Svátek má: Evelína

Politika

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Iluze a chyby atlantické elity

Oskar Krejčí: Iluze a chyby atlantické elity

Migrace je zákonitý důsledek válek, které v Bílém domě na jejich začátku pokládali za snadné a krátké. Migrace není výsledkem konspirace, ale hrubých politických a vojenských chyb, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
21.září 2015 - 18:01

PZ: Uplynulý týden byl ve znamení růstu násilí na hranicích schengenského prostoru. Maďarsko se jako první odhodlalo k použití plotu a jeho tvrdé obhajobě, za což sklidilo ostrou kritiku ze strany některých západních politiků a médií.

Maďarsko nebylo první, kdo svoji hranici oplotil. Tím prvním byla Velká Británie. Udělala to u Calais ve Francii, aby zabránila migrantům ve vstupu na britské ostrovy tunelem pod kanálem La Manche. Jenže britská akce byla na menším prostoru a pod mediální ochranou. Ve své podstatě šlo o totéž, ale když dva dělají totéž…

PZ: V poslední době se v hlavních evropských médiích objevilo mnoho argumentů ve prospěch migrace, které zdůrazňují, že jde vlastně o pomoc stárnoucí Evropě a o zaplnění neobsazených pracovních míst. Jen Německo hlásí 40 tisíc volných pracovních míst…
 
Ale no tak, přece nebudeme diskutovat na úrovni České televize. Vezmeme-li průměr z údajů o tom, kolik se letos očekává běženců v Německu, pak se dopracujme k přibližně 800 tisícům. Což je dvacetkrát víc, než uváděný počet volných míst v Německu.

Pravda je, že Evropa stárne, s malou porodností dokonce pomalu vymírá. Ale tyto argumenty byly zapojeny až dodatečně, aby rozmělnily kritiku chyb, kterých se unijní politici při řešení migrační krize dopustili.

PZ: Na internetu se na druhé straně objevuje řada komentářů, které tvrdí, že za současnou vlnou migrace je snaha Spojených států destabilizovat Evropu. Ta, potažmo Evropská unie, představuje pro USA konkurenta, kterého je třeba oslabit. Sdílíte tento názor?

Také jsem se mnohokrát setkal s touto představou. Samozřejmě nikoliv v mainstreamových sdělovacích prostředcích, které upřednostňují hru na diskusi mezi stejně smýšlejícími. Setkal jsem se s ní v debatách se studenty či kolegy. Osobně ale tento názor nesdílím.

PZ: Proč?

Především nejvyšší představitelé evropských mocností, ale i novináři v hlavních sdělovacích prostředcích už několik let vykazují podřízenost názorům a prioritám Washingtonu. Pryč jsou časy, kdy francouzský prezident Jacques Chirac či německý kancléř Gerhard Schröder dokázali vzdorovat tlaku USA, aby se připojili k intervenci v Iráku. Dnes není třeba unijní politiky k něčemu nutit drastickými akcemi, jako je migrační vlna.

Vzniklo něco jako „atlantická elita“, skupina politiků, úředníků a publicistů spojených na veřejnosti řečmi o solidaritě či západních hodnotách. V praxi pak jsou sjednoceni zapojením do obhajoby především amerických zájmů. Jádro této atlantické elity je stmeleno takovými akcemi jako bombardování Jugoslávie, intervence v Iráku a Libyi či podpora válečné opozice proti syrské vládě. Všimněte si, jakou vzájemnou podporu vykazovali ti, kteří si zašpinili ruce při náletech na Jugoslávii, jací jedinci se dokázali přesouvat z NATO do Evropské unie.

PZ: Přívrženci vize amerického zdroje migračních problémů ale zdůrazňuji především konkurenční ekonomické zájmy USA a Evropy.

Evropská a severoamerická ekonomika jsou provázané. Dnes nikdo pořádně neví, které evropské podniky jsou americkým vlastnictvím a které americké podniky mají evropského majitele. O vlastnických podílech nemluvě. Destabilizace unijní ekonomiky zákonitě povede k propadu ekonomiky USA.

A pak je tu to, co americký politolog Samuel Huntington nazývá „davoská kultura“. Název je odvozen od švýcarského města, kde se na Světovém ekonomickém fóru každoročně schází tisíce obchodníků, bankéřů, vládních úředníků, intelektuálů a novinářů z mnoha zemí. Je to prý „soubor názorů, hodnot a doktrín, které dnes zastává mnoho lidí v západní civilizaci a také někteří lidé z civilizací jiných“. Hodnot obecných – podle Huntingtona je to „víra v individualismus, tržní hospodářství a politickou demokracii“. Ty přirozeně konkretizuje a realizuje ten nejmocnější; ten, kdo má světovou síť odposlechů a je schopen okamžitého globálního raketového úderu. Také se v této souvislosti mluví o „washingtonském konsenzu“. To je desatero, které koncem 80. let zformuloval britský ekonom John Williamson. Je to krédo, které vyznávají tři instituce: Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a ministerstvo financí USA.

PZ: To jsme opět u rozhodující role Spojených států.  

Máte pravdu. Ne náhodou se očekává, že příští týden během své návštěvy v USA bude čínský prezident Si Ťin-pching tlačit na Baracka Obamu, aby Spojené státy konečně ratifikovaly dohodu o změně kvót při rozhodování v MMF. A aby byl při vypočítávání hodnoty SDR, což je měnová a účetní jednotka užívaná v rámci MMF, brán ohled i na čínskou měnu. Trvající nadvláda USA v MMF rozhodně neodpovídá aktuálnímu globálnímu rozdělení finanční moci.  

PZ: Uspěje čínský prezident?  

Spíš ne. Washington se bude bát, že za touto reformou v MMF bude následovat další – což by možná tuto organizaci přiblížilo realitě, ale znamenalo by to další rozmělňování americké hegemonie. Když však USA nepřistoupí na zásadnější reformy MMF a SB, bude se osud světového hospodářství vyvíjet po dvou trasách. Tak trochu v duchu současné ruské ekonomiky, kde klesá zahraničních obchod v dolarech a roste v rublech.

PZ: Vraťme se zpět k migraci. Vy sám říkáte, že příčinou současné migrační vlny do Evropy jsou především války v severní Africe a na Blízkém východě. Ty ale rozpoutal především Washington. Není v tom, co říkáte, protimluv, když zároveň tvrdíte, že migrační vlnu cíleně nevyprovokovaly Spojené státy?

Příčinná souvislost ještě neznamená úmysl. Většina amerických akcí, o kterých mluvíte, byla velmi špatně promyšlená a má celou řadu neplánovaných důsledků. Včetně trvajících bojů v Afghánistánu, Iráku, Sýrii, ale i krvavých zmatků v Libyi.

Oskar Krejčí: Pokrytectví Francie a nevyhnutelnost konfliktů

Migrace je zákonitý důsledek válek, které v Bílém domě na jejich začátku pokládali za snadné a krátké. Migrace není výsledkem konspirace, ale hrubých politických a vojenských chyb. Tedy alespoň já se tak domnívám – a mohu se samozřejmě mýlit. Skutečnou motivaci chování státníků v mezinárodních vztazích je téměř nemožné rozkrýt.

PZ: Podivné výsledky válek, které vede Západ, jsou zřejmé. Ekonomické i morálně-politické škody jsou obrovské. Proč tedy Západ nezmění politiku? 

Když pomineme nedostatek racionality a zájmy některých skupin vojenskoprůmyslového komplexu, je tu obava ze ztráty tváře. Strach některých mocností z ponížení, když uznají chybu. Všimněte si, jak opatrně ruská diplomacie řešila první kolo války kolem Sýrie, kdy Moskva zabránila bombardování Sýrie v duchu libyjského scénáře. Například americký prezident tehdy dostal v Petrohradě prostor oznámit jako první, že Damašek přistoupí na dohodu o likvidaci chemických zbraní.  

PZ: V čem vidíte nedostatek racionality současné politiky Západu? 

Rozumná politika se opírá o věcnou analýzu, o přesné vyhodnocení vlastních sil a sil těch druhých a stanovení priorit...

PZ: To nezní moc srozumitelně. 

Však také politika se jako jednoduché řemeslo jeví jen hlupákům. Ale uveďme příklad: Winston Churchill. Toho nikdo nemůže podezřívat z lásky k Sovětskému svazu či z nepochopení Stalina. Přesto, když nacistické Německo zaútočilo na Sovětský svaz, nezaváhal ani vteřinu a stal se z něho spojenec Moskvy. Podívejte se na nedávno vydaný překlad knihy Svjatoslava Rybase Stalin. Krev a sláva. Kromě snahy dohledat identitu současného Ruska v ní najdete i pozoruhodné informace o Churchillově politice vůči Sovětskému svazu. Včetně toho, že za jeho vlády ještě před koncem 2. světové války byl připraven plán nazvaný „Nemyslitelné“ – plán válečných operací proti Sovětskému svazu, kterých se měly účastnit nejen britské a americké divize, ale i divize německé.

Proč o tom mluvím? Churchill věděl, kdy je třeba koncentrovat síly a kdo je hlavní protivník. Nikdo z dnešních západních vůdců nedokáže říci: nesmíme bojovat na několika frontách najednou, když to nezvládáme. Teď je nutné soustředit všechny prostředky, a to jak Západu a Ruska, tak i vlády v Damašku, na boj proti tzv. Islámskému státu. Pak na stabilizaci regionu, protože válka odtud vyhání do nepřipravené Evropy miliony běženců. Až tyto úkoly zvládneme, pak je možné rozdat si to znovu se syrským prezidentem. Ale neválčit! Kromě toho, že Západ neumí vyhrávat, vraždění už bylo víc než dost a existují i jiné prostředky, jak dosáhnout cíle.

PZ: Takto podané se vše jeví snadné, ale oba víme, jak těžké je chtít po lidech, nejen státnících, aby pochopili, že se mýlí. Jak by podle Vás měla začít změna politického kurzu, která by vedla k zastavení proudu běženců?  

Především by se Západ měl naučit dělat kompromisy, přestat si plést spravedlnost a právo s nadvládou Washingtonu. Nelze donekonečna odpovídat Moskvě na výzvy ke společnému boji proti tzv. Islámskému státu a terorismu tím, že se Rusko musí napřed Spojeným státům podřídit. To není možné očekávat od mocností, které mají sebeúctu a chtějí hájit své vlastní zájmy. Rusko a Čínu je nutné chápat jako partnery, ne jako vazaly. Jsou to jiné státy než Německo či Francie. A pak – je těžké podřizovat se washingtonskému vedení, které dvě dekády vrší jednu strategickou chybu na druhou.

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: pl)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: