Svátek má: Ivan

Zprávy

Velikost textu:

Zbořil: Ekonomické reformy podle amerických not?

Zbořil: Ekonomické reformy podle amerických not?

Když  někdy v roce 1990 nebo 1991 členové českého filmového štábu dělali interview  s vietnamským generálem Vo Nguyen Giapem a on se jich ptal, proč si vybrali právě jeho, dostalo se mu trochu ponížené odpovědi, že je tomu tak proto, že jej považují za jednoho z největších vojevůdců 20.století.

Zdeněk Zbořil
13.červenec 2015 - 18:01

Generál velmi s ironií odpověděl, že to je omyl, protože on není jeden z největších, ale je tím největším. Na otázku jak ho to napadlo, odpověděl, opět s úsměvem,  že  to bylo  velmi jednoduché:  „Porazil jsem  Japonce, Francouze, Američany a Číňany, a tak mi ukažte někoho, nad kým bych ještě mohl zvítězit!“ Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz  Zdeněk Zbořil.

Abychom mohli porozumět této vícevýznamové odpovědi  musíme vědět, že generál Giap byl nejen velký generál,  ale i vtipný člověk, rád používal alespoň několika vět z jazyků svých  „nepřátel“,  kteří pro něho byli v různých obdobích jeho života nepřáteli na život a na smrt. Tehdy na počátku devadesátých let byl uznávaným herojem svého národa, předsedou Vojenské rady státu s právem zahajovat její zasedání, ale bez práva hlasovacího.

Na vnitřní a zahraniční politiku Vietnamské socialistické republiky měl velmi omezený vliv a vlastně o něj ani příliš nestál. Byl symbolem vítězství Vietnamců ve válkách, které trvaly v jejich zemi nepřetržitě skoro třicet pět let a byly doprovázeny mimo jiné systematickým vražděním civilního obyvatelstva a ničením materiálních zdrojů země. Statistika těchto škod a obětí překračuje data, která považujeme v Evropě za burcující v souvislosti s druhou světovou válkou. Vietnam byl ale příliš daleko, abychom se nad tím vzrušovali jinak než z našich vlastních  propagandistických důvodů ve prospěch jedné nebo druhé strany v letech u nás studené války.

V Československu a později v České republice jsme se tehdy stále ještě vysmívali  „rákosníkům“ a jejich „babetám“ a nevšimli si, že válkou zničená země zahájila už v roce 1986 rozsáhlý program ekonomicko-politických změn s ideou „spoléhání na vlastní síly“  - Doi moi. A v následujícím desetiletí tento nový fenomén, dost atypický v zemích jihovýchodní Asie (JVA), se pokusil analyzovat jeden z mých nejtalentovanějších studentů politologie a také vietnamistiky Lukáš Sluka  (viz jeho práci Role a potenciál existujících společenských tříd ve Vietnamu při probíhajících ekonomicko-politických  změnách od roku 1986).

Jeho vážná zdravotní indispozice mu později nedovolila v práci pokračovat a snad jsme díky tomu přišli o důkladnou studii, které se pozdější vydavatelé Dějin Vietnamu (publ. v NLN 2007) nedokázali přiblížit. Lukáš Sluka  sepsal rozsáhlou komparativní studii, v níž konfrontoval vietnamské prameny a svá pozorování s rozsáhlou publikační aktivitou zejména amerických  univerzit a badatelských center. Došel k závěru, že vietnamský socialistický režim se právě jako socialistický “...nejen politicky upevnil, ale také ekonomicky výrazně pozvedl.“ Citoval tehdy výrok  Jamese Riedela z John Hopkins University, že “Doi moi přinesla udivující politické změny“, a že podle  jiného amerického profesora ekonomie (Davida Dollara) „...Doi moi je jeden z nejvíce imponujících bodů obratu v ekonomické historii“.

Ačkoli vztahy mezi ČR a VSR byly a jsou od té doby až hluboce intimní, málo se u nás dovídáme o „hospodářském zázraku“, ke kterému ve Vietnamu došlo a který zaznamenaly nejen nadnárodní korporace, ale i některé evropské země (zejména NSR), které se pokusily a pokoušejí využít dnes už velkého ekonomického potenciálu VSR Ta se mezitím stala významným členským státem ASEAN a APEC, těší se pozornosti světa velkých financí a je považována za významného  politického a ekonomického činitele v JVA vedle dávno nám za horizontem prosperity mizejícího Sigapuru, Malajsie, Bruneje, ale třeba i Indonésie a Filipín..

Dnes se  říká o třech v minulých válkách nejvíce zbědovaných zemích  JVA - Kambodže, Laosu a Vietnamu – že se liší spíše mentalitou obyvatelstva než povahou politického systému a vládního režimu. Říká se, že Vietnamci intenzivně pracují, Laosané přihlížejí a Kambodžané se ptají proč? Je to samozřejmě jen pokus o vtip, který nám má pomoci pochopit, jak je možné, že v JVA bohatnou zejména země, které svůj vzor nevidí v euro-amerických hodnotách, které svůj politický systém často označují jako „řízenou demokracii“, a které s menším nebo větším úspěchem řeší svůj vztah k asijským ekonomickým obrům jako jsou ČLR, Japonsko a Korejská republika.

Zdeněk Zbořil: Nejdřív Rusko, potom celý svět!

Bylo jen otázkou, kdy a jakým způsobem se VSR dostane do hledáčku expertů americké zahraniční politiky, kteří se sice snaží v celém světě vyhledávat své příležitosti „střetu civilizací“, ale na Vietnam se stále dívají přes rudé brýle svého antikomunismu. Je zajímavé v této souvislosti sledovat filmovou produkci amerických společnosti, které většinou bleskurychle reagují na politickou a společenskou poptávku a z bojů se sovětskou KGB dokáží odskočit k filmům o věrné spolupráci obou zemí proti společnému nepříteli, aby se rychle vrátily k obrazům vrcholných fází studené války. Ale pokud jde o Vietnam, stále se točí stejné filmy o krutých a zrádných Vietnamcích, ne nepodobných japonským nepřátelům z let druhé světové války, které američtí svalovci alespoň ve svých filmech přemáhají, ačkoli celý svět, a snad i celé Spojené státy vědí, že to bylo jinak.

Na šedesát tisíc mrtvých Američanů nelze samozřejmě přehlédnout, stejně jako dva až tři miliony Vietnamců, z nich velká část byly oběti civilní,  vč. těch, kteří byli bestiálně vražděni v Son my/My lai. Kdo by to měl lépe vědět než John Kerry, který  strávil dva roky jako voják ve Vietnamu a na začátku sedmdesátých let 20.stol. se účastnil protiválečné kampaně amerických veteránů. Také nedávno nově jmenovaný ministr obrany Chuck Hagel sloužil v letech 1967-1968 ve Vietnamu,  a  Barack Obama  má k JVA svůj zajímavý osobní vztah.

Americký ministr zahraničních věcí si svou cestu na vietnamskou kalvárii prožil již před dvěma lety a americký prezident jako kdyby symbolicky čekal na skon generála Giapa v roce 2013. (Mimochodem zemřel v požehnaném věku 102 let.), a tak vyjíždí na mnohostranně symbolickou návštěvu až v našich dnech.

Jeho cesta není jen okamžitým rozmarem, jak to známe z české politiky. Spojené státy jsou od vzniku APEC jeho členským státem, opakovaně udržují styky s ASEAN a celá JVA je doslova a do písmene eldorádem amerických zpravodajských služeb, které se obávají, aby i zde neodjel americké administrativě čínský vlak. Dnes už více než devadesátimilionový Vietnam imponuje svým ekonomickým růstem a proto se ve Spojených státech vyrábí rétorika a cizeluje jazyk diplomacie, který by měl umožnit komunikaci mezi oběma reprezentanty –  Truong Tan Sangem a Barackem Obamou.

Celý mediální svět, který už hystericky přežil návštěvu předsedy KS Vietnamu Nguyen Phu Tronga v Bílém domě, si bude v souvislosti s touto cestou amerického prezidenta do Vietnamu klást spoustu otázek. Navštíví Obama v Hanoji Hočiminovo Mauzoleum nebo v jeho sousedství prostý domek, ve kterém první prezident sjednoceného Vietnamu žil a zemřel? Nebo půjde do Muzea míru či Muzea války, které jsou nedaleko? Pokloní se symbolům prohrané války v Danangu nebo v okolí Saigonu? Anebo vše zůstane na úrovni aktuálního hesla americké diplomacie „kdo nejde s námi, jde proti nám!“, za kterým v této souvislosti nemusíme hledat nic jiného a menšího, než hledání lokálního spojence proti ČLR.  A zůstane Vietnam věrný své politice Doi moi, která prochází pro nás špatně viditelnými proměnami, anebo pro Spojené státy začíná právě v těchto dnech ono dlouho připravované a slibované „Tichomořské století“?. Některé současné politické komentáře, které se vracejí téměř o sto let zpět k Haushoferově „Geopolitik des Pazifischen Ozeans“  a jeho odkazům  na tuto německou ideologii expanze, ukazují, že i v JVA se události opakují a pod sluncem není nic nového..

(rp,prvnizptavy.cz,foto:arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: