Svátek má: Radim

Politika

Velikost textu:

Oskar Krejčí: Migranti, Česko a narůstající chaos

Oskar Krejčí: Migranti, Česko a narůstající chaos

Postup německé kancléřky Angely Merkelové v případě migrace je nepochopitelný, říká v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz politolog Oskar Krejčí.

Oskar Krejčí, profesor a politolog
10.leden 2016 - 21:23

PZ: V reakci na náš rozhovor z minulého týdne o vývoji v roce 2016 jsem slyšel výhradu, že jsme vynechali Česko a Evropskou unii. Přitom je tu řada závažných otázek. Migrace…

Pravda, otázka migrace bude důležitá i letos, ale věcně vzato, diskuse se už přehoupla přes svůj vrchol. Zdá se, že vše hlavní bylo řečeno, stanoviska se vyprofilovala. Aktuální čísla zatím nejsou úplná, pouze Německo hlásí příchod více než milionu migrantů za rok 2015. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že přes Středozemní moře zamířilo loni do Evropy 1 008 616 lidí – v roce předcházejícím to bylo 4,7krát méně, přičemž 3771 jich cestou zahynulo. 

Víte, kolem této problematiky je spousta emocí. Často oprávněně. Jenže v diskusích se plete abstraktní a konkrétní humanismus, míchá se do toho xenofobie, navíc je ve hře spousta soukromých i skupinových zájmů. Když ale necháme hovořit statistiky, některé věci se ujasní. Zatím nejvyšší číslo, které zaznělo, pokud jde o tuto neukončenou migrační vlnu, říká, že přijdou tři miliony běženců.   

PZ: Což se zdá být ohromné číslo.

Ale není. Je to pouze 0,6 % populace Evropské unie. V této rovině čistých čísel by migrace nemusela být problém.

PZ: Ale vždyť i vy sám jste v několika našich rozhovorech varoval před nebezpečnou migrační vlnou!

To ano, ale tady už se nebavíme o vybraných číslech a v rovině abstraktního humanismu. To analyzujeme kontext. Nepřichází jedinci, ale velký dav. Snaha integrovat jednotlivce se tak mění na pokus integrovat skupiny. Má-li proběhnout nějaká integrace tří milionů migrantů – v daném případě potřebujete tři miliony jednopokojových nebo milion větších bytů. A kde jsou ty byty? Místo nich budou buď sběrné tábory, nebo sídliště – která se brzy změní na ghetta s vlastní samosprávou založenou na jiných kulturně-politických principech, než je většinová státní správa.

Rozevřít náruč a volat „nechte maličkých přicházet ke mně“, a nemít přitom schopnost nasytit pět tisíc lidí pěti bochníky chleba, je nezodpovědné. A německá kancléřka to udělala. I když pomineme náboženské rozdíly a hrozbu terorismu, vytváří se sociální podhoubí deprivace a z ní vyrůstající politické nespokojenosti. Přitom nepůjde o individuální, ale o skupinovou nespokojenost.

PZ: Proč to podle vás Angela Merkelová udělala?

Netuším. Mluví se o její snaze stát se generální tajemnicí OSN, k čemuž prý potřebuje i hlasy arabských zemí. Jenže to by měla změnit své chování k Rusku, které má právo veta. Mluví se ale také o pokusu řešit úbytek obyvatelstva v Německu, ale i o snaze snížit cenu práce. Osobně ale její postoj prostě nechápu. Pozoruhodné je, že se jej nikdy nesnažila vysvětlit. A že tuto politiku podporují i její sociálně demokratičtí koaliční partneři, zatímco bratrská CSU je mírně řečeno rozpačitá.

PZ: Dobře, ale jaké vidíte řešení?

V této chvíli se nabízejí dvě možná řešení – věcné a zdánlivé. Tím prvním je, že se proud migrantů zastaví. Buď samovolně, nebo násilím. Násilí se v tomto případě jeví jako pravděpodobnější. Násilím myslím v rámci defenzivy vymáhání zákona, ctění pravidel, ochrana státnosti  – tedy obnovu právního pořádku. V rámci ofenzivy ničení sítě pašeráků lidí, a to jak na souši, tak i na moři. A ukončení válek v oblasti MENA, tedy na severu Afriky a na Blízkém východě. To dnes především znamená vítězství v Sýrii.

Oskar Krejčí: Rok 2016 – nejistota a falešní proroci

Druhý způsob zastavení migrace je virtuální. Prostě se o ní nebude tolik mluvit, nebo se úplně zmlkne, jako tomu bylo ještě před rokem. Před rokem také umírali ve Středomoří lidé, ale nikoho to nevzrušovalo. Problémy pro politiky nastaly, až když se otázka migrantů dostala na obrazovky, tedy po únorové tragédii.

PZ: To je ale jen fiktivní řešení – migrace bude pokračovat. 

No a co? Nebude téma, nebudou ohroženi politici v příštích volbách. Ono se to už částečně děje. Veřejnoprávní informace, a to nejen v Česku, nejsou jednostranné pouze z hlediska ignorování rizik migrace. Chybí i zpravodajství o násilném vracení některých migrantů. Televize, která miluje individuální dramata a tragédie, najednou u těchto dramat není. Také novoroční sexuální útoky v Německu…

PZ: Vidíte za oněmi sexuálními útoky nějakou organizovanost?

Mnohem pravděpodobnější je davové chování. Nezapomínejte, že většina migrantů pochází ze zemí, kde je kultura sexu mnohem uzavřenější než v liberálních společnostech. Iluze o Západu, které jsou součástí motivace k migraci, mají u řady migrantů i tento podtext. To se dalo předpokládat.

Co však bylo méně pravděpodobné, je skutečnost, že se německé úřady a některé redakce pokusily informace o sexuálních útocích ututlat. Zdá se, že Angela Merkelová pochopila, že proti internetu a ulici nemůže spor o povahu migrace vyhrát. Pokusí se tedy toto téma přehlušit jinými událostmi, odsunout jej na druhou či třetí kolej.   

PZ: Je Česká republika při současném vývoji ohrožena? Jak vidíte tento rok u nás? 

Česko ani Slovensko nejsou cílovými destinacemi migrantů. Jejich motivace je upravena propagandou pašeráků i některých blízkovýchodních politiků a prohlášeními německé kancléřky. Tato propaganda poněkud absurdně vidí zásadní rozdíl i mezi Německem a Rakouskem. Je tu ale problém. Jakmile Německo začne důsledněji vymáhat právo či omezí ochotu přijímat běžence, může se Česko stát týlovou zemí, kam budou migranti ustupovat, nebo dokonce mířit. Polovičatá řešení, která tak smutně proslavila Evropskou unii v posledních letech, mohou být pro Česko a Slovensko nebezpečná. Proto jsou tvrdé reakce slovenského premiéra tak důležité.

PZ: A Česká republika – ta je na tuto situaci připravena?

Je si vědoma rizika, není ale jasné, o jak velké riziko jde.

PZ: Z čeho soudíte, že si je vědoma?

„Vědomí“ znamená, že je v bdělém stavu a má určitou věcnou znalost dané problematiky. Odvozuji to od dokumentu Bezpečnostní strategie České republiky, který vláda schválila v únoru loňského roku. Tam je téma migrace zapracováno, což znamená, že někdo nebezpečí vycítil. Migrace je zde uvedena mezi jedenácti bezpečnostními hrozbami. Formulace jsou opatrné, plné konkretizace jako „negativní aspekty mezinárodní migrace“, na řadě míst mluví o nebezpečí „zvýšené“, „nelegální“ a „nekontrolovatelné“ migrace. Ovšem teze „ČR bude nadále prosazovat zachování a efektivní správu klíčových mechanismů migrační politiky EU, které zahrnují spolupráci v oblasti azylové politiky na základě tzv. dublinského systému a důsledné dodržování schengenského acquis všemi státy Evropy, které jsou jím vázány“ naznačila přehnaný optimismus.
 
PZ: Celkově tedy pokládáte tento dokument za dobrý?

Těžko říci. Tradičně se u nás i na Slovensku tyto dokumenty vytvářejí ve vazbě na strategie USA a NATO, odtud přebírají slovní zásobu i obecné hodnocení. Což by nevadilo, kdyby tato slova a hodnocení nahrazovala analýzu. Z četby Bezpečnostní strategie ČR nelze poznat, jak si autoři představují vývoj bezpečnostní situace, hierarchii úkolů a shromáždění prostředků na řešení vyjmenovaných hrozeb. Dokument, který má 104 článků plus několik bloků, je spíše literárním cvičením než strategií pro praktické jednání.

Připomenu pasáže, které identifikují politické nositele hrozeb, tedy o teroristech, o hybridních válkách a státech. V onom posledním příkladu jsou tak trochu jako z dílny chytré horákyně: Články 18 a 19  hovoří o tom, že zdrojem nestability bezpečnostního prostředí jsou mimo jiné „mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva“, přičemž „jsou připraveny k prosazení svých zájmů použít i vojenskou sílu či hrozbu jejím použitím“. I když se autoři asi snažili v těchto jinotajích ukrýt slova „Ruská federace“, dají se použít na bombardování Jugoslávie letadly NATO, které bylo v rozporu s mezinárodním právem, na intervenci USA a Velké Británie v Iráku, francouzské zasahování v Libyi a Sýrii a podobně. Připomínám, že nová Národní vojenská strategie Spojených států je otevřenější a přináší seznam států „snažících se revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednat způsobem, který ohrožuje naše národní bezpečnostní zájmy“: Ruská federace, Írán, Severní Korea a Čína. Jenže tento americký dokument vyšel až v červnu, v únoru se z něho ještě nedalo opisovat. 

PZ: Mám pocit, že ve vašem hlase slyším despekt. Když byste měl říci, co se vám na tomto dokumentu nelíbí, co byste uvedl?

Bezpečnostní strategie ČR obsahuje poměrně elegantní vymezení pojmu národního zájmu. Největším problémem je fakt, že vymezení životních zájmů, přehled strategických zájmů a dalších významných zájmů, které lze nalézt v Bezpečnostní strategii ČR, zcela postrádá důraz na mezinárodní právo. Naopak: dovolává se nedefinovaného mezinárodního společenství a slibuje podporu rozvoje koncepce „odpovědnost chránit“.

PZ: Proč by to měl být problém?

Mezinárodní právo má zásadní význam pro ochranu zájmů malých, potřebnou vojenskou silou nedisponujících států…

PZ: Dá se namítnout, že v případě ohrožení nás ochrání členství v Severoatlantické alianci.

Na to zapomeňte. Obecně platí, že v době krize se mocnosti řídí svými zájmy, nikoliv smlouvami. To ostatně zohledňuje i článek 5 Washingtonské smlouvy, zakládací listiny NATO. Ten v případě napadení členského státu Aliance zužuje mušketýrský princip „jeden za všechny, všichni za jednoho“ na povinnost ostatních členů NATO neprodleně podniknout samostatně a v souladu „akci, jakou bude považovat za nutnou“.

PZ: Ovšem i vy jste před chvílí uvedl například v souvislosti s bombardováním Jugoslávie, že šlo o porušení mezinárodního práva. To znamená, že se na něj nedá spoléhat.

Mezinárodní právo veřejné je politickým kompromisem států. Je krajně nedokonalé a obtížně vymahatelné. To ale neznamená, že malé státy mají jinou ochranu. Základním cílem malých států proto musí být podpora zdokonalování a dodržování mezinárodního práva, ale i institucí, které jsou k jeho prosazování určeny.

PZ: Ohradil jste se vůči koncepci „odpovědnost chránit“. Ta je ale obsažená i v rezoluci Valného shromáždění OSN.

Především rezoluce Valného shromáždění OSN není právní normou. Tou je mezinárodní smlouva, která prošla ratifikací. Ale hlavně: koncepce „odpovědnost chránit“ říká, že vláda odpovídá za osud občanů, a pokud je nechrání, nebo je dokonce potlačuje či terorizuje, může mezinárodní společenství proti této elitě zasáhnout. Třeba i vojenskou silou.

PZ: To nezní špatně.

Nezní. Jenže jsme zase u otázky konkretizace. Kdo je to „mezinárodní společenství“? Centrála NATO, která rozhodne, že se jí nelíbí jednání Miloševiče nebo Kaddáfího – a zahájí útok? Co když se takhle rozhodne některé jiné uskupení? Fakticky neexistuje jiná globální bezpečnostní komunita než OSN. Jenže to není „mezinárodní společenství“, které by bylo víc než součet států. Je to mezinárodní organizace, kde hlavní slovo má pět velmocí. Někdy spolupracujících, jindy svářících se velmocí. Ovšem Charta OSN tvoří jádro mezinárodního práva – a ta se opírá i o princip suverenity států. Tedy o zásadu „nevměšujeme se do vnitřních záležitostí států, bráníme jen mír mezi státy“. Že je to nedokonalé? Samozřejmě, ale nic lepšího neexistuje. Dál se politický kompromis zvaný „mezinárodní právo“ zatím nedostal. Vše, co dnes nad to je, je právní nihilismus a svévole. A tedy i chaos.
Narůstající chaos.  

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, foto: arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: