Svátek má: Luděk

Zprávy

Velikost textu:

Zdeněk Zbořil: Krymská válka a syrská lapálie

Zdeněk Zbořil: Krymská válka a syrská lapálie

Pracovat s historickými analogiemi patří, zejména v Evropě a Spojených státech, k nešvarům  zpravodajství i diplomacie. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Zdeněk Zbořil
11.únor 2016 - 18:00

Dokonce se  často o hledání a nacházení příkladů nebo poučení  z dějin ani nepochybuje. A to jak v lidovém podání nejrůznějších válečných legend, tak i na nejvyšších úrovních mezinárodní politiky.. Působí to ale množství nejrůznějších nedorozumění, a to nejen mezi historiky, kteří se někdy stávají diplomaty, ale i mezi politickými komentátory a agitátory, kteří si své argumenty chodí vypůjčovat do historie.

Není snad lepšího příkladu než současná situace na Krymu, Ukrajině (Okrajině) a v Sýrii, která probudila hledače historické pravdy jako argumentu k současným vyjednáváním na mezinárodní úrovni.  Je to pro ně,  samozřejmě, velmi obtížné. Jde totiž o oblast, ve které se setkávají křesťanství katolické i ortodoxní, islám v pojetí stoupenců suny, šííy a dalších výkladů slova božího,  a k tomu všemu jsou zde ještě stoupenci evropských hodnot, které jsou uctíváním, zbožněním, podobné víry/nevíry.

Jak jsme se ale od 15.března 2011 opakovaně přesvědčujeme na příkladu války v Sýrii,  žádná válka nebo vyjednávání míru nejsou kopií, často ani ne inspirací, těch minulých, i když to tak, zejména podle učebnic International politics, vypadá. Přesto se na začátku každé války, stejně jako na všech mírových konferencích, argumentuje  nedávnou i dávnou minulostí, ačkoli končí nebo skončily jinak, než si jejich  původci představovali.

Pokusme se jen sumarizovat, jak se reaguje/nereaguje na shodou okolností právě v těchto dnech vzpomínané výročí  Krymské války (160.), která se v letech 1853-1856 odehrávala nejen na Krymu, ale i na Balkánském poloostrově, dnešní Ukrajině, na Černém moři a nepřátelské flotily na sebe útočily i u Petropavlovsku-Kamčatského,  v moři Baltském a Severním.

Byla jen jednou z mnoha válek 19.století v době, o které mluvíme jako o letech evropského koncertu. V evropské historiografii je to  doba mírového řešení konfliktů mezi evropskými státy, ale stačí se jen podívat, co to byl evropský koloniální imperialismus, diplomatická i válečná jednání a války o rozdělení různých teritorií mezi evropské uchvatitele, abychom se přesvědčili o opaku takto tradovaného příběhu. A také abychom se mohli vžít do myšlení těch, kteří byli oběťmi tohoto šíření evropských hodnot.

Právě Sýrie, ale i Balkán, byly pasivními subjekty této  evropské arogance a pokud jsme na to vzpomněli, měli bychom se rozpomenout, že v současné době k nám přicházejí lidé jen 3-4 generace vzdálení těmto historickým událostem.To, co se nám jeví jako jakási lapálie za Kanálem La Manche, hranicemi Evropské unie nebo dokonce za hranicemi Ukrajiny nebo Ruské federace, je ve skutečnosti dávno probíhající válkou jen s nejasnou identifikací znepřátelených stran a za použití jiných zbraní, než jsou mateřské letadlové lodě, zneviditelněné bombardéry, rakety s jadernými hlavicemi, z tisícikilometrových vzdáleností naváděné drony a doufejme,  že ještě ne prostředky bakteriologické války.

Také vzpomínaná historicky vzdálená Krymská válka nebyla ničím jiným, než pokračováním rozšiřování mocenského vlivu ve střední a východní Evropě,  honbou za lidskými a materiálními zdroji, které se zdála nabízet krize  Osmanské říše, neschopná uhájit své državy na Balkáně, v severní Africe (na území dnešního Tuniska, Libye, Egypta a pobřeží Rudého moře v Súdánu),  stejně jako v dnešní Sýrii, Iráku a západním Íránu. Tehdy, v době ještě před-ropné,  se mluvilo o nemocném muži na Bosporu, dnes o pokusu obnovit Osmanský stát nebo o arabském jaru, jehož patrony byly a snad ještě jsou členské státy Severoatlantické smlouvy, které  ze své severoatlantické vzdálenosti pozorně sledují, co se děje na Krymu, případně na  Ukrajině,  v zemích, které byly členy dnes neexistujícího Bagdádského paktu (CENTO, 1955).

Kdo by dnes proto odolal hledat historické příklady nebo dokonce souvislosti s Krymskou válkou, která je tak nápadně podobná tomu, o čem se mluví v současné době. V letech 1853-1856 šlo jen zdánlivě a válku mezi carským Ruském a osmanským Tureckem, do kterého se zapojila Francie a Velká Británie, diplomaticky i Pruské království a Rakouská monarchie.  Když sultán předal do rukou Francouzů správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě, což od dobytí Konstantinopole bylo výsadou ruské ortodoxní církve, car Mikuláš I. vtrhl do Moldavského a Valašského knížectví.

Ale celá velmocenská Evropa věděla, že jde o svobodný průjezd přes Bospor a Dardanely, a že jen  Mikuláš I. si náhle všiml, že Turci utiskují křesťany na celém Balkáně. Začala diplomatická hra a když se v Turecku ujistili, že budou mít ve sporu s Ruskem podporu Francie a Velké Británie, organizovali kongres ve Vídni. Ten  se ukázal být neúspěšný a turecká armáda zaútočila v říjnu 1853, ale dosáhla jen omezeného úspěchu. Naopak ruská černomořská flotila dobyla  přístav Sinop, což považoval car za své velké vítězství. Sultán proto požádal Francii a Británii o pomoc, a  ty, aby nepadly do rukou Rusů Bospor a Dardanely, vyslaly svá vojska do Černého moře. Napadly Oděsu a zaútočily na Sevastopol. Ten po celoročním obléhání padl a počet nejen vojenských, ale i civilních obětí šokoval Evropu.

Politickou a diplomatickou podporu poskytlo Rakousko Uhersko, ale i Prusko v čele Německého spolu a konečně savojská Sardinie. A tak s výjimkou řeckých dobrovolníků stála na protiruské straně skoro celá Evropa, jakési první mezinárodní společenství 19.stol. Na bojištích i v zázemí Krymské války se opakovaně projevovala nekompetentnost velení (viz  britský film Útok lehké kavalerie), hysterické hrdinství a bezohlednost k civilnímu obyvatelstvu. (Ještě dnes je známá legenda o W.H.Russelovi, jehož telegrafické zprávy z bojišť mu pomohly stát se prvním válečným zpravodajem,  a dávno před zpravodajstvím z vietnamské války v USA, dokázal ovlivnit britské veřejné mínění tak, že padla vláda, 1855.)

Literárně zpracoval obléhání Sevastopolu L.N.Tolstoj a nejen ruští čtenáři byli tak otřeseni Sevastopolskými povídkami, že se domnívali, že v Evropě se už  nebude moci podobná hrůza opakovat. Tato iluze netrvala déle než jedno desetiletí. Dobývání Sevastopolu se pak stalo téměř posvátnou událostí ruských dějin, jak se o tom přesvědčili i němečtí dobyvatelé Sevastopolu za druhé světové války. Doufejme, že si na to vzpomenou nejen američtí a evropští politici a uvědomí si, že ve válkách se také umírá, a to dokonce na obou stranách.

Zdá se, že na boj o Krym se pomalu zapomíná i na Ukrajině nebo bylo kyjevským povstalcům naznačeno, že na něj musí alespoň na čas zapomenout. Horší je to s občanskou válkou v Sýrii, která se, díky migrační vlně, už stává válkou evropskou. Ještě nedávno jsme si mysleli, že jde jen o jakousi lapálii, která někomu  zapáchá, někomu voní ropou. Ať už ji vyvolal kdokoli a s jakýmikoli úmysly, zdá se, že přestala být hrou a dokonce i war game. A možná není vzdálená doba, kdy se o ní budeme učit v dějepisu jako o učitelce života, protože, zdá se, že polní velitelé už o tom rozhodli.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)


Nechcete zmeškat důležité zprávy? Přihlašte se k jejich odběru: