských služeb přímo uvádí, že při hrubém domácím produktu na hlavu ve výši 12 tisíc dolarů nelze mít společnost bez demokracie, myšleno liberálně-kapitalistického uspořádaní. Ne nadarmo prezident Si Ťin-pching zdůrazňuje, že čínský sen a americký sen jsou odlišné. Kolektivistický a individualistický způsob života se skutečně liší.

PZ: Stále mluvíte o ekonomice, ale co politika? Otázka, kterou si lidé u nás asi nejvíce kladou, je, zda je Čína socialistickou zemí.

Čínští komunisté mluví o „socialismu s čínskými rysy“. Rozhodně to není socialismus toho typu, který jsme znali u nás. A nejde jen o povinné výměny generací ve vedení strany a státu. Myslím, že se dají rozlišit dvě období nové Číny, tedy po vítězství komunistické strany v roce 1949: romantické, které reprezentuje jméno Mao Ce-tung, a pragmatické, spojené se jménem Teng Siao-pching. Přelomem byl rok 1978, kdy plénum ÚV KS Číny přijalo Tengovu vizi zformulovanou v článku Praxe je jediným kritériem pravdy. Čili „je jedno, zda je kočka černá, nebo bílá, hlavně když chytá myši“.

PZ: To byste měl trochu rozvést.

Jestli přijmeme tezi, že Čína je rozvojový stát, pak je to země, která plní úkoly příslušící kapitalistické industrializaci. Ty se můžete pokusit uskutečnit pomocí byrokracie a násilí, jak se to dělo v podmínkách vnějšího a vnitřního ohrožení ve Stalinově Sovětském svazu, nebo prostě použitím kapitalistických tržních metod.

PZ: To je často opakovaná formulace. Co si ale pod tím má čtenář představit?

U nás nebylo možné využít peníze jako kapitál – vložit je do soukromého podnikání za účelem zisku a zaměstnávat přitom námezdní pracovníky. Tengem zahájené reformy a otevírání se světu je onou druhou cestou; můžete k soukromému podnikání využít jak domácí, tak i zahraniční peníze a ponechat si velkou část zisku. Což nutně vede k významným majetkovým rozdílům, k mnohem větší sociální diferenciaci, než byla ta, kterou jsme znali u nás. To vše ale při zachování vedoucí role komunistické strany ve společnosti.

PZ: To vnímáte jako jedinou odlišnost?

Jako základní. Víte, od chvíle, kdy jsme naši desetidenní studijní cestu zahájili, počítali jsme s kolegou Zdeňkem Levým klasické plakáty a transparenty politické propagandy. Napočítali jsme jich méně než deset. Nebo jinak – navštívili jsme Vojenskou akademii v Huangpu. Pro mne to bylo velmi zajímavé: akademii založil Sunjatsen, když pochopil, že sjednotit Čínu rozloženou západní a japonskou intervencí bude možné jen silou. Prvním jejím náčelníkem byl Čankajšek a politickým komisařem Čou En-laj. To bylo v dobách, kdy Kuomintang a komunisté spolupracovali – pak se jejich vize modernizace Číny rozešly a zmínění dva politici stáli na opačné straně fronty kruté občanské války. V muzeu, na které byla Vojenská akademie přeměněna, byly portréty obou. A před muzeem – pod nápisem Zákaz prodeje – postarší paní na rozložených stolcích prodávala mimo jiné vojenské čepice jak se znaky Kuomintangu, tak i s rudou hvězdou. Tím nechci říci, že v Číně neexistuje například omezení internetu.

PZ: Něco takového by asi u nás v minulém režimu nebylo možné. Komentovali nějak tento rozdíl vaši hostitelé?

Měli jsme velmi kvalitní čínský doprovod a celou řadu oficiálních setkání. Ani jednou nikdo z čínských partnerů nekomentoval situaci v Česku. Ovšem často zaznělo, že si velmi váží toho, že se prezident Miloš Zeman účastnil oslav porážky japonských militaristů a konce světové války. Také například kniha o sametové revoluci Viděno deseti byla přeložena do čínštiny. A neustále se opakovaly výzvy ke vzájemné ekonomické spolupráci.

PZ: Mluvíte především o tom, co Vás překvapilo. Je něco, v čem jste se utvrdil?

Když hledíte na velikost, dynamiku a plány Číny, musíte dospět k názoru, že se jedná o to, co Američané někdy nazývají „status quo power“, mocnost usilující o udržení aktuálního stavu ve světě. Naplnit čínský sen – to vyžaduje především mír. A ten povětšině chceme i my v Česku a na Slovensku.

(Jiří kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: