Svátek má: Zlata

Zprávy

Velikost textu:

Lepší přiblblý úsměv než návrat do černé reality

Lepší přiblblý úsměv než návrat do černé reality

Rvát se se životem lze všelijak. Utíkat z problémů jakbysmet. Stačí spolknout pilulku a svět vůkol se rozzáří. Zkrátka Čechům zachutnala antidepresiva...

Ilustrační foto
14.březen 2016 - 16:01

Stačí spolknout pilulku a svět vůkol se rozzáří. Lepší chvilkový přiblblý úsměv než návrat do černé reality, která svou barvu ani zítra nezmění. Vize růžové budoucnosti se vytrácí buď s odchodem partnera nebo ztrátou zaměstnání a iluzí vůbec. To vše je doprovázeno informační negací dneška, která našince bombarduje zleva zprava. Když se k tomu všemu přidá strašák největší, což je nezadržitelně vysychající zdroj peněz, pak antidepresiva už do sebe házíme po lopatách. Což možná vysvětluje zjištění, že jejich spotřeba v Česku za patnáct let vzrostla trojnásobně. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Petr Štrompf.

Zkusme vědět proč. Nahlédněme proto do zkoušené duše průměrného Čecha, otce či matku dvou dětí. Je jim pětatřicet a usilovně budují kariéru za pomocí prarodičů. Tedy s ideálním zázemím a životem slibně se držícím jak v horní příjimové hranici, tak i ve vztahové rovině rodič versus děti. Vidí se s nimi sice až večer, ale malí školáci mají úkoly už hotové, je čas rozloučit se s prarodičem a přivítat s otcem či matkou. Rodič je unavený, ale chvilku na kus řeči si na ratolesti najde. Následuje letmé vzájemné zhodnocení dne, pak políbení na dobrou noc a cvaknutí vypínače v dětském pokoji jasně signalizuje, že spánek bude v danou chvíli pro ratolesti to nejlepší.

Funguje to tak rok, dva a pak je to jedno. Děti si na absenci rodičů zvyknou, taky už nejsou úplně nejmenší a celodenní natěšenost se změní v pouhou rutinu. To s babi nebo dědou je větší psina. Co znamená slovo hypotéka děti nevědí, ale slyší ho pořád, jak se spolu páni rodičové o něčem baví. Pro rodiče to slovo znamená asi něco hodně důležitého, protože k dětským uším mnohdy zřetelně prosakuje i z manželské ložnice. Tak to jde stále dokola a domů časově přijatelně chodí jen máma. Táta najednou až hodně pozdě večer, ani do dětského pokoje už nenakoukne, protože se s mámou začnou hned hádat. Dokonce i s babi a dědou, kteří domů nezvykle nespěchají. Jenomže táta domů potom přestal chodit úplně. Všude je teď ticho a máma celý den pořádně nepromluví. Bere nějaké léky a my, děti, tomu přestáváme rozumět. Tolik fiktivní vzorek z českých domácností dneška.

Starosti, radosti i strasti lze však směle navléknout i na jinou kategorii než na mladá manželství. Týká se jedinců jakékoliv věkové kategorie a všech společenských vrstev. Že by důvod zvýšené spotřeby antidepresiv souvisel s pádem komunismu a bojem s nastalým úskalím neznámého? Je to ode všeho trochu.

Nový způsob života buduje jelení příkopy, na což našinec zvyklý zrovna nebyl. Přeskočit nebo do něj spadnout – jiná volba není. Nebo neskočit raději vůbec. To je taky volba, která ale zápecnického Čecha potom může přivádět k šílenství. Protože se najednou musí postarat sám o sebe a ti vychytralejší či spíše otrlejší zneužívají příslušné zákony sociální politiky. Sice neumožňují nákup mercedesu, ale proč hned chtít zámecký přepych, když stačí sociální kost, kterou  lze hlodat zítra i pozítří? Vždy na ní přece něco zbyde.

Ten, kdo na to nemá žaludek, po čase klekne a hledá pomoc u psychiatra. Těch je stále méně, protože situace v českém zdravotnictví je sama o sobě „na prášky“. Takže jsou psychiatři přetížení, dost možná, že i někteří sami něco polykají a pacient? K vyšetření nejnutnější doba a k tomu medikace, která třeba vůbec nezabere. Vystoupit z toho začarovaného kruhu je pak pro pacienta o to těžší, deprese tím pádem hlubší. A prášků pak jednou tolik.

MMF varuje: Světu hrozí ekonomický krach!

Může nám, Čechům, být útěchou, že v tom nejsme sami. Je nám ale taková útěcha k ničemu, protože co nám je do chlápka třeba z nějaké severské země, kde je po většinu roku mlhavo, nevlídno a několik měsíců tma? Že má depku už logicky vychází ze života v tamním prostředí. Jenomže životní možnosti řešíme zde a právě tady.

O to víc frustrující pro našince může být, že stále intenzívněji vnímá chyby vlivných lidí. Vnímá i to, že se napravují dlouze a za vysokou cenu. Což je i za cenu našeho zdraví, kterému nepřidá ani to, že se mnozí vlivní za svou neschopnost otevřeně posmívají jiným vlivným, ještě neschopnějším. Říká se tomu parlamentní demokracie. Mocní mnohdy řeší pitominy na úrovni debat strýců u táborových ohňů. Postupem času se vnímání života ovlivněný špatným zákonodárstvím musí na životě mnohých podepsat. To jen na vysvětlenou, proč za těch patnáct let vyhnali křivku spotřeby antidepresiv tak nebezpečně nahoru.

(rp,pšt,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: