Svátek má: Ignác

Politika

Velikost textu:

Zbyněk Fiala: Prchli jsme před uprchlíky

Zbyněk Fiala: Prchli jsme před uprchlíky

Lidi ženou do Evropy války, hlad a klima. K nám ne, proto tolik věříme plotům. Před příčinami stěhování národů však neutečeme. A jejich řešení už budou násobně dražší a náročnější.

Zbyněk Fiala, publicista
6.březen 2016 - 22:00

I když je téma uprchlíků v Česku a na Slovensku velmi silné, týká se nás opravdu jen okrajově. Potvrzují to údaje Eurostatu, podle kterých v Česku v loňském i předloňském roce poprvé žádalo o azyl kolem tisícovky osob, což je 117 uprchlíků na milion obyvatel Česka. Na Slovensku jich bylo dokonce jen 50. To v Maďarsku, kde se poprvé problém vyhrotil, jsou na tom stokrát hůř, stejně jako v Rakousku, kam se pak přelil. Maďarsko registrovalo na každý milion obyvatel země 17 699 prvních žádostí o azyl a Rakousko 9 970, píše Zbyněk Fiala, bývalý dlouholetý šéfredaktor Ekonomu na portálu vasevec.cz.

Před problémem uprchlíků jsme tedy mistrovsky uprchli. Proto zní hlas Česka nejsilněji. Roli učitele národů, zděděnou po Komenském, nikdy nevzdáme.

Nejvíc uprchlíků samozřejmě míří do Německa, loni to bylo 35 procent z celkového počtu 1,3 milionu osob, ale je to velká země, tam se to naředí. Přesto jde o obrovské počty, v loňském roce to bylo 441 800 osob, a to počítáme jen ty, kdo se zaregistrovali v Německu. V přepočtu na obyvatele to vyšlo na 5 441 registrovaných uprchlíků na každý milión německých občanů. K tomu přičtěte ty, kdo se prvně zaregistrovali jinde, a také ty, kdo to zkoušejí úplně načerno.

V komentářích se obyčejně dočteme, že si za to Němci mohou sami, neměli otvírat dveře tak doširoka. Kancléřka Angela Merkelová, která má z mládí tolik českých přítel a byla formována stejným pocitem bezmoci za železnou oponou jako my, upozorní na pořadí událostí. Nejprve děsivé zprávy o počtech utonulých ve Středozemním moři, a pak zoufalá situace v Maďarsku, které se pokoušelo držet pravidel pro běžné situace i v situaci nezvladatelné katastrofy.

Hlubší komentáře si všimnou také toho, kdo rozvrátil země, ze kterých dnes lidé prchají.Ale netřeba mluvit jen o válkách a rozpadu státních struktur z posledního období. Dá se jít ještě hlouběji do minulosti a ukázat, že se tu hroutily země vyčerpané jednostrannou orientací na dodávky surovin do zahraničí. Tyto dodávky byly zajišťovány zkorumpovanými násilnickými systémy zaváděnými v zájmu odběratelů už před druhou světovou válkou. A pak si můžeme připomenout klimatické změny, které tu zůstanou i poté, až zbraně utichnou.

Nedobrovolná i dobrovolná nekooperace

Znovu se ukazuje, jak zranitelná je pozice silnějšího. Ve strategických hrách se to řeší jako problém nezvratné nekooperace, kdy slabší protivník důvěryhodně prokáže, že prosazuje svůj zájem z pozice, ze které nemůže ustoupit. Třeba uprchlík, který běží ve směru, odkud se střílí. To je nedobrovolná nekooperace – normálně by se nevnutil, ale nemá jinou možnost.

Je samozřejmě i dobrovolná nekooperace – abych nemusil ustupovat, sám se uvedu do situace, ze které ustoupit nelze. Třeba, že se vydám z peněz na pašeráky, zbavím dokladů a vlezu do člunu, který blízko cílových břehů propíchnu, aby mě musel někdo zachraňovat. Obě pozice lze kombinovat. Utekl jsem před bombardováním a pleněním, moje město už neexistuje, strávil jsem pár let v táboře ve válečné zóně a řeknu si, že tohle přece musí jednou skončit.

Dobrovolná nekooperace je častěji nástrojem ekonomických uprchlíků, kteří vyrazili do Evropy, i když se jim zatím za zády tolik nestřílí. Kdybychom je charakterizovali tím nejjednodušším způsobem, a sice že nepocházejí ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu, je jich asi polovina. Zatímco na začátku uprchlické vlny roku 2014, kdy se hranice hroutily, a problém všechny zaskočil, jich byla drtivá většina. Jejich podíl klesl, neboť zvěst o šanci uprchlíků z válečné zóny uvedla do pohybu i jiné. V absolutních číslech však mírně narostl.

Pokud EU opravdu dokáže zabrzdit příliv uprchlíků ze Severní Afriky, může se soustředit na hledání řešení ve spolupráci s Tureckem. To se prezentuje, jako že je v situaci nedobrovolné nekooperace, kterou je však možné zvrátit. Všichni prchají přes jejich území, nedá se to zastavit. Nebo dá, ale jen za velké peníze, které Turecko nemá. Nejnovější návrh, se kterým přijel Donald Tusk z evropsko-tureckého turné, zní, že ke 3 slíbeným miliardám euro chtějí ještě dalších 3,2 miliardy euro. Teď. Příště se může objevit další potřeba. Vedle toho mají ještě spoustu jiných podmínek, z nichž ta nejvýznamnější znamená volný bezvizový vstup Turků na území EU.

Podívejme se na ty peníze. V roce 2014 činil HDP EU-28 nějakých 14 bilionů euro, takže si nějakou tu miliardu můžeme dovolit. ČR ohlásila HDP za 155 miliard euro, bylo to zhruba jedno procento z tohoto celku. Pokud se bude turecká zátež dělit proporčně, spadne na nás setina z oněch 7,2 miliardy euro. Jenže je tu také fakt, že někde už uprchlíci jsou, a někde ne, to se asi také bude počítat.

Jsou tu však i hlubinné příčiny migrace. Bylo by méně uprchlíků, kdyby nebyly války, země rozvojového světa nebyly „rozvojové“ jen podle názvu a zmírnil se dopad klimatických změn. Jde tedy o úkoly zahraniční a bezpečnostní politiky, zahraniční rozvojové pomoci a průmyslové a zemědělské politiky.

Česká zahraniční politika je většinou zbabělá, panáčkujeme na první písknutí. Válku v Iráku jsme to pomáhali rozdmychat, to nám nikdo neodpáře. V Sýrii máme lepší skóre, držíme tam ambasádu, jako jediní. Z hlediska vztahů s chudší částí světa je důležitá zahraniční rozvojová pomoc Česka. Ta dosáhla 4,4 miliardy korun v roce 2014. Je to jedno promile z HDP ČR. Jedná se o stejnou míru angažovanosti, jakou ukazuje počet přijatých prvních žádostí o azyl v naší zemi.

Zbyněk Fiala: Lidi žene klima z míst, kde se nedá žít


Dokládá to, že jsme opatrní v rozdávání a dokážeme odstrašit detenčními zařízeními a dalšími politikami, aby zájem o naši zemi příliš nekvasil. Pro zajímavost, přerozdělování v rámci Evropské unie, které se odehrává prostřednictvím společného rozpočtu, pracuje s 1 procentem HDP, což je desetkrát tolik. Také jako čistý příjemce evropských fondů jsme na tom desetkrát lépe než jako dárce rozvojové pomoci.

Pokud jde o klimatické změny, je tu jasný rozdíl mezi prohlášeními a záměry. Těsně před pařížskou klimatickou konferencí COP21 padlo české rozhodnutí o prolomení uhelných limitů. Aktualizovaná Státní energetická koncepce ČR počítá s růstem spotřeby energie, přestože už teď patříme na chvost snah o nižší spotřebu a změnu zdrojů. Obnovitelné zdroje se v ČR podařilo zabít extrémně vysokými náklady, kdoví, jestli ne největšími na světě. A za tyto obrovské peníze, zhruba za 1,4 bilionu korun, jsme si koupili to, že tyto zdroje u nás nemají perspektivu. Měla to zaručit i nová tarifní struktura ERÚ, která naštěstí narazila na kvalifikované protesty ekologických organizací a skončila (zatím) pod stolem.

Nicméně problém uprchlíků se nás zatím týká jen okrajově a jen tím, že to bude něco málo stát. Nebo hodně stát. EU je existenčně ohrožena. Ale také EU si za to může sama, protože nedokázala hájit svůj zájem na mírovém soužití a rozvojové spolupráci, kterou si vtělila do politik nejrůznějšího sousedství. Nedokázala odvrátit americká vojenská dobrodružství a dokonce se do nich chvíli slouhovsky zapojovala. Na nějaký čas, většina evropských „vojenských misí“ už z Blízkého východu zmizela. Ale problém zůstává.

Konstrukce EU má zajímavé vlastnosti, že je zásadně vyztužována jen v čase krizí. Nyní bude doplněn další federativní prvek v podobě společné ochrany vnějších hranic. Jak dalece, kým, za kolik, v jakých situacích, o tom se bude dlouze mluvit. Nepochybně dojde i na další témata, která jsou u kořenu problému.

Doufejme, že i v této fázi si ČR uchová extrémní zájem, jaký vykazovala dosud, a půjde do toho s vysokým nasazením. Mě už to tolik nepomůže, ale přál bych to svým vnoučatům. Největší ztráta, která může člověka potkat, spočívá v tom, že přijde o budoucnost.

 (kou, zbyněk fiala, vasevec.cz, prvnizpravy.cz, foto: arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: