Svátek má: Oto

Politika

Velikost textu:

Žantovský: Kdo má profit z migrační krize? U nás neziskovky!

Žantovský: Kdo má profit z migrační krize? U nás neziskovky!

Migrační kataklyzma v českých, tzv. mainstreamových médiích má většinou dosti jednoznačný obraz, který by se dal vyjádřit těmito větami:

Petr Žantovský
6.květen 2016 - 01:12

„Ze Sýrie, zpustošené diktátorem Asadem za pomoci diktátora Putina prchají tisíce nešťastných obětí války. Tito utečenci mají veškeré právo přijít do Evropy a zůstat v ní, naší povinností je postarat se o ně ekonomicky, zdravotně, dát jim ubytování a pocit důstojnosti. Dále je naší povinností bez dalšího akceptovat a přijmout jejich kulturní a náboženské zadání a tam, kde je v kolizi s kulturními vzorci našimi, se přizpůsobit, abychom příchozím nezpůsobili frustraci. Kdo je jiného než tohoto názoru, je xenofob, rasista a nepřítel humanity,“ píše v komentáři Petr Žantovský.

A kdo tyto postoje médií nesdílí, na toho ukážou prstem: je to nejčastěji předchozí prezident Václav Klaus, stávající prezident Miloš Zeman, odborníci, kteří jsou jiného než mediálně povoleného názoru, třeba Petr Robejšek či Martin Koller, a v mainstreamové klatbě se ocitají také celá alternativní média typu Parlamentní listy, které dávají prostor všem názorovým stranám, nikoli té jedné mainstreamem schválené.

Pokud si položíme otázku, proč se naše mainstreamová média, a to včetně veřejnoprávní České televize, chovají takto nepochopitelně až pošetile, proč vyměňují novinářskou profesi za profesi propagandistů jednoho názoru, pak dojdeme ke dvěma jednoduchým vysvětlením. Jedno je politicky zájmové, druhé ekonomicky či hmotně zájmové, přičemž oba principy se prorůstají a podporují navzájem.

Politický důvod k této neobjektivitě a stranickosti mainstreamových médií spočívá v tom, že jejich pracovníci jsou osobně, finančně, kariérně či jinak provázání s představiteli politiky, která opakovaně prohrála svůj boj o vládu ve státě. Jak správně nedávno upozornil v České televizi šéfredaktor deníku MF Dnes Jaroslav Plesl, „je to pořád stejné jako to bylo uplynulých pětadvacet let… zahraniční věci jsou do našich domácích problémů většinou zatahovány pouze jako záminky… Kulisy se mění, ale podstata sporu samozřejmě zůstává.“

Jaké záběry pořízené po odvysílání se ještě vynoří v pořadu ČT 168 hodin?


Před šestnácti lety, v období tzv. krize v České televize, šlo o boj ve volbách roku 1998 poražené politické skupiny inspirované Václavem Havlem proti vítězným stranám, které po oněch volbách ustavily za pomoci smlouvy o stabilním politickém prostředí, tzv. opoziční smlouvy, funkční, ekonomicky efektivní a demokratické zásady chránící systém. Dnes jde o boj skupiny víceméně stejných politických osobností vyprovokovaný prohrou jejich kandidáta Karla Schwarzenberga v přímé volbě prezidenta. Zemanovo vítězství odstartovalo soustavný a nekončící sled ataků, na jeho osobu, někdy bezprostředně, někdy skrze jiná témata, mezi nimiž je migrace na čelném místě. V obou uvedených případech tak jde o snahu popřít princip demokracie založené na pluralitních svobodných volbách a nahradit jej nevolenou elitokracií. Ovšem – za podpory mainstreamových médií a novinářů.

Bašta: Nabízeli jim all inclusive, ale dostali jen polopenzi.Kdo? Migranti

Jejich osobní motivace nemusíme dlouze zkoumat. Jednak je to spontánní zášť vůči Miloši Zemanovi a dříve Václavu Klausovi v čele státu, podložená nenávistí ke všemu, co reprezentují, tedy právě k oné demokratické, o volby opřené pluralitě, a jednak je to i nedospělá záliba v tzv. neotřelých řešeních a receptech, a právě ty nabízí oba skupina, která pod pláštíkem boje za svobodu, de facto usiluje o její omezení. Jedni ji mít budou, druzí nikoli. Kteří budou kteří, o tom rozhodne elitokracie.

Za neméně důležitý faktor považuji i fenomén, který jsem výše nazval ekonomicky či hmotně zájmovým. Položme si otázku: Kdo má hmotný prospěch z migrační krize? Jistě převaděčské gandy v zemích původu a transferu, ale to nesouvisí s naším tématem. V našem kontextu mají finanční prospěch z této situace výhradně tzv. neziskové organizace. V naší zemi existují stovky organizací, které jsou zaměřeny na podporu neziskových aktivit v oblasti sociální, kulturní, a také migrační. Tyto organizace sice nesou na štítu slovo „nevládní“, ono slavné NGO, ale jak je to doopravdy? Z jakých zdrojů tyto NGO vlastně žijí a provozují svou činnost? A na co přesně tyto zdroje jdou? Pro odpovědi můžeme zajít do výročních zpráv, které jsou k dispozici na internetu. Pro náš účel jsem si vybral jen několik NGO, které mají jako předmět činnosti právě starost o migranty a uprchlíky. Jaká čísla se tedy dočteme?

Předešleme, že o mnoha z dále jmenovaných organizací jste možná ještě ani nikdy neslyšeli. Jejich činnost je tak nenápadná, až je to nápadné. Vzápětí pochopíme, proč asi. Příkladně taková Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ze státního rozpočtu a dalších veřejných zdrojů (což jsou kraje či města) dostává až osm milionů. K tomu ročně v průměru18 milionů od různých organizací Evropské unie. Je třeba ovšem připomenout, že tzv. evropské zdroje se sice tváří, jako že nezatěžují veřejné finance ČR, ale opak je pravdou. Z čeho je tvořen rozpočet EU? Přece z národních příspěvků členských států. Tedy opět z veřejného zdroje. Pouhým součtem se tedy v daném případně dostaneme na číslo kolem 25 milionů.

A pojďme dál: Sdružení pro integraci a emigraci ročně získává na dotacích zhruba 8 milionů, z toho přímo z Česka kolem milionu, zbytek z Bruselu. Poradna pro integraci vykazuje dotace kolem 15 milionů, ve výroční zprávě cudně neupřesňuje, kolik od státu a kolik ze státem sanovaných evropských fondů. Multikulturní centrum Praha pobírá ročně od 9 do 13 milionů. Centrum pro integraci cizinců kolem 9 milionů. Z toho přímo od státu zhruba třetinu. Evropská kontaktní skupina pobírá cca 7 milionů, rovněž bez upřesnění zdroje. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva už cudně neužívá ve výroční zprávě pojem dotace, nýbrž „Zúčtování fondů“, ale jde o totéž. V daném případě přes 10 milionů z veřejného zdroje. Zhruba dvojnásobek, tedy kolem 20 milionů ročně z veřejných zdrojů proteče také organizací Slovo 21. A samozřejmě na vrcholu pyramidy stojí bumbrlíček mezi NGO, Člověk v tísni, jehož půlmiliardový rozpočet také stojí z velké části na veřejných financích.

Zajímavé zjištění se vám naskytne, když jdete do střev těch absolutních čísel. Na co přesně jdou ty peníze. Inu, hlavně na mzdy těch, kdo v nich činí svá dobra.  Třeba Evropská kontaktní skupina vydá na mzdy 6 milionů při sedmimilionové dotaci. Poradna pro občanství, občanská a lidská práva 7 milionů osobních nákladů oproti 10 milionům dotací. Multikulturní centrum Praha 5 z 9. Centrum pro integraci cizinců 6 z 8. Sdružení pro integraci a migraci 5 ze 7. Suma sumárum jde o velmi příjemný zdroj příjmů pro pár desítek jedinců, kteří se navíc mohou ohánět vzletnými slovy o lidských právech a záchraně životů.

Realita je tedy taková, že ročně jen na těchto pár organizací, zabývajících se migrací a uprchlictvím, vynakládá veřejný sektor téměř 100 milionů ročně (plus půlmiliarda Člověka v tísni), z čehož zhruba 80% jde na mzdy pracovníků těchto NGO. V těchto položkách samo zřejmě nejsou započítávány žádné prostředky jdoucí na pomoc migrantům vládní cestou či z fondů Evropské unie, na jejichž plnění se, jak už bylo řečeno, také povinně podílíme. V této optice pak má smysl se ptát: Cui bono a Cui prodest?

Jednu z odpovědí poskytne pohled na personální zázemí těchto organizací. Například předsedou správní rady Sdružení pro integraci a migraci je bývalý ministr vnitra Jan Ruml, předsedou členského výboru sdružení Slovo 21 je bývalý náměstek pražského primátora Vladimír Drábek.  A to už vůbec nemluvíme o sdruženích, která jsou navázána na tyto účelově orientované spolky.

Několik příkladů. Velmi často se v českých médiích vyskytují zástupci údajného think-tanku Evropské hodnoty. V mainstreamových médiích nejčastěji vídáme ředitele Evropských hodnot Radko Hokovského, bývalého stážistu u Josefa Zieleniece v Europarlamentu. U jména bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece, toho, jenž odstartoval v roce 1997 akci zvanou „Sarajevský atentát“, se krátce zastavme. Nacházíme ho totiž v řadě dalších synergicky působících propagandistických aktivit. Jedna z nich, fungující pod akademickým pláštíkem, nese název New York University Prague. Jejím ředitelem je bývalý Havlův poradce Jiří Pehe, zmíněný Josef Zieleniec je veden v seznamu jejich pedagogů. Stejně jako například Jan Urban, bývalý představitel Občanského fóra, Monika Pajerová, šéfka sdružení Ano pro Evropu a mnoha dalších politických aktivit typu Impuls 99, Děkujeme, odejděte či Cesta změny, dnes též poradkyně ministra kultury Hermana, Tomáš Němeček, bývalý novinář z Respektu, Tomáš Klvaňa, dříve koordinátor vládní komunikace programu protiraketové obrany, kam ho navrhl tehdejší ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Dnes je Klvaňa viceprezidentem pražské pobočky Aspen Institute, což je instituce, jejíž činnost u nás zahajovala Madeleine Albrightová, politicky prosadil Karel Schwarzenberg a založení zafinancoval Zdeněk Bakala.

Mimořádně zajímavou postavou v tomto kontextu je bývalý diplomat Petr Kolář. Mnozí si jistě vzpomenou, že to byl právě on, kdo fakticky rozpoutal již zmíněný „Sarajevský atentát“ (tehdy byl podřízeným právě Josefa Zieleniece). Kolář se v poslední době velice často veřejně vyjadřuje k otázkám mezinárodní i vnitřní politiky. V dubnu 2015 se stal předsedou dozorčí rady Iniciativy pro evropské hodnoty, kterou s ním založili například bývalý europoslanec Libor Rouček nebo někdejší studentští aktivisté Šimon Pánek, ředitel Člověka v tísni, a Jan Bubeník. Mezi hlavními figurami iniciativy najdeme třeba i Tomáše Halíka a Martina Putnu. Plodem této iniciativy je samozřejmě svrchu zmíněný stejnojmenný think-tank . Kolář nepokrytě připouští, že chystá návrat do vrcholné politiky. Vzhledem k faktu, že většinu svých veřejných vystoupení Kolář směřuje proti osobě stávajícího prezidenta republiky Miloše Zemana, je nanejvýš pravděpodobné, že funkce, o kterou bude Kolář zanedlouho usilovat, je právě post hlavy státu.

Nu, a abychom tu personální unii zaokrouhlili, pak je dobré se podívat na tým kolem relativně nedávno ustavené iniciativy Svobodu médiím! V jejím čele najdeme nejen Hanu Marvanovou, bývalou předsedkyni Unie svobody, ano, té strany, která se zrodila jako důsledek „Sarajevského atentátu“,  ale také třeba Tomáše Klvaňu, mezi podporovateli, prezentovanými v materiálech aktivity, vidíme opět plejádu známých tváří: Tomáše Halíka, Karla Schwarzenberga a samozřejmě též Petra Koláře.  Hlavním cílem Svobody médiím je – podle jejich prohlášení – prosadit zákon, který „posílí nezávislost veřejnoprávních médií na politických stranách“, což má v praxi mít podobu změny obsazení Rad těchto médií – už by je napříště nevolila Poslanecká sněmovna, ale byli by vysílání organizacemi jako je FITES, ARAS, Syndikát novinářů a podobně, což jsou, jaká náhoda, organizace sloučené v aktivitě Svobodu médiím! Jakou svobodu a pro koho tato aktivita tedy požaduje, je zřejmé.

Proč vlastně tato kádrová inventura? Dokazuje totiž pravdivost tvrzení. že zdánlivě mezinárodně-humanitární propaganda, provozovaná českými mainstreamovými médii, má i vnitropolitickou dimenzi. Je bezprostředně namířena proti dnešnímu prezidentovi Zemanovi, zpochybňuje jeho osobu, a tím i mandát, který získal v první přímé volbě hlavy státu. Jde tedy zjevně o útok na pluralitní volební systém jako základ demokratického uspořádání země.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)