Svátek má: Gabriel

Zprávy

Velikost textu:

Karel IV. jako největší Čech? Ani náhodou!

Karel IV.  jako největší Čech?  Ani náhodou!

14. 5. 2016 vyvrcholila oslava  údajně  největšího Čecha v historii české společnosti. 700 let  od dne, kdy se narodil  Karel IV. , je dlouhá doba, což poskytuje jistý odstup od jeho minulých  výkonů.

Karel IV. a Anna Svídnická
20.květen 2016 - 01:12

Bylo  a je  toho hodně,  co je s tímto mužem  v českých  dějinách spojováno.  Tak to bývá u lidí, kteří se narodí do správné doby a do správné kolébky. K jejich dlouhému výčtu positiv nesporně patřilo to, že po dosažení  královské a císařské koruny jeho vláda patřila k těm  vzácným obdobím dlouhého míru, kterých bylo  tehdy tak málo.  Dokázal se přitom  udržet  na vrcholu moci více než 30 let. To je ta světlejší stránka  Karlovy doby, a bylo by  dnes zcela nevhodné –navzdory snahám mnohých prelátů a jim sloužících historiků -  nepřipomenut  si, že  dokonce v dobách, kdy tento český král již stanul na vrcholu své moci, se dopouštěl i velkých, naprosto mimořádných  chyb. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Při oslavách  výročí  jeho narozenin však jakoby chyběla potřeba zamyšlení se  nad tím, co se Karlovi IV. nepovedlo, ačkoliv  učení se omyly a chybami (svými i těch druhých) je právě to nejcennější, co lze z minulosti vytěžit. A přitom nebylo těch chyb  málo.Při kulatém výročí  kohokoliv, kdo má za sebou tak bohatý život jako měl Karel IV. by se měly  připomenout  aspoň některé  jeho neúspěchy.  Jinak lze  místo oslavách mluvit jen o vytváření kultu, který  je určen pro hloupé  lidi neschopné kritického myšlení  a pro přepisování dějin.

Za největší z nich lze  považovat  dva Karlovy  neúspěchy.  První  se týkal nezajištění posloupnosti  moci v podobě kvalitních dědiců. Tvrdit, že v Karlově době  o nějaké genetice  neměli ani páru, je pravda jen zčásti.  U  relativně dobře vzdělaného vladaře jakým  byl syn Elišky Přemyslovny, lze předpokládat, že věděl, jak se tento problém řešil  jinde a jindy. Třeba ve starověku v době, kdy Řím už čelil  stále silnějším krizím  spojeným s udržováním rozsáhlého impéria tím, že  jeho císaři adoptovali  své následníky z řad  osobností, u nichž byly předpoklady, že to vše uřídí. To byly případy césarů jako byl Hadrián či Markus Aurelius.  Karel IV. dal  ale přednost rodové posloupnosti a dopustil, aby se na královské a pak i císařské křeslo  dostal nejdřív jeden, a později i další, v podstatě nezletilý  synáček vychovaný ve dvorském skleníku.

Lidé jako Václav IV. a pak i Zikmund  mohli mít řadu  kvalit, kterými jako děti okouzlovali svého otce, ale nebyli to nikdy  schopní vladaři. Kolem sebe šířili různé nectnosti, včetně  bezpráví, licoměrnosti, násilí, lhaní atd. atd.  Nikdy se neměli stát nástupci svého otce, ale přesto se stali. Není jasné, proč  se Karel IV. nepokusil aspoň prodloužit dobu  jejich přípravy tím, že by moc svěřil na přechodnou dobu buď své poslední ženě, či těm, kteří mu pomáhali vládnout v jeho pozdním období. Nejspíše jim ale nedůvěřoval.

Vzhledem  k tomu, jakých chyb se sám Karel IV. ve svém pozdním období dopouštěl (např. zábor Braniborska),   dá se to pochopit. On sám nemohl ale nevědět, že existují i jiné způsoby vlády  než ten, který on praktikoval, a který  nebyl bez zjevných chyb. V té době se v okolním světě již experimentovalo s jinými modely  moci.  Jinak řečeno, mohli jsme se tomu všemu, co v podobě  politických krizí později přišlo, vyhnout.

Druhý neúspěch byl  ještě větší než tento první. Týkal se  vztahu světské moci k církvi, která si tehdy osobovala  (a dodnes osobuje)  dominanci v oblasti duchovní moci. Nemá smysl zde opakovat  problémy spojené s Karlovým vztahem k papežům, kteří tehdy vládli z Avignonu a pak i z Říma  tehdejším evropským  diecézím a jejich prostřednictvím  silně ovlivňovali i vývoj tehdejších států.   Nejspíše zde bylo i něco jako Karlův   falešný fátrkomplex, který cítil k jednomu ze svých hlavních vychovatelů na francouzském královském dvoře  a pozdějšímu papeži. Díky tomu však měl i možnost nahlédnout do papežské kuchyně  zblízka, tedy lépe než  jiní tehdejší vládci.  

Faktem je, že když umíral, došlo i díky jeho činnosti a nečinnosti k roztržce uvnitř kurie a najednou zde vládli dva papeži. To mělo po dobu téměř čtyř dalších dekád významným dopad na vývoj v Evropě, včetně  zneschopnění  ve vztahu k turecké expanzi na evropský kontinent.  Karel byl navíc zvyklý  díky zvláštním okolnostem, které jeho vládu doprovázeli, vládnout   prostřednictvím korupce nebývalých rozměrů. Úplatkářstvím se daly „obejít“ pravidla.  Na rozdíl od dnešních korupčníků, kterými jak EU tak ČR oplývá, však na to  Karel tzv. měl. Významnou část kapitálu  opřeného o  zlaté a stříbrné doly v Čechách, prošustroval  právě na korupci. Kdyby  je neměl, jeho dnešní hodnocení úspěšnosti by asi vypadalo zcela odlišně! 


Jedním ze způsobů, jak znehodnocoval své „dary“, bylo masivní uplácení církve na všech úrovních. I proto -  při vědomí této slabosti jeho politického umu  (vládnout prostřednictvím úplatků dokáže každý blbec)  - byl pražským kanovníkem, svým podkancléřem, a velkým kritikem  z období  60. Let 14. Století – Miličem z Kroměříže, jenž  jako budoucí učitel  Matěje z Janova a Tomáše Štítného ze Štítného proslul i jako kritik  stavu tehdejší církve – osobně a veřejně označen za Antikrista. V té době asi nebylo silnějšího  slova, kterým by  vyjádřil svůj kritický názor na Karlovu roli v těchto procesech.   Dnes bychom mohli  shrnout názory na   tehdejší   Karlovu činnost  asi takto:

  • Svými   korupčními i jinými aktivitami  vytvořil  v českém státě  podmínky pro  vznik a vývoj  hluboké krize mezi bohatými preláty a chudým kněžstvem (hlavně  kaplany a faráři z malých a nevýnosných  farností), ale i mezi  domácí církví a českou šlechtou
  • Bez něj by se v české domácí politice nikdy asi neobjevily osobnosti jako J. Hus a jeho stoupenci, tedy husité.

Vývoj – zvláště pak v prvních dekádách následujícího  převážně„ husitského“ století, si nelze bez těchto Karlových „zásluh“ představit. Kdyby  jeho synové  navzdory svým neschopnostem a jiným nekvalitám byli sebelepší, těžko  by důsledkům takto daného vývoje  čelili. A to zde nemusíme připomínat  fakt, že Karel IV. měl i jiné nectnosti, které se navenek projevovali třeba svatouškovstvím v podobě sbírání kostiček  svatých a jinými podobnými zálibami, které bychom u vzdělaného jedince ani v jeho době nepředpokládali.

Díky tomu zde  zůstaly jako památka po jeho vládě sice četné  budovy (někdy už jen trosky) různých sakrálních staveb, ale nic, co by trochu připomínalo  jeho přemyslovské předky v podobě středověkých chudobinců, nemocnic, starobinců a jiných institucí  typických pro vládu reflektující potřeby tehdejšího obyvatelstva  trpícího občasnou  neúrodou, epidemiemi a jinými civilizačními hrozbami. Karel v žádném případě nebyl  lidumil. Jeho nevšímavost  k tehdejším  potřebám neomlouvá ani to, že převzal vládu z rukou otce, který proslul  v tomto směru bezohledností  s jasnými psychopatickými  sklony.

Nebyl by problém pokračovat ve výčtu nekvalit „otce vlasti“. Leckdo by mohl namítnout, že ta doba byla jiná a nemůžeme  tehdejší vládce hodnotit podle dnešních měřítek   tak, jak se o to zde snažíme. Jistě, na tom něco je. Ovšem v situaci, kdy  je nám v souvislosti s výročím Karlových narozenin předkládána k oslavám jen  jedna jeho tvář, zvláště pak tvář spojená především s jeho  údajnými zásluhami o církev , pak nelze jinak.

Karel byl  a je stále odpovědný za  nebývalý zhoubný vliv, který katolická církev měla a stále má  na české dějin.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)