Svátek má: Dana

Politika

Velikost textu:

Zbořil: Monarchomachové aneb bořitelé trůnů po česku

Zbořil: Monarchomachové aneb bořitelé trůnů po česku

Necelých dvacet slov, která pronesl prezident republiky v Tišnově ve veřejné diskusi vyvolalo opět jedno z dnes už obvyklých vzrušení. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
31.leden 2016 - 01:14

Ústa přetékala sprosťárnami a  vulgarismy, které kdyby pronesl prezident,  by snad vedlo  k žádosti o jeho popravu na veřejném prostranství před  ranním kuropěním. Při tom šlo jen o to, že v odpovědi na otázku tazatelky, jak se zbavit ministerského předsedy prezident řekl: Chcete-li se zbavit jakéhokoli politika, prezidenta nevyjímaje, je k tomu jediná cesta, a to jsou svobodné volby.., a pak existuje nedemokratická cesta, a ta se jmenuje kalašnikov. A konstatoval skutečnost, kterou znají všichni studenti politologie a historici odedávna.

V celém tom velkohubém překřikování zaniklo,  že podle výsledků posvátných mezinárodních výzkumů na středních a vyšších středních školách víme, že čeští studenti, pokud jen negooglují a nezkoumají wikipedii, nejen špatně čtou, ale navíc přečtenému nerozumějí a nedokáží je interpretovat, a že se to netýká jen středoškoláků. Podobně je na tom i 75 členů Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR republiky,  a  tímto zvláštním druhem analfabetismu jsou nakaženy i osoby nosící akademické tituly a zabývající se právní teorií a praxí. Ani tito vážení,  i když někteří nepěkní,  si  neuvědomili, jak snadné je zjistit míru jejich vědomostí a komu všemu dnes mohou být k smíchu. Kromě bezhlavě útočných  pražských médií  a  různých zběsilých  arivistů se tentokrát ukázalo,  že i mužové a ženy tvořící zákony  nejen neumějí, podobně jako čeští studenti,  číst a interpretovat přečtené,  ale že také nemají ani elementární znalosti o evropském politickém myšlení, kterých musí nabýt každý student politologie nebo politické filosofie v prvních dvou, třech semestrech svých studií nejen v ČR, ale  kdekoli ve světě.

Kdyby četli, nechceme ani říkat studovali, mohli by se dozvědět, že nejen v starověkém Řecku a Římě, ale třeba jen v posledních pěti evropských stoletích, tvořil zvláštní předěl mezi katolickým a nastupujícím renesančním politickým myšlením,   zvláštní kompilát  uvažování tzv. monarchomachů, které bylo opozicí vůči  dosavadním učením o suverenitě nebo o absolutní moci vládce.

Někdy mě za ty bonmoty lidé proklínají, tak Vám řeknu jeden ...

Ve své podstatě  to bylo uvažování  o císařství, království,  vladařství a nejlepší vládě a o tom, jak změnit politický režim v pojetí katolických i protestantských kritiků absolutismu. Všichni doporučovali svržení panovníka nebo dokonce královraždu, pokud absolutismus bude překračovat míru. Mezi těmito stoupenci zatracení jedinovládce byli francouzští hugenoti, stejně jako katoličtí jezuité, stoupenci reformace i protireformace.

Už   v 16.stol. se stal Francisco Suárez (1548-1617)  autorem knihy O zákonech (De legibus, 1612), ve které publikoval názor, o několik let později popularizovaný anglickými a nizozemskými politickými filosofy, že lidé se sice rodí svobodní a suverénní, ale mohou o svou svobodu i svrchovanost přijít, jestliže se jich vzdají smlouvou s panovníkem nebo jsou k tomu donuceni silou. Potom budou mít právo na vzpouru.  Doplatil na to nebohý Karel I. Stuartovec, král anglický a skotský, sťatý z vůle Parlamentu roku 1649.

Suárezův současník Juan de Mariana (1537-1624)  doporučoval  královraždu a odsouzení, pokud král nedodržuje zákony a protiví se nejen  vůli a moci Boží,  ale i veřejnému mínění nebo obecné vůli.   Tato slovní spojení uvádí do politické literatury přelomu 16. a 17.stol.,  dávno před Velkou francouzskou revolucí. Také Obvinění proti tyranům (Vidiciae contra tyrranos, 1579),  podepsané pseudonymem Julius Brutus, což byl francouzský hugenot Laguet, používá její autor jako ochranu  proti absolutní moci právní argumentaci odůvodňující zrušení smlouvy mezi vladařem a poddanými. Tím se  uvádějí do evropského politického myšlení další teze,  které budou později inspirovat nejen  spory anglického parlamentu a Karla I., ale také francouzského Konventu s králem Ludvíkem XVI., které vyvrcholí  popravami krále, královny a následující hrůzovládou. Tu až otrocky napodobili světoví revolucionáři a bolševici (mimochodem hovořící rusky, německy a maďarsky¨) v Rusku v roce 1917, když v Jekatěrinburgu vystříleli do té doby posvátnou carskou rodinu.

Celé 19. a 20.století se v Evropě a ve Spojených státech střílelo na prezidenty, předsedy vlád a poslední autokraty, ale velké téma změny politického režimu cestou revoluce nebo jednáním parlamentu zejména  rozvrátilo politiku socialistických a sociálně demokratických stran. Po roce 1918  a vzniku Komunistické internacionály dalo vzniknout stranám komunistickým, (revolučním), a socialistickým (oportunistickým). Jejich nenávistnou, dodnes trvající rivalitu můžeme sledovat denně v přímém přenosu.

Také zatím poslední a nám časově a prostorově nejbližší revoluce na Ukrajině  nebyla uskutečněna rozhodnutím parlamentu nebo parlamentním pučem, jak někdy nazýváme také události roku 1948 a 1989 v Československu, ale právě  pomocí samopalů zn. Kalašnikov, jak nám v přímém přenosu z jednoho z kyjevských hotelů hlásili váleční zpravodajové Štětina, Schwarzenberg a Kocáb.

Nemusíme z toho mít velkou radost, ale k změnám politických režimů dochází jen dvěma způsoby:  jednáním a použitím ozbrojené síly, přesněji per parlando nebo pomocí zbraní. Někdy je revolucionáři mají, nebo si je půjčují, dokonce i dostávají, od různých mírotvorců a rozsévačů demokracie a spravedlnosti. Podmínkou je zavraždit vladaře, čehož si byli vědomi povstalci proti Nicolaeu Causeskovi, kteří ještě dokázali odstranit nedotknutelného panovníka pomocí rozhodnutí vojenského soudu. Chyby se dopustili na Ukrajině, když mužové s kalašnikovy pronásledující za souhlasu OBSE řádně zvoleného Viktora Janukovyče prezidentem nedohonili, anebo se netrefili. 

Za pomoci spojenců se podařilo dostihnout  a jako na Divokém Západě  na první větvi pověsit Saddáma Husajna, lynčovat Muamara Kaddáfího, a za pomoci arzenálu NATO sesadit a odsoudit Slobodana Miloševiče, který ve vězení rád sám musel zemřít.  

Legitimizovat volebním tyátrem, třeba i ex post, královraždu nebo změnu politického režimu patří k evropské politické kultuře a k našim hodnotám, i když  to neví dokonce ani Pavlína Filipovská. Bohužel naše politické analfaebty nepřesvědčí nejen výroky Miloše Zemana, ale i to, že na americké prezidenty se pravidelně střílí a nevíme odkud, že evropské ministerské předsedy  vraždíme a nevíme kdo, a že dokonce i my v ČR máme oběti politické a ekonomické transformace utopené na Orlíku, zalité do betonových základů staveb, zastřelených profesionály před jejich luxusními vilami nebo okradených a umučených v Monte Carlu. A proto se neptejme, my ani ti v Poslanecké sněmovně, jak říká poučený klasik,  Komu zvoní hrana? Odpověď na tuto otázku je známá, ale není radostná.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)